Na minulé olympiádě reprezentovala Německo, dojela šestá. V Pekingu chce výš. Mnohem výš. A u jejího jména už bude svítit česká vlaječka. Skeletonistka Anna Fernstädtová (25) se až 140 kilometrovou rychlostí řítí hlavou napřed v ledovém korytu a právě v téhle bláznivé disciplíně v únoru chystá medailový atak. „Strach už nemám, ale respekt pořád velký,“ hlásí sympatická černovláska.
Dcera německého otce a české matky se narodila v Praze, vyrůstala v Německu, za které od čtrnácti let jezdila. Vydržela do olympiády v Pchjongčchangu, po ní ale ztratila chuť, byla otrávená, měla spory s tehdejším trenérem. Uvažovala o konci. Zachránil ji návrat do Česka. „Jsem ráda, jak mě tady přijali,“ vykládá nebojácná skeletonistka, která kombinuje tři jazyky, stíhá studium vysoké školy a hlavu ji chrání helma od někdejšího lyžařského mága Ondřeje Banka.
Je pro vás složité dělat větší interview v češtině?
„Už je to lepší, ale někdy mám chybičky. To vím dobře. (smích) Není to úplně dokonalý. Ale asi se mi rozumí, ne?“
No jasně.
„Tak super.“
Unavují vás rozhovory?
„Je to v pohodě, akorát když jich před sezonou dělám víc, zabere to celý den, protože už jenom cesta ze Šumperku do Prahy trvá asi tři a půl hodiny. Ale aspoň při nich můžu poděkovat sponzorům.“
Přirozenější je pro vás pořád mluvit německy?
„Ano. Chodila jsem tam do školy, mám ten jazyk více v krvi.“
Takže vám německá slovíčka nevědomky naskakují, i když mluvíte česky?
„Jo jo. Někdy se stane, že se ztratím ve třech jazycích, protože do toho přichází ještě angličtina. Nakonec je z toho takový zmatek, že nevím vůbec, jak to říct….“
Jak nadáváte?
„V němčině! To je nejtvrdší jazyk. V něm se nadává nejlíp.“
Jak to máte s filmy nebo s knížkami?
„Záleží, co je to zač. V češtině nečtu, protože to mi zabere hrozně moc času. Musím se hodně soustředit a někdy se zaseknu. Říkám si: Ty jo, co je to za slovo? Tam je to č, ř, ž, tvrdé y…“
Těžký jazyk, co?
„Hrozně. Hlavně ta gramatika! Takže čtu na střídačku německy nebo anglicky. Ale na film se podívám i v češtině. Já vlastně využívám hodně všechny tři jazyky, protože mám kanadského trenéra (Jeff Pain), takže kolem skeletonu se to hodně točí kolem angličtiny.“
Už se vám zdá o únorové olympiádě?
„Takový sen jsem ještě neměla, ale v hlavě už to mám, přemýšlím o tom. Je jasné, že je to velká věc.“
Máte vůbec nějaké sportovní sny?
„To jo. Ale nepamatuju si je. Ráno si člověk řekne: Jé, to byla blbost, a hned to zapomene.“
Máte čas si někdy vyrazit jen tak zablbnout na sáňkách?
„Ani ne. Když je nějaká chvíle po sezoně, stihnu si akorát zalyžovat. Nebo jdu na brusle. Sáňky ne, ale to by asi byla sranda! Fajn nápad, třeba to někdy klapne. Taky uvidíme, kolik bude sněhu.“
Jako malá jste na nich jezdila?
„To ano. Bydleli jsme u Frankfurtu a byl tam jeden menší kopec. Nebo na dovolené. Ale tam jsem taky byla spíš na lyžích. Brácha na snowboardu. Lyže mi od té doby zůstaly. Vždycky po sezoně na dva tři dny vyrazím s kamarádkami.“
S Ondřejem Bankem, který s vámi spolupracuje, si nezalyžujete?
