Ester Ledecká jela s bolestmi: Říkali mi, abych nezávodila
Na olympijskou premiéru snowboardistka Ester Ledecká nebude mít romantické vzpomínky. Do sobotního paralelního slalomu nastoupila s krutými bolestmi zad a teprve ráno se rozhodla, že vůbec půjde na start, proti vůli fyzioterapeuta Pavla Koláře i svého tatínka Janka Ledeckého. Po skvělé kvalifikaci, v které skončila druhá, nakonec vypadla ve čtvrtfinále.
Stejně jako v paralelním obřím slalomu i při paralelním slalomu skončila Ester Ledecká ve čtvrtfinále. Osmnáctiletá dívka však měla přízemnější starosti než oplakání ztracených medailí. Olympiádu zvládla s vyhřeznutou plotýnkou v oblasti bederní páteře. Po své poslední jízdě si sedla na zem a sykala bolestí.
„Spíš tu fyzickou, protože šesté místo není špatný výsledek. Je to zase do desítky, ale nějak to nevyšlo s těmi zády a budeme je muset v Praze spravit.“
Do jaké míry vás zranění omezovalo?
„Ráno to bylo ještě snesitelné, ale bohužel po první jízdě se to tak rapidně zhoršilo, že mě servisák oblékal do bot. Doufám, že to nebylo v záběru… Zkoušela jsem to každou jízdu tlačit, co nejdál to půjde. A dojela jsem to až sem, což je podle mě docela dobré.“
Jak reálná byla varianta, že byste do závodu vůbec nešla?
„Určitě tam tahle varianta byla. Museli jsme to zvážit. Jsou rizika různých kalibrů a pan profesor Kolář říkal, že by za toho stavu bylo lepší, kdybych nejela. V tom stavu, ve kterém jsem byla včera, jsem si dala prášky na bolest. Přes noc se to trochu zlepšilo, ráno jsem se rozhodla, že bych jela.“
Jak probíhalo ranní rozhodování?
„Na radu pana profesora Koláře jsem vynechala rozcvičku. To se mi ještě nikdy před závodem nestalo, většinou běhám schody nebo něco. Teď jsem nemohla, tak jsem vstala, zkoušela, co všechno s tím můžu dělat, protáhla jsem se, v podstatě jsme šli rovnou na to a čekali, co se bude dít.“
A co se dělo?
„Včera na tréninku jsem si ozkoušela, co to dělá, kde to bolí. Dneska se to brutálně zhoršilo, ale vcelku jsem byla na bolest připravená. Slalom byl skvělý, krásně postavený a první jízdu jsem si užila, protože to mě ještě nic nebolelo.“
Co jste cítila, když zranění začalo přicházet k sobě?
„Nejhorší snad byly ty jízdy na skútru na start. Ten člověk nebral ohledy na to, že mám zrasená záda. Túroval to tam nahoru po těch skocích, já myslela, že tam umřu, že se mu pozvracím za krk… Ale v pohodě, teď už je líp.“
Věřila jste i přes bolest, že byste čtvrtfinálový souboj s pozdější poraženou finalistkou Anke Karstensovou z Německa, mohla zvládnout?
„Ztratila jsem možnost jakéhokoliv pohybu. Snažila jsem se tam nějak mrskat, ale i trenér říkal, že bylo vidět, že nejsem moc schopná pohybu. Byla bych rozhodně radši, kdybych si mohla ten závod užít a ne ho protrpět, ale určitě jsem s výsledky spokojená.“
Zhoršil se váš stav po středečním paralelním obřím slalomu?
„Bloklo se mi to po něm. Byl tam oblouk, který mi nesedl. Jak jsem prošla mixzónou, dokulhala jsem do stanu, tam jsem si lehla a pan Kolář na mně zase pracoval. Dal mě dohromady, musím mu moc poděkovat, protože udělal strašný kus práce. Mohla jsem nastoupit na start, i když jsme to zvažovali do poslední chvíle, ale tak to je, záda se pokazila…“
Kdy váš problém vznikl?
„Problém začal na soustředění v Rakousku. Během jedné tréninkové jízdy jsem měla poprvé pocit, že se mi to během jedné tréninkové jízdy zhoršilo. Takže jsme přijeli do Prahy a začali jsme to řešit, rehabilitovat, dělat psí kusy, aby se to stihlo do olympijských her. Stihlo se to nějak uklidnit. Pracoval na mě profesor Kolář a pak se to podělalo na tom obřáku.“
Je to pro vás konec sezony?
„Já bych to tak neřekla, přijde mi to depresivní. Je teprve konec února, uvidíme, co se s tím bude dát dělat. Zkusíme to v Praze nějak spravit, strašně ráda bych si ještě zalyžovala. Snad to půjde rychle.“
Jste hodně aktivní člověk, budete si teď na sebe dávat pozor?
(smích) „Tak to nemůžu slíbit, bohužel. Já mám takovou hlavu, to asi nedám. Mě v posteli nikdo neudrží, ledaže by mě tam někdo přivázal. Nevím, jestli na sebe budu dávat pozor, ale spíš budu cvičit, co mi řeknou, rehabilitovat a odpočívat. Operace snad proboha nebude nutná. Jsme domluvený s profesorem Kolářem na další spolupráci v Praze. Budeme na tom pracovat, já bych neházela flintu do žita.“
