Jako žačka šesté třídy prý byla postrachem. Což o to, prospěch výborný, jen se se svou kamarádkou Gabrielou Soukalovou topily v permanentním smíchu. Od té doby projely s biatlonem svět, rvaly se na OH v Soči, vyhrály malý globus se štafetami... a ona se nakonec vrátila i na místo činu. „Sem teď patřím,“ říká Jitka Landová, jež po ukončení kariéry učí na ZŠ angličtinu a tělocvik. Po boku stejných pedagogů, které dřív zlobila.
Na první pohled byste ji třeba nepoznali. Vede vás chodbou ZŠ Arbesova v Jablonci, ukazuje vám kabinet, zdraví se s ostatními členy sboru – jakmile vás ale vezme do jedné z tříd, trefí vás to.
U zrcadla biatlonové terčíky. A na dveřích nápis: 6. A – třídní učitelka Mgr. Jitka Landová. „Třídnictví mám první rok, ale líbí se mi to. Díky tomu se cítím, že i zde někam patřím,“ vypráví.
Prozraďte tedy, jak moc se vám stýská po biatlonu?
„Mně se stýská hlavně po sněhu. Já totiž biatlonem dál žiju, a když odučím odpolední hodiny, jdu dvakrát týdně do areálu v Břízkách, kde se věnuji zase trénování dorostenců. Občas s nimi jedu na závody a teď si brzy možná dám i jeden za dospělé... po vrcholové úrovni se mi ale nestýská. Pár lidí třeba postrádám, nicméně s řadou z nich se vídám pravidelně.“
Čili kolotoč cestování, hotelů, závodů, tréninků, nástřelů…
„To mi nechybí. A že nejsem tak často na horách, si pak kompenzuju sportovní dovolenou. Jezdím lézt, skialpovat a tak.“
Ulevilo se vám tedy po konci sportovní kariéry?
„Jo i ne. On je i ten život závodníka krásný, takový bezstarostný. Člověk nemusí řešit stravování, oblečení, je pořád na sněhu, dělá, co ho baví, hýbe se…ale na druhou stranu je to zase hrozný dril. Někdy si připadáte až jako vězeň. Tenhle život je svobodnější.“
Na pracáku jsem byla asi měsíc
Jak bylo těžké pro vás najet na civilní život po tom sportovním?
„Mně to tak těžké nepřišlo, protože už když jsem ohlašovala konec, věděla jsem, co budu dělat. V květnu jsem ukončila kariéru, byla asi tak měsíc na pracáku a už v září jsem nastupovala učit. O to to bylo jednodušší, že jsem měla další cíl, ke kterému jsem směřovala. A jsem za to ráda.“
Bylo to něco, že jste si řekla: Jo tohle jsem si představovala, že budu po biatlonu dělat?
„No, zprvu jsem se toho děsila, protože uchazečů na toto místo bylo víc a nevěděla jsem, zda mě vezmou. V magisterském oboru jsem sice studovala učitelství, ale do té doby jsem chtěla být spíše policajt a vše vlastně směřovala k tomu, že jednou budu u nějakých bezpečnostních složek. Až ale u toho magistra mi došlo, že bych chtěla učit. Šla jsem jednou na praxi a strašně mě to bavilo.“
Načež jste skončila na škole, kde jste sama studovala.
„Ano, a kdybyste viděl tu nostalgii, když jsem přišla – najednou mě napadlo: Vždyť já jsem sem chodila tak ráda! Líbilo se mi, že je tu i dost volna – svátky, prázdniny… pro ženskou je to určitě příhodnější práce než u policie.“
Co bylo tedy nejhorší po tom opuštění biatlonové bubliny?
„Tak třeba to vnímání času. V biatlonu bylo jedno, zda je víkend, svátek nebo tak, jelo se furt. Jenže tady se chodí do školy na určitý čas a nepřipadá v úvahu, že bych si například po obědě lehla. Prostě se naobědvám a jdu na odpoledku s plným břichem, což pro mě bylo těžké si zvyknout. Na soustředění byl vždy obídek, pak jsme si lehli, odpolední fáze už byla klidnější a nakonec přišla masáž s večeří. Tady je to jiné a vše strašně rychle utíká. Učím ve škole už tři roky, ale přijde mi, že mi nikdy život neběžel jako teď. To je pondělí až pátek, pak víkend a pořád dokola.“
Pokračujte…
„Nebo zjišťuji, že desetiminutová přestávka má snad minutu. V téhle škole se nic nestíhá, vše tu letí a v tomhle režimu funguje i člověk jinak. Dřív bylo tělo můj pracovní nástroj, kdežto tady pořád jen mluvím a jsem v napětí zase z jiné stránky. Ze začátku to bylo unavující a chvíli trvalo, než jsem si v tom systému učitelství našla to své, abych tratila co nejméně energie.“
Děcka říkají, že jsem hodná
Jaká jste tedy učitelka? Neříkejte, že přísná?
