Až do počátku 80. let minulého století sahají zážitky spojené s Rusy a tehdejším Sovětským svazem v případě Vladimíra Růžičky (58) a Petra Klímy (57). Obě legendy byly hosty studia iSport.cz během sobotní olympijské řežby se sbornou, kterou věcně i vtipně glosovaly. Někdejší renomovaní útočníci navíc přidali vlastní vzpomínky na velkou východní zemi. A na jejich hokejové hvězdy.
Generace Husákových dětí nikdy nezapomene na Růžičkův gól na mistrovství světa 1985 v Praze. Šlo o hodně, o medaile. Čechoslováci věřili, že po dlouhých osmi letech na domácí půdě urvou zlato. Ve finálové skupině přišli Sověti na řadu jako první a tehdy se udál i onen památný moment…
Brankář Vladimir Myškin zavrávoral u brankoviště, padl k zemi, čehož si Vladimír Růžička všiml a od mantinelu skóroval. Nevídaná trefa položila základ ke klíčovému vítězství 2:1. Zlatá medaile v tehdejší Sportovní hale nakonec klapla. Nádherný turnaj. „A můj asi nejslavnější gól,“ přikyvoval Růžička ve studiu. „Myškin upadl mimo branku a já mu to tam poslal skoro od modré…“ diví se ještě dnes.
Praha 1985 a Nagano 1998, to jsou pro Růžičku dva opěrné body reminiscence na velkou východní zemi. „Na finále v Naganu se samozřejmě taky krásně vzpomíná…“
Ale pozor, do střetů s Rusy či Sověty (jak je libo) se Růžička s Petrem Klímou pouštěli už jako mladí bažanti. Klíma z paměti vylovil vzpomínku na turnaj dvacítek v tehdejším Leningradu během tuhého období komunismu.
„Hrál jsem proti nim od šestnácti let,“ vybavil si. „Vláďa v Leningradu dělal po zápase rozhovor v ruštině, tenkrát se samozřejmě nesmělo nic špatného říct, všude okolo různí lidé. Vláďa dostal otázku, jak se mu tam líbí. A on odpověděl: ´Líbí, líbí, ale už sem v životě nepojedu!´“ rozesmál se Klíma a Růžička ho pak v zákulisí doplnil: „Tam jsme vždycky hrozně zhubli, jak jsme jedli jen chleba s máslem. Jednou jsme si tam na mistrovství světa vezli uheráky.“
Pili jim krev
Růžička měl to štěstí a zároveň i smůlu, že během „osmdesátek“ v národním dresu narážel na fantasticky vyladěnou sbornou v čele se skvostnou pětkou z moskevského CSKA Fetisov, Kasatonov – Makarov, Larionov, Krutov.
Rudá legie zkázy, téměř naprogramovaní ničitelé s ledovým výrazem ve tvářích. „Éra jejich legendární pětky vévodila celému světu. Hodně silná, pila nám krev,“ ušklíbl se. „Museli jsme hrát pokaždé na 150 procent, abychom měli šanci na vítězství. A pokaždé to rozhodovali brankáři. Když jsme vyhráli, byl za tím náš gólman. Dnes už je to jiné, ale za nás byly vyhecované i přáteláky, snad pokaždé došlo na rvačku,“ vrací se zpět Růžička.
Jeho tehdejší parťák a kamarád Klíma neměl na áčkové úrovni se sbornou takové zkušenosti. Duel na Kanadském poháru 1984 byl jedinou výzvou, rok poté emigroval do zámoří. „Hráli jsme v Montrealu, na tom turnaji jsem podepsal desetiletou smlouvu s Detroitem, ale musel jsem si ještě počkat do následujícího léta, kdy jsem z republiky odešel,“ připomněl Klíma.
Postupně se s Rusy potkával na nejslavnější hokejové scéně v NHL. Zároveň poznával, jak to hráči z východního bloku měli u Kanaďanů a Američanů složité. I když, jak kdo. „Když moje generace utíkala, já, Fryčer, Šťastný, Pivoňka, Franta Musil a další… Byli jsme emigranti a brali nás jinak, vnímali, že jsme pro to, abychom mohli hrát NHL, museli něco udělat. Nechali jsme za sebou rodiny, kamarády, celý svůj život,“ dočkali se shovívavosti.
„Něco jiného nastalo po uvolnění poměrů, po otevření hranic, kdy se to tam, řeknu to blbě, všechno nahrnulo. Pak se objevily problémy. Ne všichni kluci z Evropy byli schopni hrát první lajnu, nepatřili k nejlepším.“
A dostávali kouř za to, že domácím berou práci. „Místním se to nelíbilo, zvlášť komentátor Don Cherry v pořadu Hockey Night in Canada hodně nadával na Rusáky, kteří mají vlastní pravidla. Přicházet pozdě na letadlo pro ně nebyl problém,“ líčí Klíma.
Rusové jsou sví, specifičtí, velmi nacionálně založení, ovšem nejde je všechny házet do jednoho pytle. Mnohým nechybí široká slovanská duše a Čechy respektují. Na vlastní kůži to poznal i Klíma.
„Od roku 82, co jsme proti Rusákům hráli, jsme se navzájem nemuseli. My neměli rádi je, oni neměli rádi nás. Pak jsem proti nim hrál v NHL a najednou mi jednoho dne přistála do mailu pozvánka na Fetisovovy narozeniny,“ připomněl překvapivou zprávu v elektronické poště z roku 2008. „Fetisov pozval mě, Rosola a Kameše. Byli jsme fakt hodně překvapení, neměli jsme se rádi.“ Oslava se vyvedla fantasticky. „Letěli jsme, zasmáli se všemu, co tehdy proběhlo…“
