Z jejích starých známých už na okruhu moc nezbylo, ale Martina Sáblíková ani v šestatřiceti nepřestává udivovat svět. Dva nedávné bronzy z mistrovství světa v Calgary završily její počet medailí ze závodů elitní úrovně na neuvěřitelných 150. A to stupně vítězů vybojovala s hrozivě nateklým levým kotníkem, s nímž pak musela na operaci. I ledová superwoman se těší, až si na blížícím se MS ve víceboji v Inzellu v pohodě dá pivo a párek.
Jak se cítíte týden po operaci?
„Úplně bych to nenazvala operací, byl to takový menší zákrok. Jsem ráda, že jsem po tom zákroku, strašně se mi ulevilo. První den potom to nebylo nic moc, ale do druhého dne to bylo celkem v pohodě. Cítím se dobře. Chodím, jak jste si všimli. Musím říct, že mě to nebolí. Jsem nadšená, jak to postupuje.“
Kdy během šampionátu v Calgary byla situace nejhorší?
„Bolest byla jedna věc, ale ta se dá eliminovat. Ale nemohla jsem se dostat do brusle. Rozhýbávání před závodem bylo delší a náročnější. Když se člověk do brusle dostal, musel ji stáhnout. Na pětku jsem to zase měla úplně povolené, nedalo se to vydržet. Když ale člověk slyší výstřel, myslí na něco jiného, což mi dost pomáhalo.“
Jak je těžké bojovat na mistrovství světa s takovou bolestí?
„Víc než s tou bolestí bojuju v hlavě, že mám jít na takhle důležitý závod a nejsem v pořádku, nemůžu odvést, co bych chtěla. Bolest je nepříjemná pro každého. To se dá vyřešit paralenem. Nikdy jsem se na zdravotní problémy nevymlouvala, vymlouvat se nechci. Ale jsem hrozně ráda, nepočítala jsem, že bych mohla placku dovézt. Poslední dva roky s ní nepočítám. Jsem překvapená.“
V minulosti jste byla ve většině závodů jasná favoritka, jaké je pro vás nastupovat do závodů v nové roli?
„Kecala bych, že si nechci přivézt domů placku. To chce každý. Ale užívám si, jak mě to při tom závodění baví. Letos byly i momenty, kdy jsem si to protrpěla, kdy jsem si říkala: Hele, už ne! Tenhle závod už jsem si protrpěla, nebavilo mě to, nebyla jsem to já. Ale když si to člověk vezme zpátky. Postavila jsem se na start a řekla si: OK, nemám placku, ale byla jsem to já, dokázala jsem s tím bojovat, jako v Quebecu, kde jsem byla šestá. Je to úplně jiný pocit. Hrozně ráda bych chodila na start s tím, že dokážu bojovat a můžu být na výkon patřičně hrdá.“
Díky třetímu místu na trojce v Pekingu a vítězství na pětce ve Stavangeru jste s dvěma bronzy z mistrovství světa zaokrouhlila počet medailových výsledků už na 150. Jak vám to zní?
„V první řadě mě napadne, že jsem strašně stará… (směje se) V druhé řadě cítím obrovskou hrdost, že se povedlo dostat se na takovou hranici. Nikdy jsem si nemyslela, že bych úspěchů mohla mít tolik.“
Sezonu jste skončila dřív, ale za týden budete na světovém šampionátu ve vícebojích v Inzellu aspoň jako divák…
„Na to jsem sama zvědavá, děcka v týmu to slyšela kolikrát, že se těším, až si dám pivo a párek a budu poctivý fanoušek na dráze. Samozřejmě se hrozně těším, uvidím lidi, s kterými jsem bruslila celou sezonu. Budu podporovat Zuzku Kuršovou. Jsem zvědavá na pocity, které mě tam čekají.“
Co jste říkala na to, že vaše velká soupeřka Irene Schoutenová po MS v Calgary oznámila konec kariéry?
„Přečetla jsem si to ráno na sociálních sítích. Když jsem přišla na snídani, ona tam už seděla s týmem, slzy v očích, byla na měkko. Já jsem nechtěla jít mezi ně, ale když odcházela, zvedla jsem se a šla jsem za ní. Popřála jsem jí hodně štěstí. My jsme se spolu mockrát nebavily, překvapilo mě, jak mě její odchod dojal. Jsme menší sport, jsme docela semknutí.“
Moc závodnic z vašich nejslavnějších časů už nezůstalo, že?
„Je to pravda. Po mém boku skončilo hrozně moc závodnic. Jediná, která tam zůstala, je Pechi… (Claudia Pechsteinová – pozn. red.) To o něčem samozřejmě vypovídá. Každopádně je hodně lidí pryč, končili letos i kluci. Sverre Lunde Pedersen oznámil, že v Inzellu pojede svůj poslední závod. A to jsou všechno lidi, s kterými jsem začínala závodit, a když odchází, tak mně úplně příjemně není.“
Jak se naopak k vám chovají mladé závodnice, pro které jste idolem?
„Někdy je to těžký. Pak to vypadá, že se spolu nebavíme, protože ta prvotní řeč mezi námi je pro ně taková obtížnější. Ale já si myslím, že kdo mě pak pozná, tak se normálně bavíme. Stejně tak to bylo s Ragne Wiklund, ze začátku jsme kolem sebe chodily. A teď před závodem, kdy jedeme proti sobě, sedíme v autobuse a povídáme si.“
