Fotbal i plán s Kanadou. Táta Krčmář o začátcích stříbrného hrdiny

Viděl svého syna na olympijských stupních vítězů a kromě slz dojetí se mu hlavou míhaly i všechny roky, které úspěchu předcházely. Michalovy fotbalové začátky, jeho první krůčky na běžkách, stěhování k prarodičům za lepšími tréninkovými podmínkami. Nebo úsměvná historka, jak si Michal ještě jako malý kluk maloval, že by mohl reprezentovat Kanadu.

„Furt jsem z toho takový nesoustředěný, roztěkaný,“ snaží se popsat své pocity Daniel Krčmář. „Všechno je to pro nás s manželkou Vlaďkou hodně intenzivní. Musím pracovat, ale pořád se k tomu závodu vracím. Už jsem si jej pouštěl i v klidu doma, abych si jej znovu užil. Je to hodně emocionální. Já tedy navenek nikdy mockrát nebrečel, ale tohle mě dostalo.“

Větší nervy než na trati

Daniel Krčmář se v minulosti také biatlonu na reprezentační úrovni věnoval. Po rozdělení Československa startoval za Slovensko na olympiádě v Lillehammeru 1994. Přiznává, že pasivní sledování synových závodů je mnohem náročnější.

„Znám tuhle disciplínu a vím, co všechno dokáže výsledek ovlivnit, jaký detail může celý závod rozhodnout,“ vysvětluje. „Každá malichernost může mít při střelbě vliv, takže jsem nervózní. Hodně nervózní! Zahřeje se mi organismus, buší mi srdce, dýchám ve stejném rytmu s Michalem a spouštím s ním na dálku každou ránu. Snažím se mu na dálku pomáhat. Samozřejmě to nemá na jeho výkon vliv, ale když hulákáte u televize, tak to taky nepomůže.“

Že bude Michal pokračovat v rodinné biatlonové tradici, nebylo jasné automaticky. „Začínal jako každý kluk s fotbalem, ale jednou jsem si řekl, že zkusím fotbalistu postavit na lyže a uvidíme, co na to řekne,“ líčí Daniel Krčmář. „Na sjezdovkách byl už ve třech letech, ale na běžky jsem jej postavil až v šesti. Počítal jsem i s tím, že mi je hodí na hlavu, ale od prvních krůčků na běžkách mu to zachutnalo. I mě překvapilo, že na to motoriku měl a hned to pohybově zvládal. Sedlo mu to. Pak už se toho držel sám. Podporu měl, šlo to přirozeně.“

Budu jezdit za Kanadu

Jakou zemi bude reprezentovat, bylo také hned jasné. Táta sice závodil za Slovensko, ale Michal už začal v českých barvách. „Já skončil na Slovensku relativně brzo, už ve 23 letech. Vraceli jsme se do Čech a tady dělal Michal první krůčky,“ líčí Krčmář. „Jen jednou nás Michal, to byl ještě malý kluk, překvapil. Říkal, že když se nedostane do české reprezentace, tak bude jezdit za Kanadu.“

Proč zrovna Kanada? „Sám nevím, prostě to z něj vypadlo spontánně,“ usmívá se táta. „Jeli jsme autem, Michal už tehdy biatlon vnímal a prostě si vybral Kanadu jako záložní plán. Kamarádi si dodnes dělají srandu. Říkají, že já jsem šel na východ, na Slovensko. A Michal měl odmala jasno, že kdyby něco, tak půjde na západ. Naštěstí jezdí za nás.“

Jeden přesun ovšem nakonec v kariéře Krčmáře juniora přece jenom významnou roli sehrál. To když jej rodiče ve třinácti letech poslali z Vrchlabí k prarodičům do Žamberku. „Já z Žamberka pocházím, je to blízko Letohradu,“ vysvětluje otec. „Znám to tam dobře. Věděl jsem, že tam biatlonový tým funguje skvěle, že tam jsou výborní lidé kolem mládeže. A i když jsme bydleli v Krkonoších, tak jsme stejně využili zázemí mých rodičů a nasměrovali Michala do Letohradu. Máme k tomuto klubu pouto a této cestě jsme věřili.“

