Hájek: Bojoval jsem o život, ale skákat se nebojím
Narodil se pro dvousetmetrové lety na mamutích můstcích, ale osud ho zatím až příliš často srážel k zemi. Skokan na lyžích Antonín Hájek má za sebou mazochovský pád, o turínskou olympiádu přišel kvůli kýle a po vážné autohavárii bojoval o život. Začátkem ledna se však po dvouleté pauze vrátil do závodů Světového poháru a při letech v Kulmu mu jen těsně unikly stupně vítězů.
V březnu 2008 jste v Planici skokem 219 metrů překonal národní rekord na mamutím můstku a vaše kariéra se začala rozbíhat. Jenže pak bum a šlo vám o život. Co se tehdy při vaší noční jízdě po harrachovském obchvatu stalo?
„Poslouchal jsem si rádio, trošku se člověk zamyslí. Moc rychlá jízda do zatáčky, byl tam štěrk… Potom jsem se probral, zavolal jsem tátovi z mobilu, co jsem měl v kapse, a odvezli mě do nemocnice.“
Napadlo vás, co by se mohlo stát, kdybyste neměl telefon u sebe?
„No, asi by to bylo zajímavější.“
Jak se vám na tu nehodu dnes vzpomíná?
„Už na to teď často nevzpomínám. Dá se říct, že vůbec. Když to vyprávím, beru to jako minulost, že je to pryč. Ale první týdny v nemocnici jsem měl velký bolesti. Nemohl jsem v noci pořádně spát. Nepříjemný období… Sport šel úplně stranou. Spíš jsem chtěl být z nemocnice doma a zdravej pro život.“
Jak tu situaci zvládala vaše přítelkyně?
„Začali jsme spolu měsíc před nehodou.“
To byla asi tvrdá zkouška vztahu, že?
„To byla, hned ze začátku. Ivana mi hodně pomohla, na návratu má taky velký podíl. Snažila se nedávat to na sobě znát, ale viděl jsem, že je to i pro ní hodně těžký. Taky se tím trápila, ale zvládla to výborně.“
Kdy jste začal o skocích znovu přemýšlet?
„Těšil jsem se domů, až mě to nebude tolik bolet. Teprve doma jsem začal přemýšlet o návratu ke sportu. Začal jsem dělat různá posilovací cvičení. Máma mi s tím pomáhala. Některý cviky byly nepříjemný. Po měsíčním ležení svaly hodně ochabnou, hrozně se zkrátí. Máma mi ty nohy protahovala. Šlo to přes bolest, ale rychle se to lepšilo.“
Co vám dávalo naději?
„Všichni mi říkali, že to bude zase dobrý, že budu skákat, přítelkyně, můj osobní trenér Kuba Jiroutek. Říkal jsem si, že budu dělat cviky, které mám, a bude se to lepšit. Že budu opravdu skákat, jsem uvěřil, když jsem si poprvé zkusil udělat nájezdové postavení a šlo mi to. To bylo tak půl roku po nehodě.“
Šlo vám to hned jako dřív?
„Před prvním skokem byl trošku strach, neměl jsem v sobě žádnou sílu. Ale technika byla ve mně. Kuba Jiroutek říkal, že byl hodně překvapený, že technika zůstala stejná. Přišlo mi, jako bych skákal naposledy před týdnem. Loni v květnu mi vyndali šrouby z pánve a od července jsem začal stoprocentní zátěž.
| Antonín Hájek |
| Narozen: 12. února 1987 Přezdívka: Tommy (podle bývalého norského skokana Tomyho Ingebrigtsena) Největší úspěchy: 4. na MSJ 2005, 30. na velkém můstku na MS 2005 Nejlepší výsledky ve Světovém poháru: 4. v Kulmu a Sapporu 2010, 6. v Lahti 2007, 7. v Kulmu 2010 Rekord na mamutím můstku: 219 metrů (Planice 2008) |
Schoval jste si šrouby z natřikrát zlomené pánve na památku?
„Ne, ne. (smích) Řekl jsem, ať je vyhodí. Byly tam tři šrouby a kovová destička. Vyndali mi destičku a dva šrouby, jeden mi tam zůstal. Každej se mě ptá, jestli necítím změny počasí. Zatím ne, možná až budu starší.“
Na to, že je vám jen dvaadvacet, máte za sebou slušnou řádků karambolů. Jeden přišel v roce 2005 na mistrovství světa v Oberstdorfu, kdy jste se při pádu ošklivě potloukl…
„Spadl jsem těsně vedle hlavy. Bylo štěstí, že jsem to dotočil na rameno. Pád sice vypadal ošklivě, ale nic se mi nestalo. Týden na to už jsem závodil. Skočil jsem si tady v Harrachově na malém můstku a hned to bylo normální.“
Vám asi strach nehrozí, že?
„Asi záleží na člověku. Já v sobě ten strach z můstku nemám. Holt jsem jednou spadnul, i to k tomu patří. Ale hned, jak to šlo, jsem chtěl skočit. Měl jsem trochu zablokovanej krk, nemohl jsem otáčet hlavu. To však při skoku nevadí, nic mě neomezovalo. Pak už byla akorát ta kýla před olympiádou před čtyřmi roky. To mě ani nemrzelo.“
Ale to měla být přece vaše první olympiáda.
„Těšil jsem se tam. Jsou to olympijské hry, největší sportovní akce. Ale rychle jsem se s tím smířil. Tehdy atmosféra u týmu nebyla ideální a ve finále mi ani nebylo líto, že jsem tam nebyl. Stalo se to ze dne na den. Byl jsem doma, najednou mě začalo bolet břicho. Udělala se tam boule a jel jsem do nemocnice.“
Po všech těch trampotách, po dvouleté pauze po nehodě, jste se v půlce ledna senzačně vrátil do Světového poháru při letech v Kulmu. Vyhrál jste kvalifikaci i zkušební kolo a v závodech byl sedmý a čtvrtý. Nepřišlo vám to jako sen?
(úsměv) „Úplně se to otočilo. Ani sám jsem nečekal, že budu čtvrtej a sedmej. Říkal jsem si, že do dvacítky to bude dobrý. Že udělám za dva závody sto šedesát bodů? To jsem nikdy neměl. Super.
 | V sobotní příloze Overtime deníku Sport najdete: |
| » celý rozhovor s Antonínem Hájkem O čem se mluví: » Proč v NHL září Henrik Sundin? » Jak si užít saunování |
