PŘÍMO Z ANTERSELVY | Úspěch hned na úvod mistrovství světa. Česká smíšená štafeta ve složení Eva Kristejn Puskarčíková, Markéta Davidová, Ondřej Moravec a Michal Krčmář vybojovala bronz. Co prožíval poslední jmenovaný při dramatické střelbě a finiši?
Eva Kristejn Puskarčíková s Markétou Davidovou nevěřily v medaili, než jste vy odstřílel stojku. Kdy jste začal věřit vy?
„Když jsem odjížděl ze stojky a viděl jsem na obrazovce, že Pidručnyj jde na kolo a Doll ještě dobíjí, tak jsem věřil, že pokud nespadnu, tak to dopadne.
Ondřej Moravec už o medaili na MS závěrečný úsek jel, pro vás to byla ale premiéra…
„Pro mě to bylo obrovsky těžké. Ve štafetě jsem nikdy nestřílel o pódium, o medaili, vždycky jenom v individuálních závodech. Je to něco jiného, opravdu. Máte za sebou odpovědnost za tým. Byl jsem hodně nervózní, ale projevilo se to asi spíš na trati. Přišlo mi, že jsem hodně zatažený, že nemůžu moc jet. Ale když jsem přijel na střelnici, všechno to ze mě spadlo a tam to fungovalo dobře.“
Jak náročná byla poslední střelecká položka?
„Pro mě to bylo poprvé, co jsem ve štafetě střílel o medaili, takže ten stres tam byl fakt velký. Možná jsem zužitkoval to, že jsem šel v Pokljuce na trestné kolo. Přesně tyhle situace jsem si ve středu i během čtvrtečního rána přemítal, že můžou přijít. Pak jsem si tu dobitou ránu dvakrát prodýchnul, abych měl jistotu, že ji hned napoprvé trefím a vyplatilo se. Říkal jsem si: ‚Celou dobu chceš závodit o medaile, tak teď to tady máš, tak se ukaž.‘ Ve finále jsem za to rád, i když jsem byl v opravdu velkém presu.“
Ohlížel jste se, jak daleko je Pidručnyj?
„Vůbec. Jednou mě před stojkou napadlo, že se ohlídnu, jak daleko je. Ale hned jsem si řekl NE, tebe zajímáš jen ty sám a vůbec ne ti za tebou, jestli tě sjíždí nebo ne… Musím zaklepat, že se mi povedlo všechno udržet tam, kde jsem měl – hlavně koncentraci a díky tomu se mi podařilo sestřelit terče. Trochu jsem spoléhal na to, že během dvou závěrečných kilometrů se toho tolik udělat nedá. Tentokrát byla důležitá hlavně střelnice.“
Často závody prožíváte hodně emočně. Co s vámi zisk bronzu z MS dělá?
„Nikdy jsem se netajil tím, že mě baví týmové závody. Prožitek a úspěch v týmovém závodě jsou mnohem lepší, hezčí a umocněné tím, že jde o tým. Jsem za to neskutečně rád. Když jsem přišel do chlapů, měl jsem tajné přání stoupnout si s Ondrou (Moravcem), Bouškem (Michalem Šlesingrem) a Jardou (Soukupem) na stupně. Tak zatím se mi to alespoň částečně povedlo. Je to super pocit.“
S Michalem Šlesingrem se vám zisk medaile ještě může na MS v Anterselvě povést…
„Proto jsem říkal zatím. Štafety jsou až za další týden, je to spíš odlehčení, ale jsem za to rád.“
Při průjezdu cílovou rovinkou jste radostně gestikuloval…
„Chtěl jsem ukázat na českou vlajku na čepici, ale jinak vůbec nevím, co jsem tam dělal.“
Zdá se, že z vás je závodník pro velké akce.
„Nechtěl bych tvrdit, že jsem závodníkem velkých akcí. Asi to tak prostě vyjde. Může v tom být i kouzlo českého týmu. Až na výjimky se vždycky dokáže připravit na velké akce. Letos mi hodně pomohli i dorostenci a junioři. Když jsem viděl, jak sbírají medaile, jak se jim daří, tak to nakopne i vás. Hned se mi líp trénovalo v Ridnaun.“
MS lépe než ziskem medaile začít nemohlo, že?
„Určitě ne. Je to hezké, večer si ještě užijeme tu euforii. V pátek nemáme závod, takže si člověk může těmi emocemi trochu projít. Pak ale jdeme bojovat dál. Šampionát je ještě dlouhý, ale v tuhle chvíli super, jsem rád, že se můžeme radovat všichni. Každému to pomůže.“
Jak jste sledoval počínání závodníků na předešlých úsecích?
„Většinou, když jezdím čtvrtý úsek, kouknu se na první dvě střelby někde na telefonu nebo v zahřívací místnosti. Pak jsem se už ale šel rozjíždět a tím, že zahřívací kolo je tady dole za buňkami, vůbec jsem nevěděl, jak se závod vyvíjí. Jenom jsem se soustředil na to, abych byl připravený.“
Pomohlo vám tedy i to, že jste nevěděl, jak se závod vyvíjí?
„Určitě. Připravoval jsem se na to, abych počítal s oběma variantami. Chtěl jsem odjet svůj závod s tím, že je mi jedno, jestli budeme předávat osmí nebo třetí. Věřil jsem v náš tým, a když jsem pak vešel a viděl jsem, že Ondra jede na třetím místě, byl jsem naprosto příjemně překvapený. Ale nebylo to jednoduché.“
Došlo v posledním kole na euforii?
„Vyjížděl jsem ze střelnice a řval na mě Ondra, jak se převlíknul, ať jedu. Tak jsem to napálil, až mi trochu došlo. Tak jsem si říkal – uklidni se, ještě to musíš dojet celé. Trochu jsem si odpočal, poslední kopec vyjel rychle, a když jsem se ohlédnul, viděl jsem, že se za mnou nic neděje. Pak už jsem si to užíval. Soustředil jsem se na sjezdy, abych nespadl a nedal šanci týmům za sebou. Docela jsem si ho tedy užil.“
Která medaile je pro vás cennější, ta z MS, nebo olympijská?
„Nechci tady ponižovat týmový výkon, ale na druhou stranu to stříbro bylo na olympiádě a to je jednou za čtyři roky. To pro mě znamená něco víc. Tam je stres přeci jen ještě o něco větší. MS se opakuje, šancí během kariéry je mnohem víc. Omlouvám se týmu, ale stříbro řadím ještě výš. Zároveň jsou ale ty pocity úplně stejné – prožívání emocí, pocit štěstí jsou totožné, jako při stříbru, to se nikdy neomrzí. Radují se i trenéři, povedlo se to všem. Stále mluvíme o tom, že až se to sejde všem závodníkům, tak můžeme bojovat o dobré umístění. Jsem rád, že za tu dobu, co o tom mluvíme, tak jsme to konečně dokázali i prodat a ukázali, že to není jen tak, že si řekneme, že kdyby to vyšlo všem, tak to tak bude, ale že když to vyjde, tak tam opravdu jsme.“
