Chaloupkovy vzpomínky na Velkou: Každý pád ruského koně se oslavoval
Stejně jako Věra Čáslavská nebo hokejoví bardi i nedávno sedmdesátiletý žokej Václav Chaloupka nalil před půlstoletím národu něco hrdosti a zadostiučinění. Vítězství s jeho osudovým koněm Korokem v roce 1969 se proměnilo ve veselici na oslavu triumfu nad silnými sovětskými koňmi. Chaloupka svou legendu posílil dalšími zářezy s Korokem a Václavem a také nezapomenutelnými souboji s Josefem Váňou.
Jako jedenadvacetiletý mladík seděl na koni, který sice měl jiskru v oku, ale taky handicap vybočené nohy a přikleklého postoje, což ho stálo ladný krok. Václav Chaloupka kvůli Korokovi odložil studia, piplal si ho a osud ho za to bohatě odměnil. Vyhráli spolu třikrát a zvlášť to první vítězství oslavoval celý národ jako sportovní políček nenáviděným okupantům.
Jak na ten triumf vzpomínáte?
„Bylo to po těch dramatickýchudálostech. Všichni to tehdy bralijako satisfakci proti Rusákům.I když to bylo nesportovní, každýpád ruského koně se oslavoval.Ale bylo to velmi pochopitelné.Tím jsme se s Korokem stali národnímihrdiny. Korok ještě s tímhandicapem přikleklé nohy a vytočenímkarpálního kloubu sestal symbolem vůle a hrdinouVelké pardubické.“
Měl jste v sobě snahu to okupantům ukázat?
„Určitě jsem měl obrovskou snahu zvítězit. Bylo kouzelné, že se to povedlo. Člověk vždycky chce porazit svého nepřítele, i když přeneseně, na sportovním poli.“
Sledoval jste jarní hokejová vítězství nad Sovětským svazem během mistrovství světa ve Stockholmu, které vyvolaly lidové demonstrace?
„Určitě jsem to sledoval intenzivně a prožíval velmi emotivně. To bylo fantastické, jak Golonka třeba poslouchal na ledě, jestli teče ropa… Bylo to vyhecované. Celý národ se tehdy sjednotil a myslím, že až na pár výjimek bylo 99 procent lidí v tomhle státě naladěných na stejnou notu.“
Zůstává pro vás první vítězství s Korokem výjimečné?
„Každé vítězství je trochu jiné a má jinou zápletku. Tohle bylo díky politickým událostem nejvíc emotivní, takže je asi nejkrásnější. Ale těžší je to obhájit a pak znovu. Když vám lidi už hodně věří, je to větší zodpovědnost. Já jsem to jel s takovým otevřeným srdcem a snažil se vybojovat vítězství bez toho, že bych byl svázaný zodpovědností. Byl jsem spíš naladěný bojovat.“
Co další dvě vítězství s Korokem v letech 1971 a 1972?
„Rok po prvním vítězství jsem měl nehodu. Po startu jsem se dostal do skrumáže a na Malé vodě někdo Koroka zezadu zaskočil, takže trochu ztratil nohy. A než jsem ho srovnal, byl jsem vzadu a vyneslo mě to zrovna na střed Taxisu. Za ním byla hromada pádů a já jsem se dostal zrovna k tomu. Teď jsem nevěděl: mám najet, nemám najet? Tak jsem to nechal na koni, a Korok zastavil.“
Jak to ovlivnilo následující start?
„Šla taková fáma, že se Korok s tím svým handicapem bojí doskoku na Taxisu. Takže v roce 1971 jsem chtěl dokázat, že Korok srdce má a že to skočím jako první. Na startu jsem byl ve střehu, odskočil jsem a Taxis jsem skutečně skákal z prvního místa.“
Co třetí vítězství a památný souboj s Morem v sedle s Karlem Benšem?
„To už každý ode mě očekával,protože jsem předtím vyhrálvšechny kvalifikace. Nastupovaljsem jako favorit, museljsem to ustát. Ale už tam bylvelmi dobrý kůň Mor s Karlem Benšem. Svedli jsme boj v závěru a asi o délku a půl Korok zvítězil. A pak Mor dvakrát po sobě s Karlem vyhrál Velkou. Bylto hodně dobrý kůň, ostatnímjsme utekli o dost.“
Jaký byl Václav, s nímž jste vyhrál počtvrté v roce 1977, což byl rekord až do chvíle, kdy ho o dvacet let později překonal Josef Váňa?
„Tehdy byla hluboká půda. Václav byl dobrý rovinový kůň, než začal skákat, byl hodně vzdorovitý, ale pak jsme si hodně porozuměli. On nejdřív ke skokům neměl zrovna blízko, pracoval v terénu, viděl polní cestu a snažil se brzdit. Ale když se to naučil, tak byl hrozně spolehlivý skokan. V podstatě jsem to tehdy vyhrál start – cíl.“
| 8 vítězství | Josef Váňa |
| 4 vítězství | Václav Chaloupka |
| Peter Gehm | |
| Jan Faltejsek |
Jak blízko bylo v roce 1990, abyste s Frází vyhrál jubilejní stou Velkou pardubickou?
„S Frází to bylo krásné, to byla poctivá kobylka, super skokanka, tam jsem si Velkou užíval. Prohrál jsem s Libentínou. To byla kobylka na rovině jedničková, takže ve finiši vyhrála. Tam mě to mrzelo, že jsme prohráli vyloženě o nos. Fráze ještě měla handicap, že ji na dostihy vezli v liazu s plechovou podlahou. Přivezli ji a ona ležela na zemi. Klouby otlučené, odřené, neviděla na oči. Celý týden jsem s ní běhal pěšky a chladil. Nebýt tohohle, mohla i s Libentínou vyhrát.“
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jste také sváděl slavné souboje s Josefem Váňou. Co říct k ročníku 1991, kdy jste byl s Korokovým synem Drakem na druhé straně Váňova velkého comebacku po pádu z Železníka?
„Tehdy už jsem se věnoval hlavně trénování. Nebylo to kvůli tomu, abych jezdil stále dostihy. Ale byla výzva vrátit se do Velké, odjezdit kvalifikaci. Takže jsem se potom dostal na Draka. To jsem slíbil, že bych rád s Korokovým synem Velkou vyhrál. Drak předtím vždycky upadl, já jsem si s ním porozuměl. Vyhrál jsem s ním kvalifikaci.“
Co se stalo ve Velké?
„Měl jsem úraz na prstě a nemohl jsem držet bič jako normálně. On v dostihu hodně tahal, a jak jsme točili na Poplerův skok, tak jsem si musel trochu pomoct i zubama a otočit tělem, a v ten moment mi vypadl bič. Pepík Váňa se dostal s Železníkem přede mě a na Popleráku upadli. Jenže Pepík měl štěstí, že jak Železník upadl, otočil se proti němu, takže Pepík ho hnedka chytil, naskočil a pokračoval.“
Váňa měl v tu chvíli ztrátu několik set metrů. Co bylo dál z vašeho pohledu?
„Já byl bez biče, teď jsem chtěl, abychom tlačili na tempo, klukům se moc nechtělo, tak to zůstalo na mně. Takže jsem to od Popleráku celé fíroval. Dostali jsme se na trávu, skočili jsme Havlák, a Pepík vytáhl klacek a Železníka vyprášil tak, že se přede mě dostal…“
