PŘÍMO Z RIA | Prožívali to ze začátku i tenisté. Místní pořadatelé se učí za pochodu. Teď to na vlastní kůži poznávají atleti. A nelíbí se jim to. „My jsme si to vyžrali. Neuměli tady nastavit elektrické stojany, takže jsme museli čekat,“ stěžoval si po kvalifikaci tyčkař Jan Kudlička. Čekání je to, oč tu běží. Trpělivosti je třeba, ale když mají těsně před závodem, nejsou atleti tak chápaví.
Stadion nemají přímo v olympijském parku, jak jsou jinde zvyklí. Cestovat na něj musí autobusy, které nejezdí zrovna na čas. „Olympijské pruhy tady sice fungují, ale než se do nich autobus dostane, tak to trvá,“ vypráví Jan Kudlička .
Na dopravu si stěžuje i sedmibojařka Kateřina Cachová . „Po dopoledním bloku jsme šly na autobus a bylo tam strašně moc lidí, tak na šest autobusů. A jezdilo to tak po 15 minutách jeden. Tak jsme si s vícebojařkami dovolily frontu obejít, organizoval nám to jeden trenér. Všichni nás vybučeli, asi jako naše beachvolejbalistky, když hrály s Brazilkami. Nebylo to příjemné, ale na druhou stranu čekat tam a pak zase zpátky na večerní program, to by nebylo ono,“ divila se Cachová.
Potíže byly i na samotném stadionu. Třeba s tím, že obecně na této olympiádě řada dobrovolníků nemluví anglicky. „Když jsme po rozcvičení hledaly odpočívárnu, hledaly jsme někoho, kdo nám bude schopný říct, kde je. Ale jinak v pohodě,“ dokreslila sedmibojařka situaci.
Další zádrhel poznávají hlavně běžci. Kvůli zbytečným dřívějším průtahům při svlékání na ploše chodí na start už svlečení. Čtvrtkař Pavel Maslák chápe, že pro diváky je to lepší. Ovšem ze svého pohledu to vidí jinak, obzvlášť pak v Riu.
„Je tady docela chladno, rozcvičoval jsem se v mikině. A pak nás nechali asi půl hodiny čekat svlečený. Je to prostě smůla pro výkony, jinak mají podmínky všichni stejné. To, že nemůžu jít s batohem na plochu, mi nevadí. Spíš ty svaly by to chtělo mít v teple. Člověka to úplně rozhodí. Navíc nám už hned dávali číslo, co mi furt padalo a musel jsem ho hlídat. To je špatný,“ vyprávěl Maslák.
Atlety rozladily i technické problémy. Tyčkaři se potýkali s tím, že pomocníci nezvládli obsluhovat stojany. „Mají tady elektrické, které ale mají rozbité, a ani první výšku tam neuměli nastavit. Museli to tam dávat ručně. A když už s tím vyjeli, nevěděli, jak tam mají dát laťku nahoru, co s ní dělat. Nebyli tam vůbec lidi, co mají něco společného s atletikou,“ kroutil hlavou Jan Kudlička.
