Producent Bouček: Sixteen si zaslouží film

Letitý oblek, černý klobouk, červená košile a červené ponožky. Šťastná „uniforma“ Jaroslava Boučka, majitele klisny Sixteen, už je připravena. Bez ní by si známý filmový producent na tak velký dostih vyrazit netroufl . „Jsem pověrčivý, je to můj rituál.“

Velká pardubická startuje za šest dní, nakolik vás už stravuje nervozita?
„To se radši zeptejte manželky a dětí. Ti říkají, že to je se mnou k nevydržení už měsíc nebo dva. Já si to sice nepřipouštím, ale jsem hrozně nervózní. Přece jen Sixteen má šanci vyhrát potřetí a to je něco. Má šanci se dostat mezi legendy.“

Bude napětí gradovat?
„Určitě, určitě. Nejhorší je pro mě vlastní závod. Strašně těžce nesu pády koní nebo jakékoliv kolize. Loni se mi smál Jirka Bartoška, že mám během dostihu ruce na očích a jsem otočený na druhou stranu, než abych se koukal. Prožívám to strašně, nemám na to nervy, jsem úplně vyřízený.“

Ví se o vás, že jste velký dostihový fanoušek, chodil jste prý už na starou Chuchli. Je to tak?
„Jo, jo, jo, já tam chodil od svých osmnácti let. A dneska mám osmapadesát, to máte čtyřicet roků.“

Jak vás tahle vášeň popadla?
„Náhodou. Vždycky jsem byl hravý člověk, takže jsem nejdřív chodil na koně hlavně sázet. Bavila mě hra, adrenalin kolem sázek. Koně jsem samozřejmě miloval jako zvířata, ale všechno začalo sázkařskou vášní.“

Sázíte i na Sixteen?
„Ne, vůbec. Mám pravidlo, že na vlastního koně, který navíc běhá o takové peníze, nesázím. Kdybych měl ještě ztratit peníze na sázkách, tak bych byl dvojnásob naštvaný... (směje se) Navíc na Sixteen už se ani nevyplácí sázet, protože je pokaždé velký favorit a má hrozně nízký kurz.“

V dostihovém prostředí se o vás dlouho mluvilo jako o smolaři...
„Jo, to bylo vždycky. Prvního koně jsem koupil v roce 1993, jmenoval se Ir. Byl jsem pro něj tenkrát v Xaverově, byl to takový absolutní outsider. Vybočené nohy, nikdo ho nechtěl, stál mě tehdy dvacet tisíc. Běhal sice jen dostihy čtvrté, páté kategorie, ale udělal mi i tak hodně radosti. Občas i vyhrál.“

Trošku jste zamluvil tu smůlu.
„Měl jsem ji velkou. Začal jsem jezdit nakupovat do Francie, do Irska, do Anglie, ale pořád jsem kupoval koně, kteří končili poslední. Bartoška si ze mě dělal srandu, že si kupuju jen trojnohé koně. Že už bych měl konečně koupit nějaké čtyřnohé. Zlomilo se to až v roce 2005, kdy jsme s Ready For Life vyhráli Derby. Do té doby jsem měl výsledky špatný a rodina už mi říkala - buď my, nebo koně. Až tehdy si ti mí koníčci konečně řekli, že u Boučka je to nejlepší. Najednou se všichni zbláznili, nejen Ready a Sixteen, a začali vyhrávat.“

Byl jste někdy sám nalomený, že skončíte?
„Několikrát. Žádného člověka nebaví, když do toho pořád jen strká peníze a nemá výsledky.“

Ready For Life, která v roce 2005 vyhrála Derby, Oaks i St. Leger, jste i sám vychoval. To už je skoro námět na film. Bude?
„Léta jsme kamarádi s Michalem Horáčkem a ten mi už dvacet let slibuje, že napíše film o tom našem mládí a koních. Píše moc hezky, ale pořád má nějaké jiné projekty a vždycky uhne jinam. Já bych strašně chtěl. Film je moje profese a priorita, udělal jsem řadu krásných filmů a seriálů, ale tohle zatím nejsem schopen realizovat. Už se mi do ruky dostaly různé koňské náměty, ale nikdy to nebylo ono.“

