Po jednadvacetihodinové cestě přes šest časových pásem, jsem v pondělí odpoledne dorazil spolu s druhou „várkou“ atletů na nově vybudované letiště v Pekingu. Úterý pro mě bylo spíš aklimatizační.
Pondělí
Konečně jsme dorazili. Všichni očekávali při výstupu z letištní haly horké a vlhké počasí a tolik obávaný smog. Podle pozdějších sdělení jsme byli ušetřeni toho nejhoršího. Ač byla obloha zahalena neprůhledným povlakem, bylo jinak v celku příjemně.
Tady se mé cesty s členy českého olympijského týmu rozešly a místo do olympijské vesnice jsem „vychlazeným“ autobusem zamířil do IBC (mezinárodního vysílacího centra) a poté se ubytovat.
Z hlediska aklimatizace mi bylo doporučeno nejít spát před půlnocí, což jsem díky návštěvě českého olympijského domu dodržel a už se těšil na den nadcházející.
Úterý
Třídenní možnosti si trochu užít atmosféru her a navštívit proti letům minulým jiná, než atletická sportoviště, jsem využil. Bylo ale velmi těžké se rozhodnout, který sport zvolit. Před odletem jsem prostřednictvím TV obrazovky shlédl snad vše podstatné a záviděl jsem svému kolegovi Michalu Dusíkovi zážitky ze střeleckých soutěží, pozlacené Katkou Emmons a Davidem Kosteleckým.
Bohužel jsem přebral a během úterního dopoledne jsem strávil více času v autobuse, než sledováním našich reprezentantů.
Nakonec jsem svou pouť ukončil na tenisových dvorcích a potrénoval své pozadí, na deset dní prosezených na Národním stadionu. Strávil jsem tam většinu dne, během kterého bylo v akci pět českých tenistů a tenistek.
Dvakrát jsem se mohl radovat spolu s nimi z výhry a třikrát být smutný z opačného výsledku, ale v obou případech nadšen hrou a jejich předvedeným výkonem. Také jsem si užil hezké počasí. Bylo to prý poprvé, co opravdu svítilo sluníčko a „bylo“ někam vidět.
V polední pauze jsem se pokusil za pomoci jediného člena MOV z Čech, Jana Železného, dostat se do olympijské vesnice. Ale i i jeho zcela zaplněná akreditační karta umožňující vstup skoro všude tomu nepomohla, bez den předcházející žádosti se tam člověk prostě nedostane.
Poté jsem se pěšky vydal zpět do IBC s tím, že na mapě to bylo tzv. za rohem. Nakonec z toho byla asi čtyřkilometrová procházka a byl jsem nakonec moc rád, že jsem mohl usednout do jednoho z vychlazených autobusů, který mne odvezl zpět k tenisovému areálu. Zpět jsem se vracel až po půlnoci, díky dohrávkám z předešlých dní.
