Smrt babičky ho zlomila. Teď s její fotkou u srdce vyhrál Sánchez zlato
V cíli křičel jako lev. Když dostal zlatou medaili, nezadržitelně se rozplakal. „Po všech potížích a odříkání to byly slzy štěstí,“ říkal překážkář Félix Sánchez. Na začátku tisíciletí byl neporazitelný, vyhrál Hry v Aténách. Pak trpěl zraněními. Po osmi letech se ale téměř v 35 letech vrátil na vrchol.
Osm let dělilo ty dva okamžiky, přesto dominikánský atlet Félix Sánchez znovu dokázal vyhrát olympiádu v úplně stejném čase. Stejně jako v Aténách 2004 teď v Londýně 2012 zaběhl čtvrtku překážek za 47,63 sekundy.
„Když jste vítěz, nechcete se vracet jen do průměru. Je to jako u Bolta. Ale kdybych měl ve své disciplíně někoho, jako je on, už bych asi byl v důchodu.“
Na začátku tisíciletí byl králem dlouhých překážek.
Stal se mistrem světa v letech 2001 a 2003, vyhrál Zlatou ligu, 43 závodů v řadě ho nikdo nedokázal předčít.
„Dominoval jsem tak dlouho a tak moc, že jsem si připadal neporazitelný. Po mně přicházeli noví překážkáři. Ale jeden po druhém, žádný z nich nevládnul, nikdo nebyl jako já. Takže jsem si řekl, že pokud budu schopen překonat všechna zranění a být znovu fit, jsem schopen s nimi znovu běhat. A opět vyhrát.“
Kde býval Sánchez, tam také blikal náramek na jeho ruce.
Barevný pásek mu byl připomínkou toho, že na olympiádě v Sydney 2000 se nedostal do finále.
Když pak získal zlato v Aténách 2004, dal talisman do charitativní dražby.
V prvním závodě bez něj se zranil. To byl začátek osmi let trápení. V Ósace 2007 byl na mistrovství světa druhý, ale na Hrách v Pekingu skončila jeho obhajoba trpce.
V den rozběhu se dozvěděl, že mu zemřela babička Lillian. „Tehdy jsem plakal celý den. Nebyl jsem zdravotně fit. Ještě jsem žádal o odklad startu, abych se dal dohromady.“
Zaběhl ale čas 51,10 sekundy. „Slíbil jsem, že pokud budu schopen se dát znovu do pořádku, získám další medaili předtím, než skončím. Nejblíž jsem byl loni na mistrovství světa, když jsem byl čtvrtý. Ale tohle byl můj sen.“
V Londýně už v semifi nále, v tretrách s nápisem „Abuela“ (babička ve španělštině) zaběhl skvělý čas. „Po něm už jsem věděl, že mám na medaili.“ Ve finále ho ještě vylepšil.
V cíli pak křičel jako gladiátor. Křepčil s vlajkou. Zpod startovního čísla vyndal fotku babičky, položil ji na trať a políbil ji.
„Hodně lidí mi říkalo, ať už skončím. Ale já vytrval. Chtěl jsem, aby babička byla pyšná. Ten den, kdy zemřela, mi v Pekingu zlomil srdce. Proto jsem teď měl její obrázek tak blízko.“ A splnil i svůj slib.
