V sedle se Ladislav Hudec potkával s Janem Faltejskem, Josefem Bartošem nebo Václavem Lukou. Před deseti lety po pádu při tréninku v Anglii ohrnul a zůstal na vozíku. Dostihové sny si ale jako majitel plní dál. Mezi jeho rodinné přátele patří například Leighton Aspell, dvojnásobný vítěz Velké národní, s trenérskou legendou Čestmírem Olehlou (šestinásobný vítěz Velké pardubické) založil stáj Hudec-Olehla. S klisnou Izynkou, která se chystá vrátit na dráhu po zranění, by se chtěl Ladislav Hudec dostat na start Velké pardubické steeplechase. I proto netrpělivě vyhlíží rozjezd dostihové sezony.
„Už aby se konečně dostihy zase rozjely,“ říká Hudec o pozdrženém začátku ročníku, který jako všechen další sport zastavila pandemie koronaviru. „Všichni jsou nachystaní a natěšení. Já samozřejmě taky.“
Jezdil jsem spíš blázny
Dostihy už se Ladislava Hudce týkají jenom jako majitele a nadšeného fanouška. S jezdeckou kariérou seknul v roce 2006. „Byl jsem takový horší jezdec, moc jsem toho neodjezdil,“ mávnul sedmatřicetiletý Hudec rukou nad devatenácti amatérskými a žákovskými dostihy. „Jezdil jsem spíš blázny, než normální koně, ale motal jsem se kolem koní pořád. Dělal jsem uměleckou kovařinu v Olomouci, dálkově studoval Chuchli. Školy jsem nechal v posledním ročníku a odjel do ciziny.“
Trenérů a stájí vystřídal Hudec několik. Z rodného Jiříkova, ztracené vesnice na Rýmařovsku, kde Bohdan Sláma natočil film Divoké včely, se postupně dostal až k sourozencům Novákovým ve Světlé Hoře. V jejich barvách jel také svůj poslední dostih. V červenci 2006 ve Světlé Hoře s Tomisem. Nedokončili, Hudec koně zadržel.
„Po dostihu jsem přímo na místě prodal všechny svoje jezdecké věci, půl roku jsem nedělal u koní nic. Až se mi jednou ozval kolega Petr Regnard, který pracoval v irském Nawanu,“ líčí Hudec. „Končil a potřeboval za sebe náhradu, tak jsme tam s přítelkyní vyrazili. Byli jsme v Irsku sedm měsíců, chtěli jsme se vrátit, ale volal mi kamarád z Anglie, ať se za ním ještě přijedu podívat na víkend. A už jsem v anglickém Horshamu zůstal dodnes.“
I v Anglii pracoval Ladilav Hudec u koní. Jako tréninkový a pracovní jezdec. V roce 2010 ale po ošklivém pádu ochrnul a zůstal na vozíku. „Šli jsme rychlou práci, mému koni se na noze uvolnila bandáž, přišlápnul si ji a hodili jsme kotrmelec,“ popisuje. „Měl jsem rozdrcené čtyři obratle a přerušenou míchu. Tím jsem v sedle definitivně skončil.“
V rámci terapie ale na koních rekreačně jezdí dál. „I když jezdím...“ namítá s úsměvem. „Spíš si připadám jako na pouti, protože musím mít pořád někoho u hlavy z bezpečnostních důvodů. Chůze, maximálně klus v jízdárně. Ale dvakrát týdně se pro potěšení snažím do sedla dostat. Sice mám velké bolesti, které mi kolikrát nedají spát, ale v sedle si alespoň vyčistím hlavu. A na bolesti chvíli zapomenu.“
Nezanevřel ani na dostihy. Naopak. Už v roce 2011 byl společně s trenérkou Janou Řezáčovou spolumajitelem koně Balooa. Bez valných výsledků. O pět let později se spojil s trenérem Čestmírem Olehlou. „Na Facebooku měl výzvu, že hledá nové majitele,“ líčí Hudec. „Napsal jsem mu, ale ozval se až po měsíci. Nakonec jsme se dohodli a u pana chovatele Vrby mi sehnal Izynku.“
Izynka? Láska na druhý pohled
Hudec přiznává, že se mu klisna v první chvíli nelíbila. „Vím, že krása neběhá, ale měla hrozně plochá kopyta. Úplně jako víka od kanálů,“ vzpomíná s úsměvem. „Vedle ní stála Čáryrejka a ta se mi naopak líbila moc. Ale doktor Olehla mi to rozmlouval, dal jsem na něj a udělal dobře. Izynka byla vynikající a její provoz mě nestál prakticky nic. Na všechno si vydělala.“
Izynka odběhla v barvách stáje Hudec-Olehla třináct dostihů, nedokončila jen dva. V cíli byla pokaždé do třetího místa, sedmkrát vyhrála. Na dotacích vydělala takřka 730 tisíc korun. A trenéra Olehlu těší, že s Izynkou nesáhnul vedle.
„Vím, že se Láďovi nelíbila, měla určité nedostatky,“ usmívá se Olehla. „Ale jak říká jedno moudré přísloví: ‚Kdo hledá ženu a koně bez vady, ten spí sám a chodí pěšky.‘ Třeba zrovna Čáryrejka, která se mu líbila víc, pak měla problémy se hřbetem a nikdy skákat nechtěla. Kdežto Izynka se naučila všechno hned a stala se z ní hvězda. Láďovi udělala spoustu radosti.“
Trenér věří, že ještě udělá. Po roční pauze a zranění se má devítiletá klisna vrátit do dostihů. A vrcholem by pro ni měl být letošní 130. ročník Velké pardubické. „Zkusíme to, Velká je sen každého trenéra i majitele, ale klíčové bude její zdraví,“ říká Hudec. „Uvidíme, co s ní udělá první kvalifikace. Hlavní je, aby se sezona konečně rozjela.“
