Vyždímat a zahodit? V žádném případě. I po dostihové kariéře bývá o koně z drtivé většiny dobře postaráno. A nemusí jít jen o slavná jména jako Peruán nebo Orphee des Blins, kterým se na památku staví sochy. „Každého koně má někdo rád,“ říká dostihový nadšenec Zenon Kisza, který se o jednoho takového důchodce stará.
Sherardo. Nikdy nebyl vyhrávací kůň, jak o něm s úsměvem říkal i jeho majitel. Z padesáti závodů vyhrál jen třikrát. I tak se dvakrát postavil na start Velké pardubické steeplechase, byť se mu na zaplacení přihlášky pomáhali složit fanoušci a známí.
V roce 2014 doběhl Sherardo v prestižním dostihu devátý, o rok později mu po kolizi na Popkovickém skoku vypadl jezdec Lukáš Sloup ze sedla. „Když jsem ho ve čtyřech kupoval jako koně do Velké, všichni se smáli,“ říká Kisza. „Na startu Velké pardubické jsem se pak smál já.“
Parkur i vození dětí
Patnáctiletý valach je třetím rokem v důchodu. Jeho posledním dostihem byla druhá kvalifikace na Velkou pardubickou v červnu 2016. Skončil v ní osmý, bez problémů se kvalifikoval, ale dál už nezávodil. „Po kvalifikaci měl menší problém na noze, nelimitovalo ho to, ale nikdo pořádně nevěděl, co s tím,“ líčí Kisza. „Dvakrát mi splnil sen a já mu za odvedené služby slíbil důchod. Vždycky jsem ho bral jako člena rodiny, nikdy bych si neodpustil, aby se něco stalo a já jel s prázdným vozíkem z Pardubic. Rozloučil se splněnou kvalifikací do Velké, nikomu nemusel nic dokazovat.“
Kisza patří k nadšencům, kteří si „piplají“ jednoho, dva koně. Během kariéry je mívají ustájené u trenérů. Co s nimi, když závodit přestanou? „Sherardo je ustájený u kamarádky Lucie Wawrzyczkové ve Vendryni za Třincem,“ popisuje Kisza. „Je čtyřiadvacet hodin venku, Sandra Majsová ho chodí párkrát týdně jezdit a závodí spolu i na parkurech, aby se nenudil a byl trochu v kondici. Nebo vozí děti na různých akcích, protože je to povahou zlatý kůň. Žádný magor, dá se s ním dělat cokoliv.“
Kisza připouští, že přechod z dostihů do důchodu bývá ze začátků složitý. Koně jsou zvyklé na přesně daný režim, nalajnované tréninky, na závody i na svůj box. Najednou se musí sžívat s novým prostředím i stádem. Někdo si zvykne rychle, někomu to trvá.
„Sherardo si zvykal dva roky, že je všechno jinak,“ nezastírá Kisza. „Každé stádo je jiné, je v něm daná hierarchie a záleží na tom, jak brzo si nováčka pustí k tělu. Sherardo je sice plnokrevník plný energie, ale povahou spíš moula a flegmoš, všechno mu je jedno. Není moc průbojný, takže se začleňoval pomalu. Teprve když do stáda přišel další kůň, polepšil si v hierarchii a už nebyl ten poslední.“
Pusťte mě ke žrádlu!
Jak se hierarchie ve stádu projevuje? „V našem jsou dvě dominantní kobyly a braly Sherarda jako vetřelce, co jim chce sežrat seno,“ popisuje Kisza. „Odháněly ho od balíku pryč, stál opodál, koukal jak žerou a hubnul. Museli jsme jídlo rozhodit do více kupek, to už kobyly ohlídat nestačily. Do stáda se ale každý kůň dřív nebo později začlení, jen se potřebuje seznámit, očuchat. Teď už jsou s kobylama největší kamarádi.“
Rozdíl je třeba i v tom, že v důchodu už jsou „závoďáci“ bez podkov. Jednak by je ve volném výběhu poztráceli a předchází se tím i případným zraněním. Kdyby se chtěli pokopat. „I s tím měl Sherardo problémy. Než mu kopyta znovu přirozeně ztvrdla, měl zánět, který jsme museli léčit. Plnokrevník je na všechno háklivý, i tohle chtělo čas.“
Zenon Kisza rozhodně nesouhlasí s občasnými názory, že o dostihové důchodce není po kariérách důstojně postaráno. „My malí majitelé, co máme jednoho dva koně pro radost, je vnímáme jako svoje děcka. Bereme to osobněji,“ hlásí rezolutně. „Ale i velcí majitelé dělají pro koně po kariéře maximum. Je o ně dobře postaráno, nikomu není jejich další osud lhostejný. Koně třeba věnují holkám, které se o něho staraly celý život, pak v tom jen pokračují. A je celkem jedno, jestli je to superkůň, co vyhrál Velkou, nebo kůň bez výsledků. Každého koně má někdo rád.“