„To radši ne. Ten by mi asi ujel.“
Bank od Ledecké k jiné královně… Kvůli helměDo povědomí fanoušků se dostal jako nebojácný lyžař, který proháněl světovou konkurenci, často jezdil na hraně hazardu. Milovník rychlosti Ondřej Bank, sedmý na mistrovství světa v roce 2015 v královském sjezdu, byl po kariéře spojovaný s Ester Ledeckou. Ovšem před sezonou se spojil s jinou královnou – tentokrát ledového koryta. Jak to, že se dostal do týmu Anny Fernstädtové? Důvodem je přilba, kterou společně s experty ze své firmy Vagus nachystal na míru právě pro českou skeletonistku. „Aničce přilba neseděla na hlavě, to byla pro mě startovací motivace. Musela si do ní dávat alternativní vycpávky a při určitém tlaku jí dokonce padala dolů, takže na dráze pořádně neviděla,“ vysvětluje 41letý někdejší skvělý lyžař, proč se do toho pustil. Nejdříve naskenovali české olympijské naději hlavu a podle toho jí vytvořili vnitřní část. „Posunuli jsme jí taky hledí, aby nemusela při jízdě tolik zvedat hlavu,“ vysvětluje Bank, kterého před sezonou kontaktovali lidé od Fernstädtové. Helmu totiž nemohli sehnat, tak vytočili právě jeho číslo, jestli by ji nevyrobil. „Napoprvé jsem odpověděl, že se asi zbláznili a že do toho nejdu. Ale potom jsme byli na pivu s Olsenem (servismanem Petrem Kouřilem), no a tak to vzniklo,“ pousmál se někdejší vládce prudkých kopců. |
Jak jste vůbec sledovala jeho kariéru?
„Moc ne, to jsem ještě byla malá, navíc jsme bydleli v Německu. Až zpětně jsem koukala, co dokázal.“
Byl hodně dobrý…
„To vím! (smích) Byl to velký borec. Než jsem přišla do Česka, to jméno jsem pochopitelně registrovala, ale až tolik jsem to nevnímala. Vím, že má rád rychlost, ale to asi každý, kdo jezdí na lyžích. Má to v sobě.“
Vzala byste ho do koryta?
„Klidně! Jestli si to chce zkusit, proč ne. Ale není to žádná sranda to zorganizovat, některé dráhy to umožňují, ale je třeba se přihlásit.“
Zkusila jste se někdy v korytu projet v bobu?
„Jednou jsem jela. Ale…“
Ale co?
„Jela jsem jako brzdařka. A byla to strašná nuda! Tam prostě člověk jenom sedí a čeká, až bude konec. Akorát počítá začátky. Nikdy jsem to neřídila, tak nevím, jaký by to bylo.“
Neláká vás to?
„Ani ne. Možná vpředu je to jiný, když to má člověk pod kontrolou, ale vzadu je to pro mě nuda.“
Diety držím celý rok
Máte s přibývajícím věkem větší odvahu při jízdě?
„Ze začátku jsem měla strach. Teď už ne. Ale respekt z toho mám pořád, bez toho nejde. Jezdíme skoro 140 kilometrů v hodině, a pokud na chviličku nedáváte pozor, může to dopadnout hodně blbě. Hlavně při tréninku je potřeba mít maximální koncentraci. Protože jízdy, které fanoušci vidí v televizi při závodech, už jsou vychytané. Neříkám dokonalé, ale v tréninku je to jiné. Ze začátku platí jediné: přežít!“ (smích)
Jak vlastně skeleton řídíte?
„Koleny, hlavou, tlakem na ramena, přenáší se různě tlak. Ty pohyby jsou tam malé, že je divák neuvidí. Přinejhorším se dá dát noha na led.“
Modřiny míváte?
„Jo jo. Hlavně na pánvi, na bocích. Nejvíc bolí rána, kterou schytáme od madel na skeletonu. Nejhorší je to na začátku sezony, potom si člověk zvykne.“
Co je na vašem sportu nejkrásnější?
„Těžko něco vypíchnout. Celkově jízda, jak je to přesný, jak si člověk bere rychlost ze zatáčky, musí pracovat v detailu. To mě baví. Je to adrenalin. Navíc k tomu patří i rychlost.“
Ta vás taky baví?
„Na skeletonu jo, ale jinak ji moc nepotřebuju. Tedy ještě trošku v autě.“
Asi hlavně na německých dálnicích, že?
