Nazvala to jako „nepopsatelný pocit.“ Ještě vloni štafety rozjížděla, teď ji ale jako finišmanka dotáhla k největšímu úspěchu za posledních sedmnáct let – k triumfu na SP v Oberhofu. „Je to pěkné si to takhle užít,“ říkala biatlonistka Veronika Vítková a jen lehce zalitovala: „Chtěla jsem ještě zamávat vlajkou s cíli. Koukala jsem po ní, ale bohužel tam nebyla.“
Touhle výhrou jste ale dala pádný argument, aby tam příště byla že?
„Ano, třeba ji příště budou mít připravenou. Irča Česneková (masérka) ovšem říkala, že tam byla, jen se s ní ke mně nemohli dostat.“
Je třeba víra v zopakování o to větší, že jste touto výhrou navázaly na 3. místo z Hochfilzenu?
„To nevím. Nedá se říct, že by to byl nějaký náš nástup, jen je to obrázek dobré práce přes léto. Pro mě osobně je skvělý výsledek z přípravy. Prošla jsem nějakými změnami a ty mi teď vyhovují.“
Jak jste si tu euforii v závěru po souboji s Francouzkou Bescondovou užila?
„Těžko popsat. Vlastně jsem tomu začala věřit až po střelbě, kdy jsem se v prvním kopci ohlédla za sebe a viděla, že jsem ji kousek cukla. Říkala jsem si, že těch sil mám asi trochu víc, jen jsem se bála, aby mi nedošlo. Naštěstí naskočil takový adrenalin, že před cílem jen zapomenete a jedete.“
Bylo to nicméně před poslední střelbou, kdy se rozhodovalo o vítězství, obzvlášť stresující?
„Ano, bylo to těžké. Navíc já dvakrát nedala. Když jsem ale odstřílela těch pět, koukla vedle sebe a viděla, že i ona má dvě chyby, trochu mě to uklidnilo. Díky tomu jsem byla na dobíjení klidnější. Musím ale uznat, že před střelbou tam nějaká nervozita byla.“
Zato v cíli byla jen radost. Co jste si v obležení ostatních biatlonistek řekly?
„No, holky tam najednou vykřikly: Chápete to? Lepší tady dneska nikdo není.“
Celý rozhovor s Veronikou Vítkovou čtěte ve čtvrtečním deníku Sport.
