ROZHOVOR - Pamatujete si na totální vyčerpání rychlobruslařky Martiny Sáblíkové z loňské olympiády, kdy jí trenér Petr Novák musel po vítězné pětce sundat brusle? Nohy po něm šampionku bolely tak, že se o ně nemohla opřít. Podobné stavy zažívá velmi často, přesto jsou pro ni horší některé injekce. Jak moc se dokáže vítězka tří závodů v nynější sezoně prát s bolestí?
Před sezonou se Martina Sáblíková v tréninku zničila tak, že pak chodila jen s obtížemi. „Asi týden jsem se z toho vzpamatovávala,“ vzpomíná čtyřiadvacetiletá sportovní hvězda na sérii výskoků, které si ještě přidala navrch k předepsané přípravě.
V ní se občas dokáže zničit stejně jako v závodě o velké medaile. „Trenér mě pořád musí brzdit. Několikrát jsem mu říkala, že trénink byl divný, protože mě z něj nebolí nohy. Petr namítal, že se nemusím zlikvidovat pokaždé.“
S bolestí ze sportování se zjevně umíte popasovat velmi dobře. Jak ale třeba snášíte zubaře?
„Nikdy jsem ho neměla moc ráda. Až do doby, než mi v šestnácti letech pomohl, protože mě hrozně bolel zub. Strašně jsem se k zubaři těšila, protože to byla neskutečná bolest. Od té doby to beru tak, že zubař dělá bolest jen proto, aby mi pomohl.“
Může být, co se bolesti týká, podobná návštěva u zubaře horší než rychlobruslení?
„To asi ne. Pokud mi zuby netrhají.“
Počkejte, to kolikrát týden co týden zažíváte větší trápení než u zubaře?
„Dejme tomu, že jo. Ale je to trochu jiná bolest. Na nohy jsem zvyklá, takže nevím, jestli je to horší. Pro někoho, kdo to nezažívá každý den, by to bylo hrozné. Pro mě je to docela normální.“
Dobře, jak snášíte třeba injekce?
„To je dobré téma, protože je absolutně nesnáším. Copak braní krve, ale když mi někdo chce dát injekci do zadku, to je to nejhorší, co by mi mohl udělat. Očkování do ruky je v pohodě, ale do zadku, to absolutně ne.“
Na odběry krve jste zvyklá kvůli četným návštěvám dopingových komisařů?
„Určitě. Když jsou dopingové kontroly tak strašně časté, člověku nezbývá nic jiného.“
Bolelo vás někdy něco víc než vámi zmiňované trhání zubů?
„Nejhorší pro mě je, když jsem hrozně nemocná, mám devětatřicítky horečky, bolí mě klouby a úplně všechny svaly na těle. To je nejhorší bolest, kterou jsem zatím absolvovala.“
Tělesná bolest je jedna věc, kdy jste ale byla nejvíc rozbolavělá po psychické stránce?
„Určitě když se stane něco nepříjemného v rodině, třeba nějaké úmrtí. To bolí úplně nejvíc. Ostatní věci se dají nějakým způsobem řešit a člověk se s nimi nějak vypořádá. S tímhle samozřejmě musí taky, ale je to něco jiného.“
Která prohra byla pro vás největší sportovní bolestí?
„Asi ta v minulé sezoně na mistrovství světa ve víceboji v Calgary, kdy jsem upadla na pětce a skončila třetí. Za tuhle prohru jsem si opravdu mohla sama tím, že jsem udělala chybu. To pro mě bylo hrozvítězství neměla, mohla jsem se s tím vypořádat, dojet do cíle. Říkala bych si: Jo, dobrý, ostatní byly lepší. Ale takhle mě to hodně mrzelo.“
Čekala jsem spíš, že připomenete čtvrté místo na olympiádě v Turíně 2006, které ve vás leželo hodně dlouho.
„No, to už je zažehnané.“ (směje se)
Pravda, tahle prohra vás popoháněla až k Hrám ve Vancouveru, kde jste se dočkala odplaty v podobě vítězství v závodě na 5000 metrů. Po něm jste byla naprosto vyčerpaná. Byl to závod, po kterém vám bylo úplně nejhůř?
„Takový nebyl určitě jen jeden. Když závod rozjedu rychleji, docházejí mi síly a jsem ráda, že dojedu do cíle, pak to bolí hodně. Bolest je taková, že nemůžu vstát. Nejvíc bolí stehna. Ale úplně příšerně. Když se o nohy opírám, stejně si myslím, že za chvilku spadnu. Prostě je to hrozná křeč. Je to hustý. Na olympiádě jsem opravdu nemohla ani chodit.“
Říká se, že po výhře se však tělo pere s únavou snáz. Jaký je to rozdíl?
„Když zajedu dobře a bolí to, nechci říct, že na to nemyslím, ale z euforie odejde únava o něco dřív, než když se mi to nepovede. Ale je to otázka jen pár minut. Spíš když dojedu závod, říkám si, že bych mohla hned jet znovu. Jenže za takových patnáct, dvacet minut přijde stejně obrovská únava.“
Jaký na ni máte recept?
„Dobře se vyspat a hlavně se dobře vyklusat, aspoň 35 nebo 40 minut. Párkrát se mi vymstilo, že jsem se vyklusala málo a pak to není nic příjemného, druhý den to opravdu strašně bolí. Jen tak si sednout po závodě nemůžu, protože kdybych se nehýbala, už bych nevstala.“
Vy za čtyřicet minut zvládnete uběhnout zhruba deset kilometrů. V tomhle případě asi moc nepospícháte, že?
„Ne, musím běžet opravdu pomalu. Jinak by to bylo ještě horší, než kdybych nic nedělala.“
Někteří sportovci jsou vyloženě závodními typy. Co vy? Zničíte se někdy úplně i v tréninku?
„Určitě. Záleží na tom, co jezdíme, ale občas je to hodně velký boj. Hlavně, když jezdím s klukama. Jsou rychlejší. Prdnou tam nějaké kolo hrozně rychle, pak jedeme třeba ještě další tři, a já si pak říkám: Ty kráso, to už nedojedu.“
Kdy na vás začne útočit bolest v závodě?
„Na trojce je to v posledních dvou kolech. To jsem v zatáčce ráda, že vůbec přešlapuju, a na rovince občas ani nevnímám, kam dávám nohy. To je hodně drsné. Absolutně nejhorší je to ale u patnáctistovky. Kolikrát si myslím, že poslední zatáčku ani neprošlápnu.“
Vnímáte v takovém stavu něco? Diváky? Trenéra?
„Trenéra slyším určitě. Když je docela plno, člověk vnímá u diváků vlnu, jak se pohybuje zrovna tam, kde jede. A když stojí u dráhy, slyším děcka z týmu.“
K rychlobruslení patří i pády ve vysoké rychlosti, které často vypadají nebezpečně.
„Bolí. Většinou mám hrozné modřiny, když upadnu. I když záleží na tom, jak spadnu. Když se dobře trefím a padnu jen zády do manťáku, není to tak strašné, jako když tam člověk naletí nohama nebo hlavou a pád je nekontrolovatelný. To mívám i strach.“