„Ano, tam docela plyn sešlápnu. Ale nejsem zase žádnej velkej blázen. Ani motorka mě neláká.“
A co třeba bungee jumping nebo seskok padákem?
„Ne, fuj, nic takového. To bych se bála.“
Jak to?
„Když jedu na skeletonu nebo v autě, tak to víceméně kontroluju já. Ale pokud bych měla skočit z mostu na nějaký gumě? Může se stát, že mi tam někdo z obsluhy zapomene něco utáhnout, a spadnu. U padáku to samý. Nemůže se s ním něco stát? Ne, to není nic pro mě.“
Jak často se vám stane, že v korytu při tréninku spadnete?
„Moc ne. Musím to zaklepat… Maximálně se člověk otočí na záda za cílem a bouchne se. Ale to není nic hroznýho.“
Máte pro svůj skeleton nějaký familiérní název?
„Ne. Kluci mu říkají boby, takže si na to taky pomalu zvykám. Jinak nemám žádné speciální jméno.“
Nemáte k němu citový vztah?
„Ani ne, je to prostě můj materiál. Jasně, starám se o něj, jak se má. Ale že bych kvůli tomu nějak brečela, to ne.“
Jak o něj musíte pečovat?
„Pro to mám Olsena (servismana Petra Kouřila), který se o něj stará. O nože, o nastavení. Má to pod kontrolou. Je to velká alchymie. Nože se vybírají podle dráhy, podle počasí, rozhoduje každý detail. Jezdí se o setiny, takže materiál je hrozně důležitý. Já akorát dávám pozor, aby se nic nestalo a nerozbilo.“
Před startem něco kontrolujete?
„To už je všechno zalepený, nastavený. Čtyřicet pět minut před jízdou se na skeleton nesmí sahat, je to podle pravidel parc fermé. Už na něj pak jenom naskočíme a jedeme.“
Překvapilo mě, jak je těžký.
„Má 28 kilo.“
Nebolí vás ruka, jak ho nosíte?
„Člověk si zvykne. Ale sílu mám, to jo.“ (smích)
Také kondiční trenér Josef Andrle si pochvaloval letní přípravu. Takže se cítíte dobře?
„Máme výborně natrénováno, byla v tom velká intenzita. Svaly přibyly. Takže je to fajn. Věřím, že i v sezoně z toho budu těžit.“
Jak je pro vás nepříjemné, že si musíte neustále hlídat váhu?
„Dělá mi to problém, protože limit je docela nízký. Takže s tím neustále bojuju, protože jsem moc těžká. Ale víc s tím neudělám. Celou sezonu je to ve stejném stylu: buď zhubnu, nebo nepojedu. Tak to prostě je.“
Ale pokud shodíte moc, ztratíte sílu potřebnou pro start, ne?
„To je pravda. Ale když neshodím, nemůžu závodit.“
Musíte tedy držet neustále diety?
„Celý rok! Pro sport člověk musí něco obětovat, ale tohle mi nepřijde zrovna šťastné… Někdo má vrozené dispozice jako já. A to jako mám pořád poslouchat, že jsem moc těžká a nemůžu tenhle sport dělat? Myslím si, že je to trošku diskriminační, zvlášť pro holky mého typu. Kdo je větší a těžší. Saně mají danou váhu, a když člověk s nimi váží víc, nemůže startovat. Což se mi nezdá jako férový.“
Jak to řešíte v praxi?
„Když je závodní období, tak jím pětkrát až šestkrát denně. Je to nastavené tak, abych se na tréninku cítila dobře. Můžu jíst v podstatě cokoliv, nic nemám zakázáno. Jídla si ale musím vybírat tak, aby se mi hodila do předepsaného plánu. Například na snídani mívám 20 gramů proteinů, 20 gramů sacharidů a 7 gramů tuků. Je jedno, jestli sacharidy doplním z banánu, jahod nebo třeba vloček. Musím jen dodržet předepsané složení.“
Pořád platí, že dohromady se skeletonem můžete vážit 102 kilogramů?
„Ano. S helmou a kombinézou po první jízdě. S tím, že skeleton váží 28 kilogramů. Ale k tomu se musí připočítat, že i boty a helma něco váží. Minimálně dvě kila. Stačí tedy pár deka navíc, dát si banán a hrozí diskvalifikace. Proto radši hubnu tak, abych měla rezervu. Přijde mi to trošku diskriminační, ale já s tím nic neudělám.“
Můžete si dovolit vzít spodní prádlo pod kombinézu?
