PŘÍMO Z RAKOUSKA | Český snowboarding slaví historické vítězství na mistrovství světa, které vybojovala Ester Ledecká v paralelním slalomu na šampionátu v rakouském Lachtalu. Zlatá jezdkyně se tím vyrovnala svému dědečkovi a kondičnímu trenérovi Janu Klapáčovi, který byl členem vítězného hokejového týmu z MS 1972.
Jaké to bylo, když o vás na vyhlášení vítězů mluvili jako o mistryni světa?
„Já tomu pořád nemůžu moc věřit. Je to neuvěřitelný a je to úplně skvělý.... Tohle byl jeden z mých největších snů, protože můj děda je mistr světa a já jsem vždycky chtěla být jako on. Byl to strašně velký sen a teď jsem si ho splnila, takže úžasné pocity.“
Ve vyřazovacích jízdách jste vypadala suverénně, jakou jste měla taktiku?
„Těžko říct, já jsem si pro finále vybrala tu červenou trať, potom už jsem v ní jezdila furt. Uvažovali jsme, že možná na jednu jízdu přeskočím do modré, ale já jsem nakonec trenérovi řekla, že chci jet v té červené, protože už jsem na ni byla zvyklá. Já vůbec nechápu, jak se mi tohle povedlo. Mám z toho hroznou radost. Myslím, že závod sám o sobě byl krásný. Neměla jsem žádný problém, až na první jízdu v kvalifikaci, která byla taková nervozní.“
Pomohlo vám, že jste si po druhém místě v kvalifikace pokaždé mohla vybírat trať?
„Určitě, přede mnou byla akorát Alena Zavarzinová, která vypadla. Každopádně, bylo pro mě lepší, že jsem si celou dobu, až do finále, mohla vybírat.“
Jak jste se vyrovnávala s měnícími se podmínkami na trati, slunce v horní části trati střídala mlha před cílem.
„Bylo trošku nepříjemné, že nahoře bylo vidět úžasně a dole trošku hůř. Ale nebylo to nic drastického. Pořád bylo vidět, oni to dobře nastříkali barvou.“
Vyhrála jste už poslední závod před šampionátem v Bad Gasteinu, cítila jste na sobě tlak favoritky?
„Ani moc ne. Já jsem se na ten závod hrozně těšila. Vstala jsem, měla jsem dobrou náladu. Pustila jsem si svoje oblíbené písničky a fakt jsem se strašně těšila. A teď se mi splnil sen.“
Písničky vašeho tatínka Janka Ledeckého na předzávodní nabuzení nefungují?
(smích) „Já nevím, on má takový ploužáky... To nemyslím zle! Ty mu jdou zase dobře.“
V cíli se zdálo, že ani nevíte, jak byste se měla radovat...
„Já jsem tomu prostě nedokázala uvěřit... To se úplně nedá popsat, co jsem v tu chvíli cítila. Sedla jsem si, a co mi běželo hlavou, to byly neuvěřitelné věci, taková rychlost....“
Při závodě jste byla hodně pohroužená do sebe, bylo to cílené?
„Je to tak, musím se omluvit všem fanouškům, asi vypadám hodně naštvaně, když dojedu. Tak se nedivte, já se jenom soustředím, nejsem naštvaná. Mně to říkal i táta, že se mám trošku usmívat. Ale já se asi fakt musím víc soustředit. Takže se neusmívám, ale uvnitř vybuchují ohňostroje, když vyhraju jízdu.“
Ale nebudete se teď usmívat jen po vítězství?
(smích) „Ne, ne, určitě ne.“
