PŘÍMO Z RAKOUSKA | V den svých devětadvacátých narozenin prožila comeback, na který dlouho čekala. Po takřka pěti letech, kdy se po těžkém zranění po srážce s autem dostávala zdravotně do kupy, byl páteční sprint v Hochfilzenu pro Veroniku Zvařičovou prvním závodem v SP od roku 2013. Jen s výsledkem nebyla spokojená – chtěla se probojovat do stíhacích závodů, avšak skončila na 84. místě.
Jak tedy tento návrat vnímáte?
„Jsem naštvaná, protože jsem udělala úplně školáckou chybu. Přepálila jsem první kolo, jako by mi bylo pět let. Strašný, takže myslím, že dostanu pěkně za uši.“
Od koho? Od trenéra?
„Od všech, protože to bylo strašný na tý trati. Jsem se tam úplně plazila, úplně tragický. Chce se mi z toho brečet.“
Byl i problém v počasí? Sněžilo a stopa pořád zapadávala…
„Určitě je to těžší, ale dalo se to jet. Ty, co mě předjížděly do kopce, tak jely, takže se to určitě dalo. Kdybych to nepřepískla, věřím tomu, že to bylo lepší.“
Takže přemotivování?
„Asi jo. Asi jsem do toho vletěla bezhlavě a to jsem neměla dělat. Měla jsem jet víc s rozumem.“
Chybami se ale člověk učí, ne?
„Jo, jestli dostanu ještě příležitost, tak jo. Na střelbu jsem ale pyšná, to jsem si vleže cvakla, jak říkal Zdenda. Sice to bylo pomalejší, protože mi klouzal loket, ale ve stoje, jsem si dávala na čas. Chtěla jsem dát nulu, bohužel jsem ale jednu nedala, smůla. I za 0+1 jsem ráda.“
Co jste si tedy říkala na startu?
„Asi něco jako: Teď se na mě asi všichni koukaj, kamera mě asi nezabírá, asi nejdu vidět. (směje se). Ale ne, dělám si srandu. Soustředila jsem se.“
Ani před závody vás to nenapadlo, že je to ta chvíle návratu?
„Ano, je to super velká chvíle, ale říkala jsem si, že je to závod jako každý jiný. Takže ať jsem v pohodě… Ale teď, podívejte se na mě. Jedu tu po pěti letech a první kolo jedu jako šílenec a pak nemůžu.“
Stalo se vám to i dřív? Třeba v IBU Cupu?
„Teď ne. Spíše před tou nehodou se mi to stalo na začátku, když jsem začínala.“
Jste nicméně hrdá na to, že jste se dokázala vrátit?
„Ano jsem na sebe pyšná, navíc si věřím, ale nevím. Mě to asi ještě nedochází. Jak mě všichni chválí, tak mě to motivuje, víc si věřím, ale prostě mi to nepřijde.“
Takže až olympiáda je tím mezníkem?
„Ano, ano, ano.“