„Ne. Jenom v tréninku.“
Tak to musí být pořádná zima, ne?
„To jo. Když je minus pětadvacet, stejně ale nepomůže ani druhá vrstva. Během jízdy to jde, člověk se soustředí na trať, ale na startu a v cíli je to horší. Přitom já nesnáším zimu!“ (smích)
To jste si tedy nevybrala ideální sport.
„Ale jo. Až na tu zimu, to je pravda…“
Když jsme zmínili kombinézu, sama jste při jejím navrhování chtěla vyjádřit svůj vztah k ochraně životního prostředí. Je to pro vás velké téma?
„Ano. Život není jenom o sportu, o politice, o covidu… Ale i o mnohem důležitějších věcech. Právě klima je to, čím bychom se měli všichni zabývat. Abychom za třicet nebo víc let na naší planetě mohli vůbec ještě žít. Je to zodpovědnost každého z nás, ale klíčové je, aby ten hlavní impuls přišel od světových politiků. Jeden člověk s tím nic neudělá. Měli bychom se vrátit k životu s větším souladem s přírodou.“
Chodíte na oční cvičení ke známému specialistovi Tomášovi Pospíchalovi. V čem spočívají?
„Je to zaměřené na dálku, blízkost, kontrast, reakce, 3D vidění, 2D… Pomáhá mi to v orientaci, jde o to, jak rychle zpracuju informaci, jak dokážu přiostřit, když se podívám do zatáčky, pak zase na led. Jak se to přehodí.“
Co vůbec v korytě vidíte?
„Většinou jenom led, ale registruju zatáčky, rovinky. Plus minus vím, kde v korytě jsem. Oční cvičení mi každopádně pomáhá.“
Jak se vůbec těšíte na olympiádu, která bude v mnoha ohledech zvláštní?
„V sezoně jsou různá opatření všude po světě, takže si nemyslím, že to bude až takový rozdíl. Už jsme v Číně absolvovali tréninkové jízdy a musím říct, že to měli dobře zorganizované, takže opatření až tolik nezdržovala. Tak uvidíme, jak to bude vypadat přímo při olympiádě.“
Jistě sníte o zlatu, že?
„Kdo ne?“
Uvědomujete si, že na vás zapůsobí i velký tlak?
„V myšlenkách to mám, ale nejdřív se musím soustředit i na to, abych zvládla závody, které se uskuteční ještě předtím.“
Kdy jste začala snít o tom, že byste olympiádu mohla vyhrát?
„Na minulých Hrách v Pchjongčchangu. Ale já jsem nikdy nezačala dělat sport s tím, že bych si říkala, že se chci dostat na olympiádu. Já do toho šla, protože mě to bavilo. Až postupně jsem se dostala do fáze, že jsem byla dobrá. Během let, když se člověku daří, začne přemýšlet o tom, že by mohl mít medaili. Proto tak tvrdě trénuju. Jinak bych takhle nedřela.“
To byste brala volněji?
„Dovolenou bych si dávala třikrát častěji, pak bych si zajela pro dvacáté místo. (smích) Ale já takhle trénuju, protože medaili chci. Ale je to sport, může se stát cokoliv. To si dobře uvědomuju.“
Co uděláte, až opravdu vyhrajete?
„Dám si konečně pořádný jídlo! (smích) Ne, kecám. Žila bych normálně dál, i když by to byl velký úspěch. Asi bych se pokusila přitáhnout ke skeletonu víc lidí, aby byl v Česku o něco populárnější. Možná bych založila i nějaký menší tým. Ale celkově bych nic neměnila. I když je pravda, že bych častěji vyrážela na dovču…“
Tušíte, jak dlouho se chcete svému sportu věnovat?
„Co nejdýl. Záleží na tělu. Jsem pořád jedna z těch nejmladších, většina závodnic zažívá nejlepší roky mezi třiceti až pětatřiceti lety.“
Do české reprezentace jste přestoupila po Hrách v roce 2018, kdy jste ještě jela za Německo. Jak těžký pro vás byl přesun?
