ROZHOVOR | Většinu zimy je ve sněhových dálavách a nechává svou ženu s dvouletým synem doma. Třicetiletý sdruženář Tomáš Slavík ale rodině dokázal, že dřina v tréninku a dlouhé odloučení můžou vyplatit. O víkendu se v německém Klingenthalu poprvé v kariéře dostal na stupně vítězů a za třetí místo přivezl do rozpočtu 4000 švýcarských franků na prize money (asi 82 000 korun). O dalším víkendu se představí v domácích závodech v Liberci.
Měl jste v cíli větší radost, než vloni ze sedmého místa na mistrovství světa na Holmenkollenu?
„Myslel jsem si, že jsem se ani tolik neradoval. Ale viděl jsem nahraný záznam. Když jsem dojížděl do cíle, radoval jsem se hodně. Samozřejmě, stupně vítězů Světového poháru, to je pro mě obrovský úspěch. Ale sedmé místo v Oslu bylo pro mě víc. Atmosféra kolem... Můžu říct, že oba závody jsem tam jel úplně fantasticky. Tam to bylo tvrdě vyskákaný a vyběhaný.“
Jenže na stupně vítězů jste se dostal až před pár dny v Klinghenthalu...
„Když jsem jel domů, začal jsem si rekapitulovat, že je to cíl, kterého jsem chtěl ve sportu dosáhnout. Zase se můžu posunout o kousek výš a dát si jako další cíl první místo. Ale je to super výsledek, jsem za něj moc rád.“
Vloni v Oslu jste mluvil o tom, že vás vaše manželka nabádá k dobrým výsledkům, když už býváte tak dlouho pryč. Uchlácholil jste ji teď?
(smích) „Přesně tak! Po začátku sezony to nebylo úplně dobrý. Úkol vrcholového sportovce je víceméně být furt pryč. A i když je to o ničem, ti druzí musí mít velké pochopení. Úvod sezony na severu byl špatnej. Neodjeli jsme tam s pořádným tréninkem. Období malých můstků kolem Vánoc bylo pro mě utrpení. Ale věřil jsem, že má část sezony přijde. Trochu jsem trénoval a věřil jsem, že se vrátím, kde jsem měl být. Když se daří, je to jednodušší.“
Napadlo vás, co byste dělal, kdyby se vám dlouhodobě nedařilo a musel jste třeba skončit s kariérou?
„Počítám, že minimálně do Soči bych chtěl závodit. Mám vystudovanou pedagogiku v Liberci, mohl bych učit na druhém stupni základní školy. Ale do toho se moc neženu. Myslím, že nějaké uplatnění určitě najdu.“
Dovedete si představit, že byste opravdu mohl učit?
„Praxe mě docela bavily, měl jsem přirozenou autoritu, děti mě docela braly. Neměl jsem s tím problém. Je to asi jiné, když je člověk hozený do toho hrnce a děti do něj jdou. Ale neměl jsem problém, že by nějak výrazně zlobily. Práce s dětským kolektivem mě docela bavila.“
Je známé, že díky vzdělání občas diskutujete s trenéry o přípravě. Jak to probíhalo letos, když jste začátkem zimy nebyl ve formě?
„No, určitě jsme diskutovali. Po závodech v Oberstdorfu po Novém roce jsme si sedli a domluvili jsme se, jak dál. Není to tak, že bychom se hádali. Jde o to najít společnou řeč. Vynechal jsem závody ve Francii a věnoval jsem se kondici. Snad to bylo k něčemu.“
Proč vám vyšel zrovna závod v Klingenthalu?
„Je to moje nejoblíbenější místo. Je tam velký můstek, na kterém pravidelně skáču dobře. Ten můstek mám fakt rád, závody v Klingenthalu mi vychází. Věřil jsem si. Udělal jsem tréninkový blok, abych mohl koncem února bojovat okolo desátého místa. Věřím, že se můžu motat na předních pozicích i v Liberci.“
Tam budete závodit v sobotu a v neděli, záleží vám na libereckých závodech víc než na jiných?
„Výsledek doma je výsledek doma. Pro mě je cíl podívat se do šestého místa, dlouho vysněnou bednu už mám. Letos jsem nebyl stabilně vepředu, ale bedna klapla. Byl to hodnotný výkon, nebyla to totální haluz.“
Jak se těšíte na sobotní penalty race, novinku, v které závodníci ve skoku skáčí do barevně odlišených pásem a podle úspěšnosti pak v běžecké části dostávají trestná kolečka?
„Je to zpestření sezony. Myslím, že je to docela povedený formát. Není to tak složité. Je to jednoduchý závod a dá se v něm udělat krásný výsledek. Věřím, že se mi to na Ještědu povede.“
