Záhrobský: Tátovi vykám. Je to hra
Nežije ve stínu sourozence, snaží se makat na vlastním úspěchu. Petr Záhrobský mladší, bratr jediné české mistryně světa v alpském lyžování Šárky Záhrobské, je chlap se širokými rameny, který se často směje.
Nejsrdečněji, když se dozví, že ho veřejně pochválil táta, jenž koučuje sestru. S ním si odmala vyká. Zvláštnost prý oběma vyhovuje.
Dlouho ho trápila zranění levého kolena. Až v posledních sezonách jezdí bez zábran. Letos poprvé bodoval ve dvou závodech super-G Světového poháru, vedle toho vede specialista na rychlostní disciplíny hodnocení stejné disciplíny v Evropském poháru. I proto možná už dnes opustí dějiště mistrovství světa ve Val d´Isere, aby hájil v nižší soutěži první místo.
Ještě předtím ale oslaví 24. narozeniny sestry. „Nějakou menší oslavu uděláme, mám pro Šárku překvapení,“ říká osmadvacetiletý Záhrobský, jenž na šampionátu obsadil 27. místo v super-G a 24. ve sjezdu. Superkombinaci po pokažené úvodní části nedokončil.
Jste bouřlivák jako táta, který po nezdaru nadává? Nebo spíš kliďas jako sestra, která se po špatné jízdě soustředí na další závod?
„Spíš jsem ten klidný typ. Rozčilovat se kvůli něčemu zpětně nemá cenu. Tím už to člověk stejně nenapraví, spíš se z chyby poučím a příště to udělám lépe. Tady jsem v kombinaci pokazil sjezd, tak nemělo cenu nastupovat do slalomu, protože je to má slabší disciplína.“
Občas jste považován za tréninkového partnera své sestry a jejího pomocníka než za závodníka. Jaká je vaše role?
„Takhle bych to necharakterizoval. Když trénujeme spolu, tak si navzájem pomáháme. Někdy jí poradím něco já, jindy zase ona mně. Jsme prostě tréninkoví partneři.“
Neozývá se ve vás občas ješitnost staršího sourozence, když vám mladší radí?
„S tím nemám žádný problém. Šárka je vynikající lyžařka a mám se od ní určitě co učit. Takže když mi poradí, nemám s tím žádný problém.“
Kdybyste jel nyní se Šárkou slalom na stejné trati, porazila by vás?
„Je možný, že jo. Už dlouho jsme ho spolu nejeli ani netrénovali.“
Změnilo se na Šárce něco od doby, kdy začala vyhrávat?
„Je podstatně zkušenější a k závodům přistupuje s větším klidem. Je zvyklá jezdit ve špičce mnohem častěji než dřív.“
Ženské točivé disciplíny se pojedou na sjezdovce Bellevarde, kde kvůli náročnosti závodili pouze muži. Mluvil jste o tom se sestrou?
„Pro ženy je dobře, že nyní sněží. Sjezdovka nebude už tak ledová, jako když se jelo super-G nebo první tréninky sjezdu. Je to lepší i pro diváky, protože ženský budou vypadat daleko líp. I tak je to pro ženy extrémně náročná sjezdovka. Hodně závodnic nedojede.“
Na mistrovství světa fungujete jako součást týmu otce a sestry, ale jinak spolu moc času netrávíte. Jak spolu komunikujete ve zbytku sezony, když muži závodí jinde než ženy?
„Telefonujeme si. S tátou skoro po každém závodě. Radíme se třeba i o přípravě lyží a vzájemně se Šárkou sledujeme své výsledky.“
Jak vypadá váš vztah se Šárkou, když jste tak často od sebe?
„Je dobrý. Nejsme spolu tak často, jako když jsme byli dětmi a bydleli doma. Přesto je velice dobrý.“
Vy letos závodíte hodně v Evropském poháru, kde vedete pořadí super-G. Dvakrát jste bodoval i ve Světovém poháru. Váš otec nedávno řekl, že si víc váží těchto výsledků než například sestřina pátého místa ve slalomu. Dá se to srovnávat?
„V mužích je určitě větší konkurence, pole je vyrovnanější a špička širší. U ženských může vyhrát slalom deset až patnáct holek, v chlapech je na vítězství třicet lidí. Kdokoliv může v případě ideální jízdy vyhrát. Je to vidět i na rozdílech, protože odstupy v cíli jsou u mužů menší.“
Otec se zmínil i o tom, že by vás opět jednou rád začal trénovat místo Šárky. Bral byste to?
„Jistě, ale nevím, jak moc je to reálné. Šárka ho určitě potřebuje víc.“
Proč?
„Když vezmu jen přípravu lyží. Já si je většinou připravím sám, ale Šárka by to asi sama nezvládla. A táta to umí velice dobře. I v tréninku jsem možná trošku samostatnější. Mám prostě pocit, že Šárka tátu využije víc. Hlavně na závodech.“
Vy jste si prý kdysi s otcem vykali. Je to pravda?
„Je to pravda a většinou si vykáme do dneška.“
Jenom na tréninku nebo i v soukromí?
„I mimo, je to takový zvyk.“
Jak to vzniklo?
„Kdysi dávno z nějaké hry, když mi bylo šest nebo sedm. A tak to zůstalo a vyhovuje nám to. Je to taková zvláštnost v našem vztahu. Není to ale žádné odosobnění, je to úplně normální. Prostě je to zvyk.“
Vylepšuje třeba ten zvyk váš vztah tím, že k sobě máte víc úcty?
„Ne, máme normální vztah táta a syn. Akorát v tomhle je to jiné.“
Říkáte mu třeba: Vy trenére?
„Jak kdy.“
Platí tam pravidlo, že „vy vole“ se říká hůř než „ty vole“?
„To jo. Vy vole mu neříkám.“
S mámou si vykáte také?
„To ne.“
Jezdí s vámi matka stále na závody?
„Ano, jen teď s námi není, protože jsme tu společně. Má čtrnáct dní odpočinek, takovou dovolenou.“
Jaká je její role v týmu?
„Máma zabezpečuje spoustu administrativních věcí, jako jsou letenky, ubytování a akreditace. Když jezdí se mnou po závodech, vystupuje jako šéf týmu. Chodí na schůze před závodem a při samotném závodě má kameru a natáčí, což je také velice důležitá funkce.“
Umíte si představit, že byste jednou jako táta vedl své děti k lyžování, jako je to ve vaší rodině nyní?
„Spíš ne. Když jsem poznal, jak je lyžování náročný sport, tak bych to nechal na dětech, aby si rozhodly, do čeho jít. Možná bych jim dokonce radši doporučil jiný sport.“
Vy jste ten prostor na rozhodování měl?
„Určitě. Kdybych chtěl skončit, tak bych skončil. Ale mě to prostě začalo natolik bavit, že jsem v tom pokračoval.“
Jak jste při lyžařské dřině stihl vystudovat ekonomii na vysoké škole?
„Zabralo mi to o dva roky víc než běžným studentům. Nakonec jsem to zvládnul a jsem rád. Vystudoval jsem mezinárodní obchod a cestovní ruch. Je to pro mě další širší obzor, nemusím nutně lyžovat co nejdéle a zůstat jen u lyžování. Mám ještě jiné možnosti, jak se uplatnit. Nikdy nevíte, kdy budete muset skončit.“
