Syndrom bývalého sportovce se po kariéře drží slavného biatlonisty Ondřeje Moravce. I proto zatím na únorové Jizerské 50 pojede jen tříkilometrovém úseku v souboji s dálkovou běžkyní na lyžích Kateřinou Smutnou. U sportu stále zůstává, stále sleduje biatlon a oceňuje, jak si v sezoně vedou reprezentační lídři Markéta Davidová a Michal Krčmář.
Jaké jsou vaše plány spojené s Jizerskou padesátkou?
„Mám v hlavě, že si jednou si dám celou Jizerku. Letos to v plánu úplně není. Věřím, že jednou pojedu za těmi eliťáky, ale hodně daleko… (směje se) Musím si to dát do dlouhodobějšího plánu. To je postižení bývalých závodníků. Chtěl bych se na to líp připravit, což teď úplně nejde. Určitě bych se s tím srovnal. Když si řekneme, že to bude příští rok, maličko si to uspořádám a budu pro to víc dělat, abych z toho měl potom lepší pocit.“
Co přesně znamená to postižení bývalého závodníka?
„To postižení není ten hlavní důvod, proč nejedu, pořád bych chtěl být co nejvíc doma. Nemám problém, že mě porazí Pepa nebo Pavel. Spíš sám bych chtěl. Třeba prvního ledna jsem šel na kolo, protože u nás bylo patnáct stupňů a bylo jasno. Člověk jede a pořád má tendence, že zrychlí, zjistí, že už to není, jaké to bylo, tak zpomalí. A stejné je to na lyžích. Abych z toho měl dobrý pocit, musím něco dělat. A dát padesátku z gauče nejde, to je nemyslitelné. S tím souvisí to postižení. Máme to tak, že bychom chtěli cítit, že nám to dělá radost a bez tréninku to moc nejde. Musíte se hýbat.“
V biatlonu se jezdí kratší trasy, věříte si na padesátku?
„Techniku pořád ještě mám. Jel jsem třeba vloni Krkonoššskou sedmdesátku s lidmi, co ještě sakra trénovali. To jsem spíš pro sebe nechtěl trpět a trochu jsem se připravoval. Dám to na zkušenost. Minulý rok kvůli té sedmdesátce jsem najezdil tak 300 kilometrů, letos tak polovinu, to víc nebude. Byl jsem na běžkách letos jednou trénovat nebo se projet, když byl sníh. Jinak chodím s malýma děckama, ale to fakt chodím. První až třetí třída, tomu bych neříkal trénink. Ale pro mě to není prioritní.“
Pomáháte v biatlonovém klubu v Letohradě?
„Dcera je zrovna v tomhle věku, ještě do klubu nechodí, ale pomáhám tam, protože když mám čas, proč bych nezašel? Dobrovolných trenérů je málo, tak se to tam lepí. Beru ji s sebou. Ji lyžování baví čím dál víc, vidím na ní, že to má ráda. Tyhle děti se učí lyžovat. Přípravka první až třetí třída je velký rozptyl. Některá děcka si, chudáci, pomalu neumí zapnout lyže, ve třetí třídě už lyžují obstojně. Tak je třeba víc lidí, aby se mohli rozdělit, a bavilo je to. Je třeba je zaujmout, než že by to v tomhle věku byl nějaký cílený trénink. O střílení se ani nebavím, to začíná, myslím, ve čtvrté třídě.“
Sám si ještě někdy zastřílíte?
„Střílel jsem letos jednou. Nemám už zbraň, vrátil jsem ji hned, jak jsem skončil. Pažbu mám, ale to železo ne. Moc nestřílím.“
Nelákají vás z biatlonu k vážnější trenérské práci?