„Po problémech, které jsem měla v Německu, jsem to viděla jako jedinou možnost, abych svůj sport mohla dělat dál. Určitě toho nelituju.“
Jinak už byste skeleton nedělala?
„To jsou kdyby, nevím. Už to nemá cenu řešit. V Česku jsem každopádně moc spokojená, jsem ráda, že můžu jezdit dál.“
Jste ráda za to, jak vás lidé v Česku přijali?
„Určitě ano, za to jim moc děkuju. Cítím se tady fajn. Beru to tak, že jsem doma v obou zemích. Mile mě překvapilo, že se o skeleton bude tolik lidí zajímat. Spíš jsem si říkala, že si budu jezdit za Česko na závody a nikdo to nebude vědět.“ (smích)
U nás jste pro všechny Anička… Je vám tohle lidové označení příjemné?
„Jsem zvyklá, je to v pohodě. Jako děcku mně takhle babi s dědou říkali.“
V Německu ne?
„Tam mi říkali Anna. V němčině zdrobněliny nejsou, to dělají jenom Češi. Může se říct Anny, jako zkrácenina, ale já mám tak krátké jméno, že se to nekrátí. Každopádně Anička je fajn. Usadila jsem se v Šumperku, našla jsem si tam nové kamarádky, jsem spokojená.“
Větší město vás neláká?
„Ne, nemyslím si, že bych si zvykla žít třeba v Praze. Šumperk je krásný, okolo krásná příroda.“
Co děláte, když máte volno?
„A kdy ho mám?“ (smích)
Někdy se snad najde, ne?
„Když mám volný den, doháním to, co nestihnu za celý týden. Ještě k tomu studuju. A když se najde nějaký větší prostor, jedu za rodinou, kterou mám na severu i jihu Čech, ale také v Německu. Rozhodně to není tak, že bych se přistihla, že sedím na gauči a zjistím, že nevím, co mám dělat. To se ještě nestalo.“
Co studujete?
„Ekonomii a management. VŠFS. Řekla jsem to správně?“
Myslíte Vysokou školu finanční a správní v Praze?
„Jo! Díky za pomoc.“
V jakém jazyce?
„V angličtině. Je to pro mě snazší. Protože odborné výrazy v ekonomii nebo v matematice jsou v češtině hrozně těžký. Takže jsem si řekla, že radši v angličtině. Jsem momentálně ve druhém ročníku, ještě dva roky mě čekají.“
Takže máte dokonalý přehled o svých financích?
„Záleží, co je to mít přehled… Doufám, že ho mám! O moje peníze se starám já, na ty sportovní dohlíží lidi ze Sport Investu, který mě zastupuje.“
Čím to, že se vám podařilo získat do týmu tolik lidí od Ester Ledecké? To byla náhoda?
„Ano. Šumperská náhoda. (smích) Začalo to Kubou Markem (fyzioterapeutem), který přitáhl Olsena (servismana Petra Kouřila). No a ten přišel na Ondru Banka kvůli helmě, který mi ji nachystal na míru. Za to jsem moc ráda, pocitově se v korytu cítím líp. Neklouže mi, navíc je bezpečnější. Dřív jsem si ji musela vycpávat, ale i tak se mi někdy při jízdě hnula. Což je hodně nepříjemný.“
S Ledeckou, dvojnásobnou olympijskou šampionkou, se znáte?
„Osobně ne.“
Ale její úspěch v Koreji jste jistě zaznamenala.
„Stejně jako celý svět! (smích) Je úžasné, že to dokázala. Lyžování sleduju, kluci z týmu taky, takže jí moc držím palce, aby se jí dařilo i dál.“
S kým z českého olympijského týmu se nejvíc znáte?
„S Martinou Sáblíkovou. Taky je to sport na ledu, takže asi proto máme k sobě blízko… Taky znám některé lyžaře, bobisty. Škoda, že se v Pekingu nebudeme moct podívat na to, jak sportují ostatní, nebude to možné. To mě mrzí."
Anna Fernstädtová
|
Témata:
skeleton, Anna Ferndstädt, isportlife, Česko, Olympijské hry, sport, Praha, Německo, Šumperk, trénink, Sport na Heureka.cz
Související články
