Kdysi atletiky málem nechala, nezhoubný nádor v noze ničil její snahy o zlepšování. I tahle nepříjemnost však vlastně pomohla k tomu, že se z vícebojařky stala oštěpařkou. Na popud Jana Železného, světového rekordmana, jenž nyní Barboru Špotákovou jako kouč posunuje dál. Co všechno formovalo kariéru dvojnásobné medailistky z Her?
1. Rodinné „postižení“
Gymnázium už studovala v Praze, kde si přivydělávala uklízením. Pařila jako punkerka. A občas přišla s kocovinou na trénink v překážkářské skupině Petra Čecha, díky kterému těží z rychlosti, odrazu. Pak začala trénovat sedmiboj, v roce 1999 byla čtvrtá na juniorském mistrovství světa.
2. Americká anabáze
Špotáková se před dvanácti lety vydala za studiem do USA, ale na univerzitě v Minneapolisu se jí nelíbilo. Chyběla jí rodina, přátelé, Česko. Tamní trénink jí nesedl, navíc nemohla běhat kvůli bolesti holeně.
Trenér Sidney Cartwright usoudil, že může zkoušet vsedě oštěp. Únavová zlomenina se časem proměnila v nezhoubný kostní nádor, kvůli kterému jí lékaři museli vyseknout část kosti.
Trvalo několik let, než se noha plně zahojila a Špotáková vyletěla strmě vzhůru. Nicméně už po návratu se začala věnovat oštěpu, dostala se na ME do 22 let.
3. Pivo s „Plechovkou“
Ačkoli Špotáková trénovala u Rudolfa Černého, pro technické rady i postřehy o tom, jak zvládat závody, chodila za „Plechovkou“. Nejprve končila v kvalifikacích, její první medaile přišla na mistrovství Evropy 2006. Od tehdejšího stříbra rok co rok vozí medaili z velké akce. Atletika se pro ni stala hlavní činností, ačkoli také vystudovala ekologii.
4. Parťák do nepohody
V tomtéž roce potkala přítele Lukáše, profesionálního hasiče. Partner z ní snímá tíhu řešení praktických záležitostí od složenek po větší plány. Pomáhá jí vyčistit hlavu, doprovází ji na závody. Byl v Pekingu, nechybí ani v Londýně.
Poznali se díky kamarádce oštěpařky na volejbalovém turnaji smíšených dvojic v Sýkořici. Pořídili si psa, s nímž chodí Špotáková na procházky k Berounce a přehazováním řeky testuje formu.
5. Změna trenéra
Cítila, že tvrdý trénink příliš ničil její tělo, měla problémy s loktem, achillovkou. Chtěla se posouvat hlavně technicky. A kdo jiný mohl být lepším učitelem než Jan Železný.
Místo solitérského přístupu ji lákala skupina tahounů. Podvolila se i dlouhému zimnímu tréninku v Africe. Loni slavili stříbro na mistrovství světa, letos se jejich spolupráce ještě posunula. „Loni to bylo v něčem složitější. Oba dva jsme byli pod nějakým tlakem. Ona byla na něco zvyklá, já byl na něco zvyklý. Teď je to v tomhle úplně v klidu,“ říkal trenér.