„Tak děcka říkají, že jsem hodná a myslím, že nejsem kdovíjak strašná. Ale občas také řeknu něco nehezky a říkám si, že musím být hrozná. Nevím, já asi neumím být zlá.“
Autorita u dětí tak pramení z toho, že by bylo nevýhodné tuhle hodnou paní učitelku zlobit?
„Nevím. Nejsem prostě vysoký chlap s mužným silným hlasem, jsem ženská. Ale někdo také musí takový být. Nemohou na ně lidé jen řvát a za něco je peskovat. Snažím se s dětmi normálně vyjít, a když to zaklepu, tak jsem zatím neměla žádný spor nebo kázeňské přestupky.“
Jak se dají skloubit předměty tělocvik a angličtina, které učíte?
„Mám vlastně vystudované učitelství tělesné výchovy v Brně a první rok jsem učila jen tělocvik na půl úvazku a další půl úvazek byl asistent pedagoga. Druhý rok jsem k tomu přibrala občanku a teď mám zase místo ní angličtinu. Tu si ale stále dodělávám, neboť je to nástavba na dva roky. Nicméně jsem se nechtěla spokojit s tím, že budu mít jen učitelství a odhodlala se vloni nastoupit do Prahy na další vzdělávání pedagogických pracovníků od ČVUT. Na jaře mám státnice.“
To by však neměl být problém ne? S biatlonem jste objela celý svět a anglicky mluvila.
„S konverzací problém nemám. Navíc učím šestou třídu, takže se na ně snažím stále mluvit, byť třeba jen jednoduché věty, ale pořád anglicky. Co se ale týče biatlonové praxe, tak my zase tolik té kultury nepoznali. Vždyť to sám znáte, člověk žije v lese, na hotelu nebo na letišti a nemá moc šanci jít do města poznávat kulturu nebo zvyklosti států.“
Jaké jsou tak dnešní děti oproti vašim školním létům?
„Těžko porovnat, ale přijde mi, že jsou ve všem napřed. Hlavně v technologiích, kdy umí hned vše vyřešit skrze počítač nebo mobil. Tohle znají dokonale.“
Zabavujete tedy telefony při vyučování?
„Ne to ne. Tohle se mi naštěstí o hodinách nestává. Jak říkám, mám šesťáky a to jsou zlatíčka.“
Mají hodně na srdci, ale je lepší, než kdyby seděli jako zařezaní
Jaké jsou nicméně hlavní přestupky? Všiml jsem si, že máte třeba na nástěnce nápis: Zákaz skákat do řeči.
„Tak ono je to tím, že toho mají hodně na srdci a chtějí to strašně moc říct. Zprvu jim tedy dělalo problémy se přihlásit, ale už jsme si na to zvykli. Zase je to lepší, než aby seděli jako zařezaní, neřekli ani slovo a jen na mě koukali.“
To vy jste takové s Gabrielou Koukalovou asi také nebyly. Vaše společné historky plné žertíků jsou až proslulé.
„Jo, jo. To bylo přesně na téhle základce.“
Chtěla byste učit Jitku Landovou?
„Jako tenkrát? Ne!“
Proč?
„Nevím, všichni sice říkají, že jsem byla hodná, ale já pořád vymýšlela nějaké blbosti a stále se smála. Nebylo to nic hrozného, ale asi to s námi bylo stejně něco.“
A tím že tohle dobře znáte, dovedete přečíst u svých žáků potenciální lumpárny?
„Jasně, ale když je to v rámci mezí, tak se nad tím snažím mávnout rukou. Vždycky si řeknu: Jsou to děti. Nicméně zůstávám ostražitá. Podvědomě si stále vzpomínám, jaké jsme byly s Gábinou, a když si sedám, tak třeba kontroluju, jestli nemám na židli nějaký připínáček. A pak si zase řeknu: To by si snad nedovolili.“ (směje se)
Potkáváte se nyní paradoxně s těmi stejnými učitelkami jako kolegyněmi?
„No jasně, ony tu pořád působí. Jsou už sice důchodového věku, ale teď jsem třeba kolegyně s bývalou paní třídní. To samé náš učitel – tělocvikář – tak s ním mám třeba teď půlené hodiny.“
Byla tam ze začátku k nim i bázlivá úcta?
