V Naganu vyjel dřív a přišel o životní úspěch. Maxa zapomíná u rolbování
Ten moment z hlavy nevymaže. A v době, kdy se blíží zimní olympiáda, se myšlenky přihlásí hlasitěji. Lyžaře Marcela Maxu mohlo šesté místo v Naganu vystřelit k mnohem zářivější kariéře. Jenže to by nesměl vystartovat dřív... „Pořád to v sobě mám,“ říká někdejší nejlepší český sjezdař, který ale na svůj sport nezanevřel. V Železné Rudě provozuje lyžařský areál. A trénuje děti.
Když se při letních nebo zimních Hrách mrkne v televizi na někoho, kdo smolně něco pokazí, už ví, co ho čeká. „Stačí si druhý den otevřít noviny a vím, že moje jméno bude někde v tabulce těch nešťastníků, kteří něco nechtěně podělali,“ směje se dnes 39letý Marcel Maxa.
O osudné chybě při sjezdu z roku 1998 už vypráví s nadhledem. Ale je vidět, že ho to pořád vnitřně štve. Ničím si nepomohl, čas mu stejně jako všem ostatním začal běžet v okamžiku, kdy proťal fotobuňku. Přesto ho brzký start stál životní úspěch. Po báječném závodu přišla diskvalifikace.
Mohl být šestý v kombinaci, což by byl na tehdejší dobu senzační úspěch. Ano, mohl... Jenže nebyl. Přitom taková malicherná chybička. „Pořád to v sobě nosím, i když už to trochu vyprchává. Ale v hlavě to je neustále. Co by, kdyby... Jak by se moje kariéra vyvíjela dál, jak mi to mohlo změnit nejen ten sportovní život,“ vzpomíná sjezdař.
Kariéru ukončily přetrhané vazy
Místo bujaré oslavy přišly chmury. Postupně vyprchaly, ale následovala další rána. Přetrhané křížové vazy v koleni. Na vrcholový sport musel zapomenout. Vrhnul se na muziku, sám skládal texty.
Hrál na kytaru a založil punkrockovou kapelu s démonickým názvem Danse Macabre, což je něco jako Tanec kostlivců. Dlouho pracoval i u horské služby, uchvátil ho skialpinismus.
Hory prostě miluje. A to je důvod, proč se i v tomto oboru vrhnul na podnikání. Pronajal si známý lyžařský areál Belveder v Železné Rudě na Šumavě, který ale v posledních letech chátral a skomíral. Pod Maxou prožívá renesanci.
„Věnuju tomu spoustu času. Za ty roky, co jsem díky lyžím jezdil po světě, jsem načerpal inspiraci, jak areály fungují. A teď bych to chtěl v rámci možností zrealizovat,“ tvrdí Maxa.
Budoucí šampioni
V noci obíhá a kontroluje sněžná děla, sám sedává do rolby a upravuje sjezdovky. Někdy spí jen dvě hodiny. Přes den na vše dohlíží a vypomáhá, kde je zrovna potřeba. A do toho se modlí, aby se počasí umoudřilo a nebe seslalo nějaký sníh. Nebo aby se alespoň ochladilo. Současné teplé počasí ho děsí…
A stojí ho spoustu energie, aby i při současných bídných podmínkách udržel areál v provozu. „Lepší start do podnikání jsem si fakt vybrat nemohl,“ hořce se pousměje při zmínce o počasí, které je pro provozovatele skiareálů mimořádně kruté.
Belvederu chce každopádně vrátit slávu jako vyhledávanému středisku hlavně pro rodiny. Po svahu se prohánějí i jeho tři děti, které po tátovi zdědily lyžařské nadání. Maxa se věnuje nejen jim, ale pod hlavičkou klubu SA Špičák trénuje také další talentované děti.
Rovněž v roli trenéra se našel. „Moc mě to baví. Nejkrásnější je, když člověk vidí, jak se zlepšují,“ říká někdejší olympionik, jenž z aktivních lyžařů nejvíce obdivuje styl Teda Ligetyho. A kdo ví. Třeba jeho rukama projdou budoucí šampioni. Když všechno bude šlapat, jak má, na Belvederu by chtěl vybudovat i lyžařskou školu pro závodníky.
„To je ale zatím otázka budoucnosti. Teď budu nejradši, když si u nás každý co nejlíp zajezdí,“ říká „smolař z Nagana.“ Právě tak si ho všichni pamatují... Do podvědomí se ale teď chce zapsat i jako úspěšný provozovatel lyžařského areálu.
