29. května 2022 • 12:24

Dědeček české hvězdy Boris Perušič: Vzali mi pas, a nevěděl jsem proč

Autor: Zaznamenala Scarlett Wilková
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
SESTŘIH: Sparta - Opava 3:0. Hladká výhra, Kuchta ještě nehrál
KARLOS SHOW s Bendovou a Jindrovou: Sex před zápasem? Nás nakopne, chlapa unaví
VŠECHNA VIDEA ZDE

Vedoucí řekl, že se musím rozhodnout mezi zaměstnáním a volejbalem. Nedivil jsem se. Když jsem měl trénink nebo soustředění, kolegové museli pracovat za mě.



Narodil jsem se v létě roku 1940 v Záhřebu v tehdejší Jugoslávii. Historie mé rodiny je velká story. Táta byl Srb a narodil se v Zenici, to je na území dnešní Bosny a Hercegoviny. Když byl malý, ztratil oba rodiče. V tamních dolech pracovali Češi, byl mezi nimi jistý Josef Novák, který se s jeho rodiči znal. A ten si tátu přisvojil.

bývalý volejbalista

Boris Perušič

Věk: 81 (27. července 1940 v chorvatském Záhřebu)
Kariéra: bývalý reprezentant hrál za Slavii VŠ Praha, Rudou hvězdu Praha a Rudou hvězdu Bělehrad
Největší úspěchy: stříbrná medaile na olympiádě v Tokiu (1964), mistr světa v Praze (1966)

Když pak začala první světová válka, pan Novák se s mým tátou přesunuli do Vídně a pak do Čech, do Teplic. Tam táta poznal mámu, sudetskou Němku. Odjeli spolu do Jugoslávie, jenže když ji napadli Němci, táta se dostal do problémů, protože panovaly obrovské neshody mezi křesťanskými Chorvaty a pravoslavnými Srby. Tak se rodiče vrátili do Teplic.

Válku jsme prožili bez problémů. Maminku nakonec ani neodsunuli, i když situace v pohraničí byla tristní. Někteří její příbuzní byli v protifašistickém odboji a byli za války i zavřeni. Doma se u nás mluvilo česky, německy i srbochorvatsky. Já jsem uměl německy stejně dobře jako česky.

Smečující nahrávač

Chodil jsem v Teplicích na jedenáctiletku. Sport mě bavil už tehdy. Dělal jsem všechno možné – atletiku, basket, lyžování, hokej. Všechno, co bylo dostupné.

V roce 1957 jsem se dostal na Vysokou školu ekonomickou do Prahy. Vybral jsem si katedru námořní dopravy, ale obor zrušili, protože bylo málo zájemců. Tak jsem skončil na letecké dopravě. V té době jsem chodil skákat o tyči. Profesorka Alena Musilová ale dělala volejbal, a tak jednou mě a spolužáka Dušana Velíška odvedla na hřiště Slavie VŠ Praha. Tímhle způsobem jsem se dostal k volejbalu.

Měl jsem dobrý výskok, dosahoval jsem 327 centimetrů. Skákalo se na takové tyčky a měřilo se to. Byl jsem smečující nahrávač - dvojka, ta funkce už v současném volejbalu není. Asi mi to šlo, v roce 1959 už jsem byl přeborník republiky.

Trénoval jsem každý den, k tomu byly zápasy, turnaje. Dokonce jsem svého času chodil na tréninky béčka a po nich rovnou na tréninky áčka.

Tehdy nebyly žádné specializované haly. V létě jsme hráli venku, v zimě v tělocvičnách. Se Slavií VŠ Praha jsme hráli nejvyšší československou soutěž. Za zápasy jsme ale nebrali nic. Někteří hráči možná ano, ale jen ti z družstev, za kterými stály podniky. My nedostávali nic. Ale co jsme potřebovali? Taky nic. Zpočátku jsme si kupovali i tenisky, až pak jsme je začali fasovat. Já jsem stejně hrál bosky, dokud mi to trenér nezakázal. Říkal, že je to ostuda. Registrace nás stála korunu nebo dvě na rok. Když to srovnávám s dneškem a vidím, kolik stojí sportovní kroužky pro děti, připadá mi to neuvěřitelné.

Hlaste, kdo chce utéct

Vzpomínám si na Pohár mistrů. První kolo bylo v Německu, druhé jsme hráli v Cannes, pak jsme jeli do Rumunska. A tam jsme prohráli. V Rumunsku a Maďarsku totiž nešlo vyhrát. Tam byli místní rozhodčí

Dočtěte si celý článek a získejte neomezený přístup k obsahu na iSport.cz!

S předplatným Premium Plus budete mít exkluzivní videa, zákulisní informace i analýzy. První měsíc jen za  1 Kč.

Chci předplatné Premium
Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud