V rámci podcastu Přes Příkop byla dalším hostem ve studiu iSport.cz česká volejbalistka Helena Havelková, se kterou dvojice moderátorů Zdeněk Haník a Matěj Machytka probrala nejen její návrat po pěti letech k šestkovému volejbalu, ale i jak přemýšlí nad dalšími kroky své kariéry. A co dalšího elitní smečařka prozradila? Na to se podívejte ve videu.
- Havelková nyní v reprezentaci nosí na volejbal neobvykle vysoké číslo 61 a komplikovanou cestu k němu popsala:
„Já jsem se do těch čísel trochu zamotala. Celou kariéru jsem - kromě roku v Rusku, kde jsem měla šestku, a v Číně, kde cizinky mají jasně daná čísla - vždy hrála se šestnáctkou. Moc mě potěšilo, že o tohle číslo je nyní zájem. Míša Mlejnková (spoluhráčka z reprezentace) si ji po mně vzala a jsem ráda, že se šestnáctce i díky ní vrátila kapitánská páska a zaslouží si ji. Mluvila jsem tedy s manažerem týmu a on mi nabídl čísla od třicítky do devadesát devítky. Samozřejmě volejbalová čísla až na výjimky končí dvacet devítkou. Po dlouhém rozmýšlení jsem si vybrala 88 s tím, že 8+8 je těch šestnáct a 1988 je můj rok narození…“
- S tímto číslem na dresu tedy odehrála přátelské zápasy, ale pak hráčce volal místopředseda Českého volejbalového svazu: Víš, co 88 znamená (numerické označení nacistického pozdravu)?
„Vzhledem k tomu, že mistrovství Evropy bylo v Německu, tak jsem se omluvila za neznalost a hodně rychle jsem od ní odstoupila. Ale soupiska už byla uzavřená a nevěděla jsem, jestli to číslo můžu změnit. Takže za číslo, na které jsem nejdřív byla pyšná, že jsem si ho tak hezky vymyslela, jsem se najednou styděla, že s ním musím hrát. To je i důvod, proč nikde nenajdete moji fotku z těch přátelských zápasů...“
- Jak to tedy dopadlo?
„Nakonec jsem narychlo musela vymyslet číslo nové. V té fázi už mi to bylo úplně jedno, ale nakonec jsem dospěla k otočení cifer a z původní 16 mám 61.“
- Elitní volejbalistka prozradila, jak probíhalo její opětovné angažování do české reprezentace pod vedením trenéra Řeka Jannise Athanasopulose:
„Všechno se stalo hrozně rychle. Neměla jsem nic naplánovaného a nevěděla jsem, jak svůj volejbalový příběh budu psát dál. Přišla mi ale škoda ho úplně ukončit. V reprezentaci jsem skončila v dubnu 2019 a přesně v tom období Jannis začal trénovat a mrzelo mě, že ten nároďák už pod ním nezažiju, protože ho všichni moc chválili a i on mě dříve přemlouval, abych se vrátila. Proto mě napadla myšlenka se ozvat.“
- Nakonec celý příběh skončil tím, že byla Helena rychle dopsaná na soupisku, jenže...
„Já jsem ale ani nevěděla, jestli budu schopná vůbec hrát, protože přece jen přechod z písku na palubovku, je to úplně jiné. Ale říkala jsem si, že do toho půjdu s tím, že i kdybych nehrála, tak těm mladým holkám, které tam teď jsou, kdybych jim měla jen něco předat a pomoct, tak by to pro mě bylo to nejlepší, co bych v tuto chvíli mohla zažít.“
- Co všechno obnášelo její přijetí do národního týmu?
„Určitě to neslo oběti, ale i přínosy. Myslím, že každý to musel zvážit a neberu to nijak osobně. Jsem trošku jiná i tím, jaké mám zkušenosti, jakou mám za sebou kariéru a kde jsem hrála. To přináší na jedné straně pozitiva, ale obzvlášť v ženském kolektivu i negativa, takže já jsem ráda, že jsme se nakonec domluvili. V určitých chvílích jsem na sobě cítila tlak, abych jim něco nezkazila i co se týče party..“
- Jak fungoval tým, se kterým absolvovala mistrovství Evropy i začátek kvalifikace na olympijské hry?
„Mně je 35 let, druhé nejstarší je třicet a potom dlouho nic. Nejvíc holek je kolem dvaceti, pětadvaceti a půlka týmu tedy na mistrovství Evropy nikdy nebyla. Byl to tedy velký otazník mě angažovat, ale Jannis a manažer to vzali na sebe a čekali, co se bude dít. Když jsme ale teď končili působení v Číně, tak mi potvrdili, že nakonec byli rádi, že jsem byla součástí a že jsem pomohla. To pro mě bylo nejlepší, co jsem mohla dostat. Bála jsem se, co se bude dít, protože ženský kolektiv není jednoduchý, ale myslím, že výsledek i chod celého týmu se povedl a že český volejbal snad roste.“
- Ví už pětatřicetiletá sportovkyně, čemu by se chtěla věnovat v následujících letech?
„To je dobrá otázka. Jak jsem říkala, měla jsem svůj život a kariéru naplánovanou a vždy jsem věděla, co budu dělat a to teď najednou nevím. Přemýšlím, co teď se sebou dál a určitě vím, že bych ještě hrát chtěla, nechci s volejbalem končit. Fyzicky se cítím skvěle a přišla by mi hrozná škoda z toho placu teď odejít.“
Jaká další témata v podcastu zazněla:
- Jaký byl hlavní důvod jejího přechodu k beachvolejbalu?
- Jak se za poslední dobu proměnila jako osobnost?
- Co by dělala, kdyby se do národního týmu nevrátila v pozici hráčky?
- Vnímá kamery, které ji detailně snímají, když hraje?
- V čem vidí největší přínos řeckého trenéra české ženské reprezentace?
- Jaké tresty kouč v národním týmu nastavil?
- Kam budou kromě reprezentace její kroky směřovat dál? Jakou ligu by si ještě chtěla zahrát?
- Jak zvládá vztah s přítelem (a německým volejbalovým reprezentantem) na dálku?
- Co by chtěla dělat po ukončení aktivní hráčské kariéry?
- Čeho by ještě chtěla dosáhnout?
