Věštila se jí budoucnost plná medailí. Za rok. Nebo za dva. Ona už ale stihla prorazit teď! Stala se novou hvězdou za Gabrielu Koukalovou… „A že ta teď ukončila kariéru? Je třeba to respektovat,“ uvedla Markéta Davidová, jež ovládla anketu Biatlonista sezony 2018/19. Zaslouženě. Ve 22 letech stála za všemi českými pódii (1-2-2). A navíc se tento týden stala i bakalářkou.
Byla během toho slavnostního večera dost v akci. Nejprve ji v modrých šatech kouzelník a kamarád ze školy Magic Alex vybral ke svému hlavnímu číslu. „No, byla jsem nervózní,“ culila se. Brzy na to se ale pak Markéta Davidová převlékla do šatů červených a teprve rok poté, co vyhrála ocenění Juniorka roku, převzala i trofej pro nejlepší dospěláckou biatlonistku této sezony. „Je to odměna a je vidět, že si toho někdo všímá a váží,“ usmála se talentovaná závodnice.
Jaký moment vám ze sezony utkvěl v hlavě?
„Je jich víc, ale určitě jsou to medaile. A také ten skvělý pocit po štafetě s holkami. Bylo super vidět Evičku ve finiši a do poslední chvíle nevědět, jestli budeme třetí nebo ne. To byl silný moment.“
Změnil se vám za ten rok hodně život?
„Tak já myslím, že jsem furt stejná, snažím se o to. A doufám, že mě to moc nezměnilo a nezmění. Po závodní stránce mě to ale určitě posunulo. Člověk má víc zkušeností, takže by se to mělo nějak projevovat. Určitě jsem jistější. Na druhou stranu, ono by mě to posunulo, i kdyby se mi nedařilo. Ty zkušenosti jsou důležité.“
Prý jste i v pondělí úspěšnými státnicemi dodělala školu a bakaláře, stihla jste nějaké oslavy?
„Ještě ne. Už jsme od 1. května zpátky v tréninku, takže už nemáme moc volno. Kdo ví, kdy ty oslavy budou, možná na jaře příští rok. Vůbec mi přišlo, že jsem si moc neodpočinula, potřebovala bych spát tak tři dny v kuse a dát si trochu oddych.“
Co tedy máte v plánu dál se studii?
„Mám přihlášky dál. Na ČZU, jedu zkusit přijímačky na veterinu do Brna…, tak uvidíme. Kdybych ale chtěla na magisterské, musela bych znovu do prváku. Je to šestiletý obor.“
Státnice proběhly jak? Byla jste nervóznější než na střelnici?
„Jo, to rozhodně. Tohle je takový jiný stres, ale myslím, že byl určitě větší. Při obhajobě bakalářky jsem se i zakoktávala, což se mi normálně nestává.“
Na druhou stranu je o vás známo, že berete školu velmi vážně. Je to něco, co na vašem žebříčku stojí víc než biatlon, že?
„To doufám. Je pravda, že si to takto stavím a byla bych moc ráda, aby to tak bylo. Že až skončím, tak abych mohla jít normálně do nějaké práce a nemusela spoléhat na to, že budu jen v biatlonu.“
A dovedete si představit, že byste, až přestanete závodit, u biatlonu zůstala?
„Ne. Ne. Ne. Mám to asi obráceně než jiní. Prostě nechci a doufám, že budu mít možnost být někde jinde. Byla bych nerada, aby mi zbylo, že budu muset být jen u biatlonu. Třeba se k tomu později vrátím, třeba k dětem, mám mladší ségry a třeba mě to chytne s nimi, ale teď na to nemyslím.“
Stále tedy platí, že metou je hlavně olympiáda v Pekingu a pak už může přijít loučení?
(směje se) „To je ta za tři roky, že? Jo, jo za tři roky.“
A není to málo, když máte za sebou teprve teď první rok mezi dospěláky?
„Ale ony to nejsou jen tyhle tři roky v ženách – je to i spousta let předtím a kupí se to.“
Co třeba? Zdravotní věci?
„To také. Ale též je tam ta psychika a nějaký chtíč normálního života, protože tento jím není. Tohle je bublina a není to normální život. Nevím, třeba mě to pak bude mrzet a budu se chtít do té bubliny vrátit, to neříkám, protože to zatím nemůžu porovnávat, ale teď mě to táhne spíš zkusit za tři roky něco jiného. Přijde mi to jako dlouhá doba být tu ještě dalších sedm let. To je děsivý.“
Takový Jaromír Jágr je tedy mimo vaše pochopení?
„U chlapů je to jiný. Oni nikam nespěchají, jim je to jedno. Přijedou se domů občas ukázat manželce a dětem a je to v pohodě. U holek je to ale jinak.“ (směje se)
Jak vás tedy svým rozhodnutím skončit překvapila Gabriela Koukalová?
„No, já si asi trochu myslela, že řekne, že bude pokračovat, ale je to její rozhodnutí a měli by ho všichni respektovat. Moc bych jí přála, aby byla šťastná.“
Nemrzí však, že si s ní člověk nezajede štafetu? Teď by to byl trochu Dream Team, ne?
„Ale také nevím, jak by na tom třeba byla. Přeci jen už ten biatlon nějakou chvíli nedělala. Těžko říct. Já s ní nicméně žádný problém nemám a klidně bych si s ní ráda popovídala a trénovala.“
Mohlo hrát roli i to, že je biatlon obecně fuška a každý měsíc bez tréninku hraje roli?
„To asi jo. Myslím, že ona by se sice dokázala na tu vysokou úroveň dostat rychle, ale ze začátku to fakt bolí. Bolí to každé jaro a po roce, co ten biatlon nedělala, to by bolelo ještě xkrát víc.“
Ale zpět k vám. Uloupnete si alespoň trochu toho normálního života ve sportovní bublině?
„Snažím se, ale přijde mi, že je ho v poslední době čím dál míň. A naopak toho biatlonu začíná být víc a víc, a jde to hůř od něj utíkat. Nicméně se snažím a myslím, že třeba ta škola je jedna z věcí mimo bublinu – jsem ráda, že je mi umožněné takhle studovat i to co chci a mě to baví. Jsem ráda, že můžu občas takhle vypadnout do Prahy, obléct se jako člověk.“
A co se týče popularity, už vás poznávají lidé na ulici?
„Už asi jo. Už mě poznávají i v civilním oblečení, tak si říkám, že to už asi začíná být vážné.“
Je vám pak ta popularita příjemná nebo je jí někdy i moc?
„Já jsem za ni ráda a snažím se i všem vyhovět. Třeba s prosbou o fotky a tak. Ono když za vámi někdo přijde s tím, že vám hrozně fandí, tak to přeci nejde se na něj zlobit. Jsou to super pocity. Jen někdy je toho třeba moc, ale to není způsobené konkrétně lidmi, ale tím, že je toho zkrátka hodně. A také nemáte vždy ten nejlepší den, takže to občas člověk snáší hůř než jindy.“
Učíte se tedy za pochodu, aby vám to nepřerostlo přes hlavu?
„Ano, snažím se. Prakticky se v tom pořád ještě učím chodit. Těch nabídek je třeba spousta a ne na každou se dá říct ano.“