Teď máte výborné náměty přímo ve své stáji. Co by byl větší trhák? Příběh Ready For Life, nebo Sixteen?
„Pepa Váňa, který obě trénoval, mi vyprávěl krásný příběh. Když tyhle dvě kobyly ještě byly spolu a závodily, tak byly obě vůdčí osobnosti a vůdkyně stáda. Měly velký respekt, všechny klisny je braly. Někdy v listopadu bylo ve výběhu asi dvacet kobyl. A dvě z nich se nesnášely, byly by se schopné pokopat a pozabíjet. Právě tyhle dvě ještě měly jet na nějaké dostihy v zahraničí, tak přes sebe měly deky na zahřátí, aby tak moc nezarůstaly zimní srstí. No a jedné z nich se ta deka sesunula na přední nohy. Najednou byla úplně bezmocná. Nemohla se hýbat, nic. Ta druhá to viděla a normálně by ji ukopala. Jenže Ready se Sixteen kolem ní začaly běhat a běhaly tak dlouho, dokud nedorazil jeden z ošetřovatelů. Trvalo to asi půl hodiny, takže z toho je vidět, jaký mají charakter a jaké jsou osobnosti. Když mi to Pepa Váňa vyprávěl, tak mě to až dojalo. Obě by si zasloužily film nebo seriál. A byl by krásný.“

Ready For Life už je v chovu?
„Ano, je u pana Kubíčka na Moravě a už má první hříbátko. Prý je to nádherný hřebeček, ale já ho bohužel ještě neviděl. Ještě jsem se tam nestihnul zastavit.“

A Sixteen? Má devět roků, jak dlouho bude závodit?
„Já se přiznám, že nevím. Je v absolutní pohodě, síle a formě, těžko se to odhaduje. Kdyby se teď podařilo potřetí vyhrát, tak už by se dostala mezi legendy a chybělo by jí jen jedno vítězství, aby vyrovnala rekord Železníka...
To by bylo krásné, ale nedá se o tom dopředu mluvit. Nikdy nevíte, co se stane.“

I proto se z pověrčivosti na dostihy oblékáte do stále stejného obleku, červené košile a klobouku?
(směje se) „Však už mi taky manželka nadává, že mám jedno sako dvacet let a pořád stejnou košili. Ale já jsem prostě pověrčivý, je to rituál, který se mě drží. A nikdo mě nepřemluví, abych si vzal na sebe něco jiného.“

Červené ponožky k tomu také patří?
„Ano, ale těch mám přece jenom několik, ne jenom jedny. To už by manželka fakt nepřenesla přes srdce, takže mám hned několik párů. Ale chodím v tomhle jenom na ty největší dostihy - klasické, sváteční nebo na Velkou do Pardubic.“

Derby i Velkou pardubickou pro vás vyhrál trenér Josef Váňa. Sám má sen triumfovat ve Velké na bílém koni. Nezkoušel jste mu coby majitel z vděčnosti Sixteen nabídnout? Aby se mu sen splnil?
„Ne, Pepa sám říkal, že ji nechce. Nesmírně si jej vážím, je to čistej a charakterní chlap. Sám je kvůli koním chudák celý sešroubovaný. Vždyť on snad ani nemůže lítat, protože na letišti neprojde bezpečnostním rámem, jak to všechno no zvoní a bzučí. Se Sixteen by se mu ten en sen nejspíš splnil, ale sám říkal, že se navzájem moc nemusí, jezdit ji nikdy dy nechtěl. Těší mě alespoň to, že jsem m první majitel, který jej přemluvil, aby by měl v tréninku klisny. Nikdy na ně moc nebyl, ve stájích je nechtěl. Preferoval hřebce a valachy. Ready ani Sixtýně nikdy moc nevěřil, ale podařilo se mi jej přemluvit, aby jim dal šanci.“

Jak se vám to povedlo?
„Udolal jsem ho. Nejsem trenér ér ani psycholog a koním zdaleka nerozumím jako on, ale v tomto případě jsem jej prostě ukecal. A obě klisny ny Pepíka nakonec přesvědčily, že jsou ou fakt nejlepší. To byl můj největší dostihový úspěch.