„Byla. A než jsem jim začala tykat... to byl také problém. Říkala jsem si: To přeci nejde – nešlo mi to přes pusu. Ale teď už je to dobré. Kupodivu na nás vzpomínají s Gábinou v dobrém. Měli jsme jak sportovní výsledky, tak ani prospěchově jsme na tom nebyly špatně. Naše bývalá třídní učitelka nám zde i vytvořila speciální vitrínku, že jsme tu studovaly.“ (směje se)
Občas i někdo přišel pro podpisovou kartičku
Co tedy říkají vaši žáci? To je ta paní učitelka, co vyhrála křišťálový globus ve štafetách?
„To nevím. Občas sice zaslechnu, co si zašpitnou, ale to je něco ve stylu: No, ona ještě trénuje nahoře v Břízkách biatlon. Nebo si všimnou, když mám na tělocviku starší kalhoty a na nich nápis Czech team. Oni však vědí, že jsme s holkami závodily. Občas i někdo přišel pro podpisovou kartičku, což je roztomilé a řeknu si, že jsou za mě snad rádi. Pak se ale vrátím zpět a zchladím se: Zase si tak nefandi.“ (směje se)
Máte pak ve třídě i nějakého oblíbence?
„Ne to zase ne. Beru je jako celek a pořád se snažím do nich cpát, že jsme jeden tým a fungujeme dohromady. Tohle jsem si přenesla ze sportu.“
Kolik poznámek jste tedy dala?
„Já je nedávám. Když někdo prudí na těláku, tak to vyřeším jinak. A jestliže je něco v angličtině, tak je zase rozsadím. Nemám zatím problém. Vloni jsem asi nějakou dala, ale to bylo o občance. V zadní lavici sklopená hlava a jasně... mobil. Uvidíme, jak budu mluvit za pět let.“
Načež, co jídlo v kantýně? Je lepší než na Světovém poháru?
(rozesměje se) „To se přeci nedá srovnat. Ale jídelna je dobrá a já jsem ráda, že se nemusím starat, co vařit. Jen představa, že budu celý den hladovět o chlebech a pak si dám až něco večer, to bych nedala. Jsem za tu možnost vděčná. Obědy jsou levné, chutné... ale zase je jasné, že si doma stejky nebo večeři o pěti chodech, jako jsme měli v Hochfilzenu, neudělám, že jo? To mi ani tady nikdo neudělá. Ten život na svěťákových hotelích byl prostě luxusní.“
Rozumím.
„Říkám i teď Evičce Puskarčíkové, která občas přemítá, že ještě takové to do olympiády: Dokud jsi zdravá a půjde ti to, tak tam buď, protože tohle už nikde nezažiješ. Ten život je tam krásný a navíc, když se k tomu ještě daří, je to úplně top. Jakmile ale přijdou zdravotní problémy, tak to tělo nejde dál přemlouvat.“
Což byl důvod, proč jste právě skončila. Kvůli únavovému syndromu. Jak na tom nyní jste?
„Teď jsem byla v létě v revmatologickém ústavu, kam jezdím každý půlrok na odběry krve, protože tam mám autoimunitní protilátky, nicméně mi paní doktorka v srpnu oznámila, že je to pořád na stejné hladině a nezhoršuje se to. Pokud bych tak měla subjektivní potíže, že bych třeba cítila bolest kloubů či zvýšenou únavu, tak by se to asi začalo řešit léky, ale zatím se zdá, že se to ustálilo. Prý i na pohled působím zdravě, tak to mám zatím nechat být. Co se mě týče, vnímám se jako zdravá.“
Hrozně mě to baví a chodím sem ráda
Pomohlo tedy také, že odpadl stres vrcholového sportovního života?
„Ono to nebylo pořád ve stresu, ale nastávaly tam chvíle, kdy jsem cítila, že člověk musí pořád někomu něco dokazovat, bojovat o místo a stále se přít, jestli tam pojede on nebo někdo druhý. Až později, když jsem se prosadila, si to sedlo a začala jsem i ty závody více užívat. Jenže tady? Tady si nepřipadám ve stresu vůbec. Prostě mě to hrozně baví a chodím sem ráda. Jasně, občas je to náročné, a když mám třeba šest hodin tělocviku v jeden den, dá to zabrat. Nikde ale žádný stres.“
V době, kdy se tak společností nese, že současné děti málo sportují a tráví až moc času u počítače… jak to vidí učitelka tělocviku?
„U těch sportovních tříd je to v pohodě. Oni už takhle chodí na kroužky a v Jablonci je toho hodně jako orientační běh, lyže, biatlon, fotbal, baseball... no ale pak jsou tu nesportovky, a tam už ty rozdíly jsou. Hlavně to vidím v tom, že se dětem pořád něco děje. Jednou špatný dopad při odrazu – výron kotníku. Podruhé špatně chycený míč – zlomený prst. Nebo i problém s koordinací, běžíme, ale oni třeba i spadnou na rovině. Nicméně musím říct, že ač jsou ta děcka z nesportovek méně pohybově zdatná, opravdu se snaží, co to jde. Jen je vidět, že se hýbou pouze jednou týdně. A jak jsou nezpevnění, děje se jim každou chvíli něco.“
Čímž se zase vracíme k tomu, že vedle tělocviku se tohle snažíte změnit znovu i u biatlonu, kde učíte v Jablonci malé děti. Jak moc dlouho to trvalo najít k němu zase cestu?
