Premium
21. dubna 2018 • 12:00

První Čech na stupních SP: o pravěku lyžování, normalizaci či carvingu

Autor: Zdeněk Strnad
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

První Čech, který se probil na stupně vítězů Světového poháru v alpském lyžování. V Kitzbühelu na slavném Hahnenkammu triumfoval v kombinaci a pojmenovali po něm kabinku na tamější lanovce. Bohumír Zeman vzpomíná na úspěšnou kariéru, pašování deviz v hůlkách i na trenéra-inženýra, kterého držel pod krkem. Dozvíte se, jaké byly podmínky na sjezdovkách ve Špindlerově Mlýně z dnešního pohledu v lyžařském pravěku.



Mně se lyžování vždycky hrozně líbilo a líbí se mi doposud, je to něco nádherného. Dodneška jezdím rád. Teď si užívám carvingy. Je to jednodušší a pohodlnější cesta kupředu – jako když si přesednete do lepšího auta. Vždycky jsem si říkal, že sport by měl člověku víc přinášet než brát. Že musíte najít tu rovnováhu. Když nevystudujete školu ani si nevyděláte dost peněz, je to průšvih. Mně ale kvůli sportu nic neuniklo, naopak – přineslo mi to o hodně víc. Byl to pro mě nádhernej život.

Po stráni na autobus

Narodil jsem se před šedesáti lety ve Vrchlabí. Matka Růžena byla učitelka, táta Bohumír fotograf. Rodiče pocházeli z Domažlic, a i když Šumava jsou docela velké kopce, tak hlavně tátovi se líbilo v Krkonoších. S mámou se v padesátých letech dohodli, že se tam vydají, a máma tam sehnala práci – učila na jednotřídce.

Bydleli jsme ve Špindlu nad Labskou přehradou na místní škole. Pohraničí bylo neosídlené, takže možnosti rychlého bydlení tam byly podstatně jednodušší než kdekoliv jinde. Tam jsem chodil do školy a taky lyžoval. Ještě mám sestru Janu, ta se narodila o tři roky později. Taky lyžovala.

Nic jiného se totiž ve Špindlu dělat nedalo. Plavat ve vodě, která má 10 stupňů, nejde. Takže lyžování je jediné, co se tam dalo provozovat na úrovni. Ale hlavně: v té době to byl běžný dopravní prostředek. Když jsem začal chodit do školy, protože se jednotřídka na Krausových boudách zrušila, po stráni to bylo docela příjemné, když se stíhal autobus a ten kilometr se sjel dolů za pár minut.

Pěšky by to v hlubokém sněhu zdaleka tak rychle nešlo. Pohyb na lyžích se mi velice líbil, a líbí se mi doposud, protože je nádherný. Proto jsem se brzy začal zajímat o to, jak by se dalo lyžovat sportovně.

Slovan Pravěk

Ve Špindlu existoval Slovan Špindlerův Mlýn, v té době fungoval docela dobře. Byli tam trenéři Jirka Jirsa, Jirka Dumka, se kterými jsme pravidelně trénovali a jezdili na závody po okolí. Sportovní systém na nejnižší úrovni nefungoval špatně, protože se z těch lidí vybírali ti s vyšší výkonností, a postupovalo se několika kroky až na celorepublikovou úroveň. Pak se v těch žákovských kategoriích jezdily krajské a župní závody, a také federální. A to především ve Špindlu a v přilehlých střediscích – Rokytnice, Pec, Harrachov – a na Slovensku ve Vysokých Tatrách a v Jasné.

Nadace Tipsport ve spolupráci s o. p. s. Post Bellum nahrává a zpracovává příběhy československých sportovních legend. Jak těch, jejichž jména si dodnes pamatuje celý národ, tak i těch, na jejichž mimořádné úspěchy už svět pozapomněl. Sportovní i životní vzpomínky desítek sportovců Post Bellum v rámci projektu Tipsport pro legendy profesionálně dokumentuje a zpřístupňuje ve sbírce autentických svědectví Paměť národa. S těmi nejzajímavějšími se teď můžete seznámit i v novém seriálu deníku Sport.

Ve Špindlu se už v roce 1911 postavil sáňkový výtah, což bylo brzy i na Evropu. Sedačka, kterou většina lidí pamatuje, se postavila až po válce, v roce 1947 – na univerziádu, která byla ve čtyřicátém osmém. Areál je navržen dokonale – černá, červená a turistická sjezdovka po hřebenu.

Tréninkové podmínky jsme tedy měli dobré. Ještě předtím byly na chalupách navijáky, které měly ocelové lanko, to se tahalo dolů a poháněl je motor z motorky. Jeden to musel svézt dolů a nahoru to vytáhlo pět, šest lidí. Ti se svezli, a jeden z nich to musel zase svézt dolů. Samozřejmě jsme museli šlapat kopec nahoru a dolů, protože když bylo hodně lidí, dospělí lyžovali a děti vozily špagáty. To bylo u chalup na stráni poměrně časté lyžařské zařízení. V 60. letech se pak ve Špindlu poměrně rychle postavily vleky s kotvou a umožňovaly lyžování na dobré úrovni. Dnes je všechno jinak – boule na sjezdovce, poskakování, samozřejmě úplně jiná technika a materiál. To, na čem se tehdy lyžovalo, vypadá jak z pravěku.

Sedmnáctiletý reprezentant

Do žákovské reprezentace jsem se propracoval na konci 60. let. Ještě v devětašedesátém byla možnost vyjet do zahraničí, takže na první svůj výjezd na ledovec jsem se dostal právě v roce 1969. Šikovní funkcionáři na svazu s námi stihli vyjet a zalyžovat si, což pro mě v tu dobu byl velký zážitek.

Vybavení se dědilo. Předávalo se v reprezentaci mladším, já jako žák jsem měl obřačky 210, které se nedaly zatočit, protože měly tři žlábky, a byl kumšt na tom lyžovat. Nicméně lyže to byly už tehdy s hranami a pěknými skluznicemi a jely dobře.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud