Davidová už závodila. Vzpomíná na těžké období: Nezvládla jsem si ani udělat snídani
Zkoušela to na začátku března na domácím Světovém poháru v Novém Městě na Moravě. Jenže nevyléčená záda nedovolila Markétě Davidové žádné velké výkony a návrat do běžného závodního tempa. Naopak odjela jen jeden závod a další starty musela kvůli bolestem vzdát. To ji donutilo jít přeci jen s vyhřezlou ploténkou na operaci. Po potřebné regeneraci to teď vypadá, že už je to u české biatlonové hvězdy úplně jiná písnička. V neděli absolvovala v Drážďanech exhibiční závod na kolečkových lyžích. Jak se jí dařilo a jak vzpomíná na velmi těžké období své kariéry?
Dřív pro ni bývaly tyto exhibice zpestřením přípravy a tak nějak běžnou záležitostí. Teď si poslední srpnovou neděli Markéta Davidová závod určený k pobavení diváků i samotných biatlonistů náramně užila. Protože po protrápených zimních měsících konečně bez bolesti mohla. V Drážďanech z desíti biatlonistek skončila osmá, i tak to pro ni byla docela výhra.
„Vždycky se najde někdo, kdo potřebuje jet rychle, takže se docela frčelo. I trať je dost těžká. Nikde si neodpočinete, furt musíte pracovat. Takže to bylo docela náročné. Myslím si ale, že to byl super trénink a zároveň vím, že je dost na čem pracovat. Ale já jsem spoko – po devíti měsících se startovním číslem,“ vyznala se Davidová pro oficiální web Českého biatlonového svazu.
Na fotografiích, které se objevily po neděli na sociálních sítích, opravdu vypadala česká hvězda spokojeně. Po výrazech utrpení a bolesti, které byly v její tváři patrné třeba i při březnovém pokusu o návrat, to je pozitivní změna přinášející i českým fanouškům optimismus směrem k další, olympijské sezoně, která odstartuje za téměř sto dnů.
Z běžné bolístky velký problém
Tomu ale předcházelo zatím asi nejtěžší období v kariéře osmadvacetileté sportovkyně. Minulá sezona přitom odstartovala velmi nadějně. Ve sprintu v úvodním dílu SP se radovala z vítězství a českým fanouškům blýskla naděje, že by to mohla být zase po pauze sezona s mnoha radostnými okamžiky.
Jenže už týden nato přišla rána z čistého nebe. I když… Už tehdy Davidová prohlašovala, že s podobnými problémy se potýkala i dřív. „Každý sportovec má asi na těle nějakou slabší stránku, která při větší zátěži začne bolet. U mě to byla vždy bedra. Takže myslím, že jsem k tomu měla asi predispozice,“ zamýšlela se při rozhovoru pro projekt Women´s Power.
„Při sprintu v Hochfilzenu jsem měla jet v červeném dresu, protože jsem v Kontiolahti vyhrála sprint. Věděla jsem, že do toho závodu jdu, že neexistuje jiná možnost, než že chci nastoupit. Takže jsem s tím objela dva závody. To ještě nikdo nevěděl, co to přesně je. V Hochfilzenu jsem byla ráno na tréninku, všechno dobré. Odpoledne jsem se chtěla jít ještě proběhnout a začala mě brnět noha. Tak jsem si říkala: Asi nějaký skřípnutý nerv. Jenže druhý den jsem se probudila a v podstatě jsem nemohla chodit. Pak mi Red Bull zařídil magnetickou rezonanci v Salzburku, takže jsem z Hochfilzenu jela rovnou tam, kde se zjistilo, že je to docela velký výhřez. V tu chvíli jsem věděla, že musím jet domů a musíme to začít nějak řešit,“ vzpomínala rodačka z Jablonce nad Nisou.
Lusknutím prstu bez pohybu
Následovala vyšetření u specialistů v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, kde se s lékaři dohodla nejprve na konzervativní léčbě, tedy bez operace. První týdny ale byly hodně náročné.
„Když se dívám zpětně na nějaké fotky, je tam strašný zlom toho, kdy jsem nevěděla, že něco takového nastane, a pak jako lusknutím prstů jsem zjišťovala, že je asi konec celé sezony. Bezbolestně jsem nevstala, nemohla jsem chodit, necítila jsem potom nohu. Nemohla jsem na sobě mít úzké kalhoty, vadilo mi cokoliv, co se dotýkalo nohy. Vůbec jsem netušila, když člověk necítí prsty na nohou, jak je těžké dostat se do boty,“ přiblížila opravdu náročné momenty spojené s jejím zraněním.
„Abych týden ležela v posteli, to jsem vůbec neznala, takže o to těžší to pro mě bylo. Protože jsem v podstatě nemohla nic. Záda mě tak omezovala, takže jsem se ani nemohla jít projít. Pak samozřejmě, když už se to trochu zlepšilo, tak ano. Ale v první chvíli jsem nebyla schopná ujít sto metrů. Nedošla jsem ani do kuchyně, abych si připravila snídani. Musela jsem si mezi tím dělat pauzy, musela jsem si jít lehnout.“
Operace byla nezbytná
Když už se cítila lépe, začala postupně k rehabilitaci přidávat i trénink na běžkách. A v březnu přišlo oznámení: Markéta Davidová nastoupí na domácím SP v Novém Městě na Moravě. Jenže výsledkem bylo jen očividné trápení v jednom závodu, do druhého už jí bolesti nastoupit nedovolily. A tak nakonec došlo na to, čemu se tak vehementně zpočátku vyhýbala. V březnu podstoupila operaci vyhřezlé ploténky a světu to oznámila na svých sociálních sítích.
Následovaly další dva týdny, kdy se nemohla téměř hnout, ale po nich už opatrně začala zase s pohybem a postupně i tréninkem. V létě absolvovala s týmem žen několik soustředění v horách. A v neděli 31. srpna také exhibiční závod v Drážďanech, kterého se vedle ní z českého týmu účastnil i Michal Krčmář.
Mentálně ji nad vodou držel její kůň
Během potíží se zády věděla, že to bude chtít čas, než se zase bude moci začít víc hýbat. Což ale pro žádného aktivního člověka není nic snadného ani po mentální stránce. „Myslím, že všechny tyhle situace vás posunou hlavně jako člověka. Na některé věci teď koukám jinak. Asi to mám v povaze, ale vždycky jsem se hrozně honila, že všechno potřebuju stihnout, všechno bylo hektické a tohle mě donutilo se zastavit. Teď vnímám, jak se věci můžou ze dne na den úplně změnit. Takže se snažím trošku víc žít v přítomnosti, vnímat víc, co dělám, proč to dělám a jak to dělám,“ vyznala se v dokumentu Women´s Power.
„Malinko víc si užívat i věci okolo. Protože v tu chvíli jsem přišla o sport a najednou si řekla: A co? Co budu teď dělat? Asi jsem si uvědomila, jak křehké to je a jak jednoduše se z vás po vyhrání svěťáku může stát člověk, který neujde sto metrů v kuse.“
V tomto období jí kromě rodiny byl velkou psychickou oporou také její kůň jménem Dori. „Mentální únik pro mě vždy byly koně, kteří v období, kdy jsem nemohla skoro ani chodit, nebyli možní. Ale jakmile to šlo, tak abych se fakt nezbláznila, aspoň hlavou jsem utíkala sem. I kdybych si měla Doriho jen pohladit a trošku odvést myšlenky,“ vyprávěla v prostředí stájí. Právě ty a jejich okolí, kam vyráží s Dorim na vyjížďky, jí poskytují „oázu klidu“.
Vrátit se bez omezení
Podle příspěvků na sociálních sítích se zdá, že se česká biatlonová star připravuje už bez výrazných úlev. Což je také její cíl. „V plánu je vrátit se do režimu bez omezení, protože to je taky docela těžké na hlavu, když se musíte furt v něčem omezovat. Myslím, že ani nejde dělat sport, nejít do tréninků a zátěží, které jsou potřeba. Takže teď nejbližší cíl je být stoprocentně v pohodě úplně ve všem, co je potřeba k trénování. A cílem je být připravená na zimu, v listopadu na sezonu a vědět, že jsem pro to udělala maximum a že jsem byla schopná trénovat tak, abych aspoň měla nějakou šanci se vrátit.“