„Tak já si po konci kariéry zprvu myslela, že už nechci sport ani vidět - zvlášť po těch zdravotních problémech. Jenže už po pár měsících klidu jsem zjistila, že to prostě nejde. A teď jsem zase pro změnu posedlá pohybem – furt bych něco dělala, připadám si jak ampér. Načež se vrátila i ta chuť k biatlonu, šlo o to, to jen zlomit. Kouknete na to v televizi a najednou zjistíte, že to bez něj prostě nejde. Chodím ho tak trénovat ráda, jinak bych to nedělala.“
Budete tedy i letos pečlivě sledovat Světový pohár?
„Jasně, ten sleduji pořád. Už když jsem skončila, tak jsem na něj koukala kvůli Gabče. A teď je tam zase Evik, Makula... budu jim fandit všem.“
Najdete si na sebe, bývalé parťačky, čas, vidět se i během pauzy v sezoně?
„Snažíme se. Třeba super je to s Evčou, neboť bydlíme od sebe jen pět minut. A když tu je, tak se vídáme. Přes den sice nemáme ani jedna moc času, ale po večeři se třeba stavíme a máme naše sedánky. S Gabčou se také občas sejdeme, i když s tou teď méně.“
Ta byla teď totiž na roztrhání, co se týče Star Dance, že? Sledovala jste ji?
„Jo, fandila jsem. Jednou jsme se na ní byli podívat i na živo a bylo to moc hezké.“
Dovedete si představit, že byste ten taneční dril také absolvovala?
„Ne. Když jsem to viděla, tak jsem si jen říkala, jak se to může takhle rychle naučit… jenže ona je pohybově nadaná na všechno. A nejenom pohybově, ale i v tom umění. Přála jsem si, aby se dostala do finále, ale i tak je dobrá, že postoupila takhle vysoko.“
Co pak u startu biatlonové sezony říct i k Markétě Davidové. Gabriela Koukalová jednou přiznala, že ji pamatuje už jako malou holčičku na lyžích. Máte s ní také nějakou vzpomínku?
„Já moc ne, my jsme se příliš nepotkávaly. A když jsme trénovaly, tak byla ještě u Standy Řezáče. Poslední roky dva, tři roky se to ale změnilo. Viděly jsme se třeba na Evčině svatbě, nebo když jsme pro ni dělaly rozlučku se svobodou… sedly jsme si. Hezky se s ní povídá.“
Davidová se umí rychle učit a to i v biatlonu
Jak ji podle vás pomáhá i to, že má vedle biatlonu i svá studia a sní o veterině?
„V té cílevědomosti. Že když si prostě řekne, že něco dokáže, tak to zvládne. Už u těch studií to tak musí být, je třeba zatnout zuby a táhnout – stejně jako ve sportu. Tím, jak je ale inteligentní, umí i o spoustě věcí přemýšlet. Díky tomu může daleko líp pracovat na svém tréninku a střelbě, než kdyby ty její myšlenky nebyly kdovíjak hluboké. Umí se zkrátka rychle učit a to i v biatlonu.“
Co pak říkáte na to, že chce i po OH v Pekingu skončit a věnovat se právě studiu?
„Myslím, že je dobré, když si dáte nějaký cíl. A zároveň je hezké končit na vrcholu. Takže pokud to takhle sama v sobě cítí, proč ne? Ano, kdyby ji to šlo, mohla by u toho zůstat, ale zase dělat sport na úkor studia? Já sama jsem ráda za ten titul z masaričky, a nedělat biatlon, tak ji nestuduju – šla bych na peďák nebo rovnou na dva obory… Jenže začít u ní třeba studovat veterinu ve 30 letech, kdy se snažíte o rodinu? To není ono. Nejde se vykašlat na studia a dělat jen biatlon, to by nebylo dobré.“
Jak tedy vidíte letošní sílu českého ženského týmu?
„Obecně si myslím, že by na tom nemusely být zle. Zprvu sice trvalo, než si ten systém, který Egil přinesl, sedl – holky byly totiž dřív zvyklé hlavně na dril a jiný systém přípravy, kdežto teď jsou více samostatné… něco takového však nešlo změnit jen lusknutím prstu. Co tedy vím, před letošní sezonou to proběhlo až na Verču bez problémů a ty dávky kilometrů zvládly. Věřím, že uspějí.“
