Po hrůzné olympijské sezoně toho měl tak akorát dost. Výsledková mizérie, obří helmy a problémy s materiálem. Celé to trápení dohnalo skokana na lyžích Romana Koudelku k přesvědčení, že je čas říct své kariéře Sbohem. „Byl jsem rozhodnutý, že končím,“ líčí Koudelka. Vytrval ovšem, změnil klub a znovu chytá jiskru. V závodě Grand Prix v Courchevelu už opět mával ze stupňů.
Dvanáct kaprů a tři jeseteři. Kromě skokanských radostí si Roman Koudelka v létě užívá i těch civilních. Po úspěchu v Courchevelu vyrazil do rybářského revíru Domousnice a nabíral sílu do další fáze sezony. „Byl jsem furt pryč, tak jsme se s kamarádem domluvili, že na dva dny vypadneme na ryby. Člověk si odpočine, nabere chuť do tréninku,“ usmívá se Koudelka.
Takové naladění vám po zimě chybělo, jak vážně jste myslel úvahy o konci kariéry?
„Já už to měl rozhodnuté. Co se dělo v zimě... Bylo to jedno z nejtěžších období, co jsem zažil. Člověk tomu obětuje všechno a pak, ne jeho vinou, je to špatné. K tomu odloučení od rodiny, mám dvouletého syna... Nebylo to lehké.“
Co vás nakonec zlomilo?
„Když jsem to oznámil manželce, dva dny brečela a nebavila se se mnou. Říkala, že skončit po takovéhle sezoně by byla velká škoda. Pak přišla valná hromada skokanského úseku a tam se věci změnily. Neříkám, že budou změny vidět hned, ale aspoň jde s těmi lidmi komunikovat. To je pro mě důležité. Rozhodli jsme se, že to ještě rok zkusím, a jsem za to rád.“
Do vedení úseku přišli váš dlouholetý reprezentační parťák Jakub Janda se skokanským srdcařem Janem Baierem. Čím vás přesvědčili?
„Cítil jsem z nich chuť po výsledcích. To mě nakoplo do práce. Honza Baier věděl, že jsem byl rozhodnutý končit. Myslím, že jsou rádi, že jsem se rozhodl pokračovat. Oni do toho šli a mně přišlo nefér jim pak hodit ručník do ringu.“
Už jste jednal s Jandou?
„Bavili jsme se, hodně jsme to rozebírali. Musel jsem přestoupit z Olympu na Duklu, protože bobisti se zase přesunuli na vnitro. Sedli jsme si s šéfem Dukly Michalem Georgievem, byl strašně ochotný. Jenom škoda, že neklaplo, aby byl dál se mnou můj kondiční trenér Luboš Plecháč. Hodně lidí se k němu otočilo zády. Mrzelo mě to, je to stavební pilíř mých úspěchů. Já jsem bez něj nechtěl absolutně pokračovat. Ale Plechy se na mě nevykašle nikdy. Je to srdcař, který to bude dělat dál i za nic. Říkal, že to nějak zvládne, patří mu poděkování.“
Jak jste se srovnal se změnou reprezentačního trenéra? Rakušana Richarda Schallerta, kterému jste hodně věřil, po čtyřech letech vystřídal David Jiroutek.
„Když to řeknu otevřeně, změnu jsem uvítal. S Richiem jsme se dostali do stadia, že ani jeden z nás nevěděl, jak dál. Cítil jsem, že změna je potřeba. Ale vůči Richiemu mě to mrzí. Bylo by důstojnější, aby odešel po lepších výsledcích. Obětoval tomu taky hodně. Vždycky bude můj druhý táta, strašně jsme si rozuměli. Ale neměl sílu pokračovat. Občas si napíšeme mail, ale trénuju s Davidem. Ten ví, že jsem kondičně dobře připravený. Někdy má jiné nápady, řekl bych, že ku prospěchu.“
Jak jste spokojen s průběhem léta?
„Bylo to pro mě složité období. Začátek léta mi nevyšel, jak by měl. Na trénincích jsem skákal výborně, ale Wisla a Hinterzarten byly pro mě za očekáváním. Sešli jsme se potom s Davidem Jiroutkem a řekli si, že je třeba si víc věřit. A ne mít obavy, že se něco nepovede. Byl jsem na sebe naštvaný, že vždycky něco pokazím.“
Pak jste ale vylétl nahoru a v Courchevelu byl, stejně jako před rokem, třetí. Je to váš oblíbený můstek?
(smích) „Lidi si to myslí, ale právě že vůbec. Den před závodem jsme byli trénovat a mně to tam absolutně nešlo. S Davidem jsme o tom mluvili. Bylo třeba nehledat v tom vědu a skákat uvolněně. První tréninkový skok jsem vyhrál, a pak už to šlo jak na běžícím páse.“
