Naposledy závodila před pěti a půl týdny. Mistrovství světa v biatlonu musela Jessica Jislová sledovat jen v televizi. A ačkoliv si, podle rady Martiny Sáblíkové, i na tom našla jistá pozitiva, déle už jen sedět a koukat nechtěla. „Myslím, že už jsme přišli na příčinu největší bolesti, takže jsem řekla: Hele, už nechci být doma, chci zpátky,“ prozradila po středečním tréninku v Novém Městě na Moravě.
Začátek sezony nebyl z pohledu Jessiky Jislové optimální. Nejprve se hledala jak běžecky, tak i střelecky. Hlavně to druhé bylo u jedné z nejlepších střelkyň minulé sezony hodně zvláštní. Po Novém roce ale objevila svou někdejší formu před terči. Jenže přišly jiné potíže. V závodech v Ruhpoldingu si začala stěžovat na bolesti v oblasti žeber a lopatky, kvůli kterým se jí i hůř dýchalo. V Anterselvě ještě nějaké závody zkusila, ale nebylo to dobré. Výsledkem bylo to, že po jednom dni na soustředění před MS musela odjet domů na další vyšetření a do Oberhofu už vůbec neodjela.
Je teď příjemný pocit být zpět?
„Ano. Je určitě lepší být přímo v akci, než na to jen koukat. Ale myslím, že i u koukání jsem se něco přiučila. I to bylo prospěšné.“
Co jste se přiučila?
„Koukala jsem, že všichni vypadají strašně moc rychle. Pak jsem také pozorovala, kdo co dělá na střelnici. To se mi mockrát nestane, že bych měla takhle možnost se podívat na závod. Když závodím, tak se pak na to nedívám. Bylo fajn, že jsem se mohla podívat na to, jak ty holky vlastně i vypadají při závodech.“
Co jste pozorovala? Práci se zbraní?
„Třeba.“
Když jste tam našla inspiraci, už jste si nové poznatky i zkoušela?
„Teď ještě ne. Na to asi přijde čas po sezoně. Něco se mi tam ale líbilo, co kdo dělá.“
Cukalo to s vámi, když jste MS sledoval jen u televize?
„Občas jsem byla spíš dojatá, když se různě lidem dařilo a byly tam překvapivé momenty. Měla jsem radost, že si všichni z Čechů chválili lyže. To jsem si říkala: To mě mrzí, že tam nejsem a nemůžu si také užít, jak jim to odjíždí. Věděla jsem, že s tím ale nemohu nic dělat a dál jsem to neřešila.“
Jak na tom teď jste?
„To se dozvíme přesně v pátek.“
A co pocity na trati při tréninku?
„Celkem dobré. Myslím, že je to i tím, že je teď tělo odpočaté. Doufám, že mi příjemný pocit vydrží i do závodů.“
Budete ráda za jeden závod, nebo když to půjde, pojedete všechny tři?
„Popravdě nad tím nepřemýšlím. Prostě počkám na to, jak to bude vypadat po sprintu, a pak si sednu s trenéry a probereme další postup.“
Měla jste naordinovaný klid. Zabral odpočinek?
„Popravdě úplně ne. Deset dní zpátky byla ještě chvíle, kdy jsem se vleže nemohla přetočit… Naštěstí jsme pak přišli na příčinu největší bolesti. Nebo si to alespoň myslím. Bolest odezněla a pak se vše dost rychle zlepšilo. Takže jsem řekla: Hele, už nechci být doma, chci zpátky. Naštěstí byli všichni hodní a vzali mě zpět. Takže jsem tady.“
Jaká byla ta příčina?
„Nechci říct, co to bylo a pak to nebude ono. Ale to, co jsme povolili, je v podstatě to, co jsem říkala celou dobu, že mě bolí pod lopatkou a mezi žebry. Takže sval, ke kterému se v podstatě nedá skoro pořádně dostat. Jsou to mezižeberní svaly a je to pod lopatkou. Takové super speciální místo.“
Přišli jste na to s fyzioterapeutem týmu Romanem Karpíškem, nebo s profesorem Pavlem Kolářem?
„Popravdě, navštívila jsem tolik lidí, že kdybych je měla všechny jmenovat… Musím říct, že o mě bylo moc hezky pečováno a poznala jsem tolik nových lidí, že bych je možná nezvládla teď všechny vyjmenovat. Byla to taková kolektivní práce. Určitě jsem ale byla nejčastěji u Romana Karpíška a potom v Centru pohybové medicíny u pana Koláře a u ostatních lidí, co u něj pracují.“
Nebylo to tedy jen o odpočinku, ale také o práci fyzioterapeutů?
„Přesně tak. Odpočinek sám o sobě nic neměnil. Často mi volal Libor Vítek (týmový lékař) a ptal se: Tak co? A já mu odpovídala, že pořád stejné. Takže bylo potřeba s tím i něco udělat kromě klidu.“
Jak se teď těšíte na domácí závody?
„Já jsem tu ještě s fanoušky nezávodila, takže se na to těším hodně. A jsem na to zvědavá, jaké to tady doopravdy je.“
Byla to motivace navíc vrátit se právě sem?
„Asi trochu jo, ale popravdě jsem si řekla: Ok, vynechala jsem mistrovství světa, ale už nechci o nic dalšího přijít. Takže bych se snažila vrátit i kdyby to bylo někde jinde. Tím, že je to blízko a nemuseli jsme řešit dopravu, to pro mě bylo o to jednodušší. Ještě cestou sem jsem se stavila na další rehabilitaci, takže to bylo praktické.“
Čeká vás po sezoně nějaký větší zásah, aby se vaše potíže zcela odstranily?
„Nejspíš ano. Nejsme si úplně jistí, čím se to stalo. Egil si trochu myslí, že tam byla třeba i nějaká chyba v tréninku. Možná se přehnala nějaká síla nebo tak něco. Nejspíš je to ale něco dlouhodobého, co se nabalovalo a pak se to vše spojilo dohromady.“
