Loni si sem přijela pro dodatečnou olympijskou medaili, teď pro změnu dorazila s jiným pokladem. Eva Puskarčíková bude brzy maminkou, a tak se na mistrovství světa v Novém Městě na Moravě zastavila jen na otočku. „Před rokem jsem tady lítala od nevidím do nevidím, ani jsem nejedla. To teď nemůžu,“ vysvětlila. Zavzpomínala na kariéru i závody v domácím prostředí a prozradila také, zda budou mít s Italem Thomasem Bormolinim holku, nebo kluka.
Dva roky už nezávodí a biatlon sleduje se svým partnerem, rovněž bývalým závodníkem, jen v televizi. „Je to pohodlnější. Rozhodně to míň bolí,“ smála se Eva Puskarčíková, které se v českém týmu přezdívalo „Sluníčko“. Thomas Bormolini u biatlonu zůstal jako trenér, ona už se připravuje na novou roli – bude mámou.
Máte česko-italskou domácnost. Když u vás v televizi běží biatlon, fandíte Česku, nebo Itálii?
„Fandíme Čechům, Italům a tak nějak všem. Baví nás to sledovat, i když se nám nedaří. Jsou to hezké závody.“
Nestýská se vám po nich?
„Někdy bych si zajela, když se daří, člověk se trefí. Ale už si nepředstavujete, jak to bolí. Hezký závod bych si zopakovala.“
Jste členkou poslední smíšené štafety, která má medaili z mistrovství světa. Jaké na to máte vzpomínky?
„To bylo hezké. V Itálii, atmosféra byla super. Já tak všeobecně vzpomínám na biatlon. Nemám to tak, že si vzpomínám na tuhle medaili nebo na tohle. Už na to teď koukám jako na celek, na ty hezké roky. A mám útržky v hlavě.“
Co se vám vybaví v Novém Městě?
„Lidi, fanoušci. To bylo vždy super, to nás hnalo a hrozně jsme se na závody těšili.“
Potkala jste se s českými biatlonisty?
„Nepotkala. Nechtěla jsem jim rozhazovat režim před důležitým závodem. Když bude klídek, třeba po mistrovství pokecáme, nebo se potkáme na jaře po sezoně.“
Jste s týmem stále v kontaktu?
„Tak nějak vím, co se v týmu děje. Máme naše aktivní skupinky, takže i když tam nejsem, vím, co řeší a co dělají. Jsem pořád v centru dění. Ještě mě nevykopli a nevyřadili z konverzace.“ (směje se)
Jak teď žijete, co děláte?
„Máme to hodně přejezdové. Záleží, jaký má Thomas plán coby trenér a já s ohledem na turistickou sezonu v Livignu. Takže vždycky rajzujeme, měsíc dva tam, měsíc dva tady. U Thomasových rodičů v hotýlku masíruju klienty. A jinak tam pomáhám jeho mamce se vším, co je potřeba. Takže někdy sedím na recepci, někdy jsem na snídaních.“
Jak se zlepšila vaše italština?
„Musela jsem se zlepšit. Jednak jsem potřebovala mluvit s rodiči a 90 procent klientů jsou Italové. Řekla bych, že základní věci se už dorozumím v pohodě.“
Italský styl života vám vyhovuje?
„Když tam jede člověk na dovolenou, je to jiné než když tam žije a pracuje. Oni jsou taky celý den v práci. Není to tak, že by vstávali v deset, měli siestu, ve čtyři odpoledne si dáchli, to ne. Je to sever Itálie, tam je to víc jako u nás.“
Partnerské hádky italským stylem neřešíte? Nelétají doma talíře a podobně?
„Naštěstí ne. Doma Itálii v tomto směru nemáme.“
Nechybí vám česká kuchyně?
„Někdy si ji dopřeju. Knedlíčky úplně ne, ale vezu si vždy s sebou náš chleba. Ten si dám do mrazáku. Vozíme si i šunku a beru tam zelí, klobásu na zelňačku.“
Jak se těšíte na novou životní roli?
„Těšíme se. Trochu se bojíme, protože jdeme do něčeho úplně nového, ale doufám, že to zvládneme. Narodit se má někdy zhruba na konci dubna, ještě je trochu čas.“
Budete rodit v Česku?
„Určitě. Našemu zdravotnictví hodně věřím a v nějaké vypjaté situaci si nedokážu představit nemluvit s personálem v mém rodném jazyce. Kdybych byla v Livignu, tak abych se dostala do nemocnice, musela by se volat helikoptéra, nebo bych porodila někde v autě.“
Bude to kluk nebo holka?
„Kluk.“
Prozradíte jméno?
„Debatujeme nad ním, ale ještě vám ho nepovím. Bude to italské jméno, protože bude Bormolini. Ale takové aby ho ani Češi nekomolili a vyslovovalo se stejně.“
Hodně času trávíte tady. Jak zvládá Thomas češtinu?
„Co potřebuje, to dokáže říct. Horší je to, co mu říkají ostatní. Protože mluvíme hodně rychle nebo používáme slova, která se zrovna neučil. Třeba se učil ‚dům‘ a někdo řekne ‚barák‘ nebo ‚chalupa‘, tak nerozumí. Ale co potřebuje, poprosí a řekne. I když je fakt, že v tom hodně stagnoval. Tak se pak budou učit s malým. Až synovi budou dva roky, budou tak na stejné úrovni.“ (směje se)
Jak to budete mít pak s dítětem? Vy na něj bude mluvit česky a Thomas italsky?
„Jo, takhle přesně jsem to chtěla, aby převzal jazyk rodiče bez chyb. Já ho italštinu učit nebudu. Myslím, že pochytí i něco anglického mezi námi, protože pro nás je to pořád nejjednodušší a nejrychlejší. Doufám, že z toho nebude mít hlavu jako balon, chudák... ale ty děti jsou jak houby, to nasákne.“
