Slovenská kráska v českém bobu: Začátky byly těžké. Dřív hrála fotbal
Tohle tady patnáct let nebylo! Česko bude mít v nejvyšších soutěžích svou bobistku. Mladá slovenská kráska Patrícia Tajcnárová (21) mění po potížích s tamním svazem dres a od této sezony bude reprezentovat Česko. Jak financovala bob, který si ještě na Slovensku musela sama za téměř milion korun koupit? A jak se vůbec juniorská fotbalová reprezentantka dostala k bobu?
„Ne, tohle opravdu dělat nechci. Na co jsem se to, sakra, dala?“ plakala poté, co se úplně poprvé v životě projela v dvojbobu ledovým korytem. Ohromnou rychlostí, její dospívající tělo bylo vystaveno přetížení, o jakém do té doby neměla vůbec potuchy. Přesto se sympatická blondýnka ze Slovenska nechala přemluvit k další jízdě a brzy vzplanula mezi Patrícií Tajcnárovou a bobem velká láska.
„Začala jsem jako brzdařka v Siguldě, což je druhá nejtěžší dráha v Evropě. Nebyla jsem vůbec zvyklá na takovou rychlost, 5G přetížení. Hlavu jsem si otřískala, protože jsem nevěděla, jak se v bobu mám pořádně držet,“ vzpomínala jednadvacetiletá sportovkyně na své první jízdy a rovnou i závody v Lotyšsku před třemi lety.
První dojem strašný, přesto se nechala přemluvit a jela znovu. „Byla jsem na místě, všechno bylo zaplacené, tak jsem se nějak překonala. A pak každou jízdou to bylo lepší a lepší a najednou jsem se do toho sportu zamilovala,“ vyprávěla dívka, která díky bobům v sobě objevila lásku pro adrenalin a rychlost.
„Nejvíc jsem si to oblíbila, když jsem začala dělat pilotku. Upřímně, je jiné být vzadu jako brzdař a vepředu pilot, který to má pod kontrolou a ovlivňuje jízdu. A hlavně boby mi přenesly vizi, že se můžu dostat na olympiádu, můžu na sobě makat.“
Pracovat na sobě jako sportovkyně chtěla už i dřív. Nejprve se věnovala jako dítě tanci, sedm let pak hrála fotbal. „Tam jsem byla i v reprezentaci, mega mě to bavilo, měla jsem i nějaké vize. Ale pak tam něco přestalo klapat. Jako brankářka jsem prý byla v šestnáctce příliš sebevědomá, dělala jsem kličky, ze kterých jsem sice nikdy nedostala gól, ale trenérovi se to nelíbilo. Tak mě přestal zvát do reprezentace. A já když něco dělám, tak to chci dělat na nejvyšší úrovni a být nejlepší.
Takže když jsem nemohla být ve fotbalové repre, tak to pro mě nebylo ideální,“ vzpomínala dívka, která měří 181 centimetrů.
Když nemohla dělat kopanou na nejvyšší úrovni, vrhla se do práce. Ve fitcentru, kde byla zaměstnaná, pracoval i jeden bývalý slovenský bobista. „Ten tehdy hledal brzdařku za jednu kvalitní bobistku. Viděl na mě, že mám dobré sportovní predispozice,“ řekla Tajcnárová.
Udělat z hubené fotbalové brankářky ženu schopnou roztlačit a ovládat stroj, který v případě monobobu sám o sobě váží 170 kilogramů, ale není záležitost chvilky.
„Bobisti jsou většinou atleti nebo vzpěrači a já jsem byla fotbalistka. Měla jsem 50 kilo, neuměla jsem nic zvednout, neuměla jsem běhat. Takže začátky pro mě byly velice těžké, ale díky bohu za mého trenéra, který mě hodně rychle naučil všechny základy,“ řekla Tajcnárová.
V minulém ročníku už vážila 70 kg. „Pořád mi scházelo 8 do váhového limitu. Takže jsem tlačila o osm kil těžší bob. Proto ideální je u ženy mít tak 77 nebo 78 kilo,“ dodala bobistka.
Když se díváte na závody, spatříte záběr, jak po dojetí muži vystoupí z dvojbobu či čtyřbobu, hodí jej na ramena a sami odnesou. Jak to ale dělá křehká dívka? „Snažím se co nejvíc usmívat na ostatní, aby mi s bobem pomáhali,“ smála se ještě loni slovenská závodnice.
Tento sport může být pořádně finančně náročný, zvlášť když vás nepodpoří váš svaz. Přesně tak to bylo v jejím případě. Slovenský svaz bobistů v jejím případě podmínil zisk licence pro minulou sezonu koupí vlastního bobu. A to není vůbec laciná záležitost.
„Monobob stojí 30 tisíc eur, jedna sada běžců, které k tomu potřebuju, je za 7 tisíc plus nářadí dva tisíce. Takže jsme museli během jediného měsíce sehnat 39 tisíc eur (asi 957 tisíc Kč). To bylo sakra těžké. Mamka přinesla velkou oběť a vzala si úvěr. Nebýt jí, tak ani nemůžu minulou sezonu začít. Takže jí z celého srdce děkuju za všechno, protože kdyby nebylo jí, tak se nemůžu ani klouzat po ledě, jak se říká. Samozřejmě i sponzoři něco dali, ale dejme tomu, že z 60 tisíc, co mě stála první sezona, 90 procent bylo z vlastních zdrojů,“ přiblížila bobistka, která v minulém ročníku skončila pátá na juniorském ME kategorie U23 v monobobu.
Stejné příčky v této disciplíně dosáhla také před rokem v Evropském poháru, k tomu přidala ještě i další umístění v Top 10. I proto doufala, že by do dalšího ročníku mohla být podpora od svazu lepší, ale zjistila, že vůbec. I nadále by musela chodit každý den do práce, na celou sezonu si vedle sponzorských peněz vydělat úplně sama. Proto se v dubnu rozhodla využít nabídku, kterou dostala už v zimě: jít závodit za Česko.
„Slovenský svaz mě musel pustit. Toho jsem se bála, jestli nebudou nějaké problémy. Naštěstí to proběhlo v pořádku. Abych mohla začít jezdit Evropské poháry, musela jsem si zařídit v České republice přechodný pobyt, to se mi rychle povedlo. Ale do budoucna, kvůli olympijským hrám a Světovému poháru si musím vyřídit občanství. Uvidím, jak to půjde, ale věřím, že se tam bude dát udělit nějaká výjimka,“ popsala formální podmínky svého přestupu.
Vzhledem k tomu, že má částečně kořeny i v Česku, její babička žije v Praze, nemusela by s tím mít potíže. Co se týče jejího rodokmenu, je tu jedna perlička. Sama se totiž narodila ve švédském Stockholmu. „Otec je poloviční Švéd. Žila jsem tam první tři roky života, pak se ale rodiče rozvedli a mamka se chtěla vrátit zpět na Slovensko,“ vysvětlila.
Úvodní závody EP žen
30. 11., 1. a 2. 12. - Lillehammer (monobob)
