Bauer: Na štafetu se těším

Oporu běžkařské reprezentace čeká štafetový závod na světovém šampionátu v Liberci už zítra. Na trati 4x10 kilometrů se o svůj úspěch popere současná generace.

Můžete popsat, jaká bývá obvykle před štafetou atmosféra v mužstvu? Bavíte se spolu, žertujete, hecujete se? Sledujete, v jaké sestavě pojedou soupeři?
„Ano, tohle všechno probíhá. Probíráme, kdo s kým pojede na jakém úseku, co se dá od jakého soupeře čekat, co by mohlo být kdyby. Je toho hodně.“

V čem je atmosféra před štafetovým během odlišná od závodů, v kterém bojuje každý sám za sebe?
„Je výjimečná a nedá se to srovnat s ostatními závody. Prostě to je štafeta...Je to my, a ne pouze já. Není to v mysli jednoho závodníka, ale v mysli všech, včetně servisu.“

Berete páteční štafetu jako životní závod?
„To asi ne, ale ten pocit, když se na trati rvete se soupeři a víte, že nebojujete pouze sám za sebe, se nedá s jiným závoděním srovnat. Na štafetu se moc těším. Jsou vždy velmi prestižní a panuje kolem nich až nezvyklá rivalita s ostatními týmy. To v dobrém slova smyslu.“

Vy jezdíte druhý úsek, stíháte před svým startem a po něm sledovat, jak si vedou ostatní?
„Co se děje do mého úseku, většinou moc nevnímám, protože se připravuji na start. Po dojetí tak polovinu dalšího úseku nevidím. Chvíli trvá, než se převleču a tak nějak seberu. Takže si většinou pamatuji, jak se zbytkem týmu fandíme tomu na poslednímu úseku, aby přijel do cíle co nejlépe. Protože ať už člověk jel svůj úsek špatně, nebo naopak skvěle, tak nakonec to bude ten poslední, kdo defi nitivně určí, jaké místo celá štafeta obsadí. To další kolem se pak většinou dovím z vyprávění v servisu, nebo z televize, když se na to někdy kouknu.“

Nevadí vám, že štafeta je jediný závod, kde nemáte finiš ve vlastních rukou? Nechtěl byste si někdy poslední úsek zajet?
„Samozřejmě to jsou nervy. Už jsem na mistrovství světa nebo na olympijských hrách jel všechny úseky, kromě posledního. A několikrát i s nejlepším časem na úseku. Rád bych se někdy dožil i toho, že budu finišovat, abych si ten nervák vidět závěr štafety odpustil. No, nejspíš už u druhého klasického úseku zůstanu. Bohužel mi chybí ten potřebný závěrečný sprint, takže štafetě jsem nejvíc prospěšný jinde.“

Dá se během štafety reagovat na změnu podmínek a přemazat lyže?
„Ano, ale to bývá drama. Je na to málo času.“

Sestava pro štafetu není stále jasná. Nemáte obavy, že to může poškodit atmosféru v týmu?
„Rozhodování koho postavit je samozřejmě těžké. Snadné to nemají ani závodníci, když čekají, zda pojedou či ne. Nepamatuji se však, že by někdy bylo kvůli tomu nějak zle.“

Nebudete kontrolovat po nešťastné události na olympijských hrách v Turíně, kde funkcionář nahlásil špatnou sestavu, jestli je v tomto směru všechno v pořádku?
„Sestavu nekontroluji. My si na Turín pomalu ani nevzpomeneme, jen občas nám to někdo připomene.“

Máte možnost navázat na slavnou éru medailových českých štafet z olympijských her 1988 a mistrovství světa 1989. Jak jste tyhle závody tehdy prožíval?
„Nevím, asi moc ne. Ale pamatuji se na kousek štafety z mistrovství světa v Lahti v roce 1989. Naše štafeta získala medaili a pro nás to pak byli skoro bozi. Samozřejmě jsem si hned na nějaké besedě šel pro autogramy.“