PŘÍMO Z ITÁLIE | V biatlonovém poli už patří mezi matadory. Prošel si zdravotními problémy, před sezonou byl bez kondice a i před smíšenou štafetou hlásil, že by bylo šesté místo super. Jenže na úvod MS v Anterselvě pomohl k senzačnímu bronzu i nejlepší týmové střelbě mezi všemi (0+2). „Jsme strašně rád a chci všem poděkovat, že jsem toho byl součástí,“ přiznal Ondřej Moravec.
Devátou medailí z vrcholných šampionátů jste překonal i Gabrielu Koukalovou a máte jich nyní nejvíc ze všech. Co k tomu říct?
„To jsou v podstatě jen čísla. Je to super, že ještě se na mě zase dostalo. Od Hochfilzenu už to jsou tři roky, ale rozhodně se vyplatilo čekat. Tyhle okamžiky a společná radost s týmem jsou jiné. Po individuálním závodu člověk zase tak neprožívá, co v týmovém. Radost po individuálu je sice taky, ale tohle je super. S touhle střelbou jsme si to určitě zasloužili.“
Poté, co jste v létě zase prodělal návrat zánětu jater, je to ještě sladší?
„Ano, na začátku sezony bych v něco takového nedoufal. Ani jsem takhle dopředu vůbec nepřemýšlel. V tu dobu jsem nevěděl, jestli na MS vůbec nastoupím.“
Navíc i tomhle závodě jste mezi favority nefigurovali že?
„Potkal jsem tady Giorgiho, což je zdejší správce stadionu nebo tak a ten mi řekl, úplně přesně pořadí, jak to pak skončilo. I že budeme třetí. Já bych si na to úplně nevsadil, ale na štafetách je krásný, že může uspět tým, který není papírově nejsilnější. Nechci tím ale snižovat naše výkony, protože jsme měli nejlepší střelbu za celý závod a ani běžecky jsme rozhodně neztráceli.“
Ve středu jste to tak trochu předpověděl. Říkal jste, že při palbě 0+2 se mohou dít věci. A vy jste fakt měli jen dvě dobíjení.
„A vidíte, měl jsem pravdu. Možná jsem v medaili doufal, ale jen v nějakém snu. Tohle je přesně, co se může stát. Ve středu byly složité podmínky na střelnici, zatímco o den později byl klid a dalo se čekat, že střelby budou dobrý. Pro chlapy to bylo krátký, takže se jelo neuvěřitelné tempo a z toho pramenily chyby. Osobně jsem šel do závodu s tím, že bych se chtěl co nejvíc zkoncentrovat na střelbu, což se mi povedlo a udělal to pak i každý z nás.“
Štafetu jste od Markéty Davidové přebíral na druhém místě. Jaké to bylo i přesto, že jste již takové pocity zažil?
„Musím říct, že jsem se víc bál ležky. Když jsem ji ale odstřílel, řekl jsem si: OK, dneska to dám. Na stojce jsem pak nebyl vůbec nervózní.“
Pomohly vám vaše zkušenosti?
„Stoprocentně. Zažil jsem to ve štafetách i v jiných závodech. Sice je to už nějaká doba, naposledy jsem o přední umístění pravděpodobně střílel v masáku v Pchjongčchangu, kde jsem si to odstřelil poslední ranou, ale byl jsem tam. Je to o tom, jak člověk přijede nastavený, jak si věří a je schopen to odstřílet. Nervózní jsem vůbec nebyl a věřil si, že to dám. Tarjei měl třeba problém, což mi dodalo klid, že na něj získávám čas. Věděl jsem, že v posledním kole bude silnější, ale i tak mi to hrozně pomohlo. Střelba byla prakticky bez nervů, stoják rozhodně.“
Předešlé štafety jste dovážel do cíle, ale tentokrát to byl třetí úsek. Bylo to jiné?
„Bleky se mě před závodem ptal, kde bych měl jet a já mu říkal, že mi to je jedno, že pojedu třetí úsek i finiš, že v tom nevidím rozdíl. Kalkulovali jsme ale s tím, že kdyby náhodou něco, tak Bimbas je lepší sprinter než já a líp by si s tím poradil.“
Jaké to proto bylo prožívat Krčmářův poslední úsek?
„Ležku Bimba jsem neviděl, na stoják jsem ale koukal s Romanem Dostálem a možná jsem byl víc ve stresu, než když jsem na té střelnici sám stál. Ale věřil jsem mu. Říkal jsem si, ať je hlavně v klidu a aby si tu poslední ránu i přes to prodechnutí pohlídal. Pak už jsem jenom běžel k trati a řval na něj, ani nevím co. Jenom pojď, nebo něco takovýho. Viděl jsem na něm, že to ale dá. Byl nabuzenej neuvěřitelným stylem. V tu chvíli jsem věřil, že ta medaile bude a už jsme v uvozovkách slavili.“
Co tedy říkáte na to, že jste pomohl Krčmářovi splnit sen, že s vámi mohl stát na stupních vítězů?
„Tak on s námi vlastně vyrůstal – přišel do týmu v období medailí, zažíval to s námi, ale v té medailové štafetě nikdy nebyl. V té chlapské nám to pořád uniká, ale jsem rád, že se teď dočkal ve smíšence. A třeba to pro něj není poslední medaile.“
Když se tedy ještě vrátíme k té vaší deváté, kde máte těch zbylých osm?
„Nedávno si je náš tiskový mluvčí Tomáš Hermann půjčoval na nějakou výstavu, tak jsem je už všechny našel. V jednu chvíli se mi sice nějaká ztratila, nevím odkud, ale nyní je mám zase zpět doma, kde si je jednou vystavím. A tahle přijde k nim.“
Čím je tahle jiná?
„Zaprvé věkem – dosáhl jsem ji v období, kdy už jsem ani moc nedoufal, že bych něco takového mohl ještě dokázat. A za druhé tím, že to očekávání přece jen kdovíjak velké papírově nebylo. Před závodem jsem říkal, že do šestky to bude super a ten tým by s tím byl spokojený. Tohle je ale absolutní nadplán. Dělali jsme si srandu, že zaplatíme a jedeme domů.“
