David Schweiner s Ondřejem Perušičem se v Mexiku stali mistry světa. Nic podobného se žádným Čechům v historii ještě nikdy nepovedlo. Výkony svého manžela sledovala na dálku také Nicole Schweiner. „Byla jsem dojatá, brečela do telefonu,“ říká sympatická blondýnka, která dřív plážový volejbal sama hrála.
Kde jste sledovala manželův finálový zápas?
„Byla jsem doma s naším pejskem. Každý zápas bývám hrozně nervózní, takže bych asi ani nebyla dobrá společnost. Vždycky to prožívám, hodně se raduju, křičím… Takže možná bylo i dobře, že jsem byla o samotě doma a nikdo mě nemusel poslouchat.“ (směje se)
Volali jste si pak s manželem?
„Po zápase mi vůbec nebral telefon. To je ale úplně normální. Kluci po utkání dávají vždycky spoustu rozhovorů. Když se jim navíc povedl takový úspěch, bylo mi jasné, že toho budou mít hodně. Většinou to tedy děláme tak, že Davidovi napíšu zprávu a pak čekám, až se ozve. Napsaly jsme si taky s manželkou od Ondry, která byla přímo v Mexiku. Ta mi poslala ještě nějaká videa z místa, takže jsem měla radost. Pak mi David i sám zavolal a řekl, že je to tam. Byla jsem z toho dojatá a brečela do telefonu. Krásný úspěch.“
Prožívala jste to víc vy, nebo David?
„Je pravda, že manžel nedává emoce úplně najevo. Úspěchy většinou prožívá spíš vnitřně. Tentokrát jsem byla ale sama překvapená, že měl úplně na krajíčku. Stejně si ale myslím, že to o fous víc prožívám já.“
Jaký máte vztah k plážovému volejbalu?
„Sama jsem dřív hrála. Tak jsme se s Davidem i seznámili. Poznali jsme se někdy před osmi lety na jednom z jeho vůbec prvních tréninků na písku. Jedno léto jsme taky společně s mou tehdejší spoluhráčkou, Davidem a Ondrou trénovali pod stejným trenérem. Já už si teď ale chodím zahrát jen tak pro radost. Trošku si to vynahrazuju tím, že jsem začala trénovat lidi, kteří chtějí hrát beachvolejbal. Pořád jsem s tím sportem tedy v blízkém kontaktu.“
Takže pracujete jako trenérka?
„Ano, primárně ale jako kondiční trenérka. Hodně se starám o děti, které sportují. Dochází za mnou nadějní hokejisté, tenisté, softballisté… Kromě toho trénuju ale i dospělé lidi, kterým radím se cvičením ve fitku a občas vedu i nějakou skupinovou lekci. Moje práce je tedy hodně různorodá. Za to jsem strašně ráda, protože bych nemohla celý den sedět na jednom místě.“
Chodíte si spolu s manželem někdy zahrát volejbal?
„Tím, že je beachvolejbal jeho práce, většinou se účastníme jen jednoho turnaje ročně. Vždycky říkává, že chodí hrát kvůli mně, abych si to užila. Naše hra tedy vypadá tak, že on stojí a moc se nehýbe, kdežto já se snažím a jsem úplně mrtvá. I k soupeřům vždycky bývá hodně přátelský a bere to spíš jako legraci.“
Jaká jste byla volejbalistka?
„Byla jsem velký dříč. Neustále jsem na sobě makala a chtěla ze svých mínusů udělat plusy. Jenže ve vypjatých situacích mě vždycky zradila psychika. Pak jsem na tom ale začala pracovat a trochu se to zlepšilo. Docela mi taky trvalo, než jsem pochopila, že sport není jen o kvantitě. Myslím, že tohle uvažování mě ve volejbale i dost brzdilo. Bývala jsem dost unavená, kdybych víc odpočívala, šel by výkon rychleji nahoru.“
Co byste chtěla mít z manželova volejbalového umění?
„Asi jeho mentální odolnost. Mnohokrát jsem se ho ptala na různé situace ze zápasů, kdy šlo o rozhodující míče. Popsala jsem mu, co by se nejspíš honilo hlavou mě. On mi na to vždycky odpověděl: Ale nad tímhle já vůbec nepřemýšlím. David i Ondra to mají po psychické stránce v hlavě skvěle nastavené.“
Mluvíte občas Davidovi do práce?
„Tak tohle vůbec nedělám. Docela nám trvalo, než jsme přišli na to, jak se k sobě navzájem chovat během zápasů. Když jsme spolu začínali, oba jsme měli tendenci řešit výkon toho druhého. Říkali jsme si, co se nám líbilo a co zase ne. Aktuálně to bývá tak, že Davidovi pogratuluju, ale pak už řešíme běžné věci jako třeba, co je nového doma. Snažím se ho od sportu spíše odvést, aby si od něj mentálně odpočinul. Od hodnocení zápasů jsou tam trenéři.“
Jak byste popsala manžela jako sportovce?
„Na vrcholové úrovni už je to hodně vyrovnané. Dřina, tréninky, kondiční příprava, sezení s psychologem…. To už tam dnes dělá opravdu každý. Je potřeba do toho dávat i něco navíc. A to kluci rozhodně dělají. Často se třeba stává, že David dvě hodiny trénuje na písku, dvě hodiny v posilově a pak jede ještě na fyzioterapii. Večer jsme pak už doma u televize a on se jde ještě na hodinu protahovat. Nikdo mu neříká, že to musí dělat, on to vykoná sám od sebe. Kluci mají mnohaletou disciplínu, jsou pokorní a mají výdrž. V tomhle jsou si oba hodně podobní. A i když se něco náhodou nepodaří podle představ, jedou dál a nepoleví.“
S manželovou prací je spojené asi i časté cestování. Jak to zvládáte?
„Čím víc rostou herně, tím větší množství vzdálených turnajů objíždí. Mezi turnaji se vrací domů. Někdy je ta pauza čtrnáctidenní, někdy ale jen tři dny. Stává se, že David přijede domů, vypere se oblečení a už ho zase vezu na letiště. Rozhodně ale nejsem typ člověka, který by lidem kolem sebe dával ultimáta. Nikdy bych neřekla, že si musí vybrat. Tím, že jsem dřív sama měla sportovní ambice, vím, jaké to je. Snažím se naopak Davida co nejvíc podporovat a když už je doma, vždycky si to vynahradíme třeba nějakým výletem.“