Pro nikoho to nebylo zpočátku jednoduché. „Z pohledu rodiny to bylo těžké rozhodnutí, ale sportovně nejlepší možné,“ říká Daniel Krčmář. „Navíc Michal nebyl v cizím prostředí, byl u své babičky a dědy. Když se takhle brzo odloučí od rodičů, od mamky, tak je to složitější, ale babička s dědou mu udělali výborné zázemí. Takový servis by u nás neměl. Podporu měl výbornou, žilo se mu tam hezky.“

Michal Krčmář ochutnává stříbrnou medaili

• 
• 
• 
• 
• 20 zobrazit galerii

Servis od babičky a dědy

Že by prarodiče vnuka rozmazlovali, jak tomu obvykle v rodinách bývá, to prý vůbec nehrozilo. „Rozmazlovaný byl tím, že měl parádní servis,“ usmívá se táta. „Ale morálně vůbec. V tom jsme měli jistotu, babička dohlídla na to, že všechno běželo, jak má. Navíc měl Michal v Letohradu výborné trenéry, kteří jej naučili přístupu, všemu. Nejdřív ho vedl Čenda Suchomel, v dorostu potom Michael Málek, který jej trénuje i teď v mužích, a v juniorech Vlastík Vávra. Všichni tito trenéři mají velký podíl na tom, kde teď Michal je.“

Co se synem udělá stříbrný úspěch? Zvládne frmol a kolotoč povinností, které se na každého úspěšné olympioniky navalí? Táta Krčmář věří, že zvládne. „V tom má Michal jasno,“ říká přesvědčivě. „Samozřejmě, je hrozně složité po takovém výsledku všechno zvládnout a skloubit se sportovním životem, který je o rutině, o dřině, o soustředění se na sám na sebe. Všechny další věci okolo jsou rozptylující element. Když se to dobře nenapoměruje, tak to může další výsledky ovlivnit. Chce to ustát, hlava je v tomhle důležitá. A v tom Michalovi věřím, má to v hlavě srovnané a ví, co je a bude potřeba.“

Počítal jsem, že můj výsledek vylepší

Olympijské maximum rodiny Krčmářových padlo. Daniel Krčmář skončil na olympiádě v Lillehammeru 1994 v biatlonu na 57. místě. Před čtyřmi lety v Soči jej syn Michal ještě nepřekonal, doběhl šedesátý. V Pchjongčhangu už rodinné maximu stříbrem výrazně posunul.

„To ani nebyl problém,“ směje se Daniel Krčmář, který v Lillehammeru reprezentoval Slovensko. „Při jeho současné výkonnosti jsem každopádně počítal s tím, že moje olympijské umístění vylepší. Jsem šťastný.“

Čím to, že táta Krčmáč závodil za Slovensko? „Taková byla doba, po rozdělení republiky jsme zůstali Dukle Bánská Bystrica čtyři kluci z Čech,“ vzpomíná Krčmář, rodák ze Žamberku. Za Slovensko tehdy jezdili i Lukáš Krejčí, Pavel Kotraba a Pavel Sládek. Všichni čtyři reprezentovali na mistrovství světa 1993 (Krčmář tam byl 29.) a na hrách v Lillehammeru. „Po olympiádě už jsme se ale svorně vraceli domů, v Dukle nám skončila smlouva,“ dodal Krčmář.

Blesk sport

12. února 2018 • 19:16

Stříbrný olympijský medailista Krčmář: Už devět let miluje výživovou specialistku

Biatlon na ZOH 2018

12. února 2018 • 15:04

Krčmář: Slzavý rozhovor? Šlo to ven. Propad ve stíhačce? Nezvládl jsem to