„Já se teď vydal trochu jinou cestou, těch našich kurzů Skialpy do škol. Člověk je taky na horách, dělá, co ho baví. Přes zimu jsem relativně hodně vytížen, tak to nedokážu skloubit. Přes léto by to šlo, ale teď jsem se vydal touhle cestou. Ta mě baví, nadchl jsem se, takže velký biatlon třeba někdy přijde, ale ne v dohledné době.“
V budoucnu to tedy je možné?
„V dlouhodobějším plánu třeba jo, ale já na to nemám vzdělání. Když člověk skončí, tohle mi přijde fajn, že si vyzkouší i něco jiného. Vrátit se k biatlonu by bylo relativně jednoduché. Vím, co mám dělat, dělal jsem to celý život. Tady je to taková výzva, že se musíte něco nového naučit, ne vždy je to příjemné. Nikdy jsem to nedělal. Ale o to víc mě těší, když to funguje a někam vede.“
Pojedete se v březnu podívat za českým týmem na Světový pohár do Nového Města na Moravě?
„Rád bych. Ještě jsem to neprobíral, ale určitě bych je rád viděl naživo. S některými jsem v kontaktu pořád, ale přes zimu se moc nepotkáme. Rád je uvidím, pozdravím. Když tam člověk byl dvacet let, nejde to oddělit a vůbec tam nebýt, tak se těším.“
Co říkáte na to, jak se tuží mladá generace?
„U Jonyho (Jonáše Marečka) ten první trimestr nebyl úplně dobrý. Je vidět, že mu fyzicky ještě chybí trénink a zkušenosti. Je ještě podle mě letos junior, tak bych mu dal pořád čas. Bude to trvat rok, dva a věřím, že ty pokroky udělají. Teď jsme viděli Giacomela, který byl podobně nadějný, hned začínal v chlapech a teď je na bedně nebo do šestky. Ale taky byl ze začátku čtyřicátý, třicátý, pak kolem dvacítky. A teď je do šesti. Je třeba vydržet, určitě se ti kluci pohnuli správným směrem. Ale ta konkurence je furt neuvěřitelná a chce to ještě chvilku.“
Jak hodnotíte posun Markéty Davidové v rychlosti střelby?
„Já čumím a smekám klobouk! S ní jsem v kontaktu a co udělala, nevím, jestli to někdy někdo udělal... Zrychlit je jedna věc, většinou to bývá vteřina dvě, u ní skoro deset! Musím uznat, že to musí mít člověk sakra odvahu. Pamatuji si kdysi, když tohle dělal Björndalen a byly to dvojky. Hop nebo trop! Držel to celou sezonu, ale výsledkově ji odepsal. Hrozně se mi to u Makuly líbí, je vidět, že ví, co dělá. Není to nekontrolované, zběsilé, ale funkční. Fakt klobouk!“
Je při takové změně důležité mentální nastavení závodníka?
„Strašně se na to člověk musí připravit. I kdyby to bylo pět vteřin, je to šílená doba. Čas tam závodník vnímá extrémně a vteřina vám přijde neskutečně dlouhá. A ona jich tam má pět. Nevím, jak to udělala, a měla by to naučit každého. Ale koukal jsem na časy holek, že tak střílí skoro všechny. Nastavily si to tak v přípravě a za mě je to hodně dobrý.“
Jak se vám líbí výkonnost Michala Krčmáře, který se minulý víkend taky dostal do top pětky?
„Řekl bych, že super. Je o hodně lepší než vloni. Udělal dobře, že jel už před Vánoci na Pokljuku. On je typ závodníka, co do sezony nejde v top formě, čekám, že se to ještě zlepší. Hlavu na střelbu má. Ví, co má dělat, to je obrovská výhoda. Ale trochu ho brzdí čas střelby. Ti lidi vepředu… Stojky těch bláznů jsou skoro pod dvacet, on to má za třicet. A najet deset sekund je zkrátka nemožné. Ale to je těžké změnit. Přesně vím, jak to má nastavené, a myslím, že to nezmění. Ale i tak to funguje.“
