Skokan na lyžích Jakub Janda miluje léto, ale musel se smířit s tím, že jeho sport je spojený se sněhem a mrazem. To ale není nejpodivnější z jeho traumat. Janda, bývalý nejlepší skokan na světě, připouští, že mu vadí výšky.
Místo náročného výstupu po několika stech schodech jezdil letos Jakub Janda na nový můstek v Garmisch-Partenkirchenu pohodlným výtahem. Zatímco však šetřil nohy, jeho mysl se třepetala z pohledu dolů.
„Čtyři sta schodů v té věži, to byla zabíjárna,“ vzpomněl Janda na rok starou zkušenost, kdy na právě dostaveném novém Olympijském můstku ještě zasychala barva. „Jenže teď, když jedete výtahem a pod sebou nic nemáte, je to nepříjemný. Takže se nemůžu dívat dolů, protože já se výšek bojím.“
Je to paradox. Vždyť jde o sport, v kterém se fanoušci obdivují odvaze skokanů rozjet se na lyžích stokilometrovou rychlostí, nalehnout na lyže a letět nad strání jako orli. Janda navíc proslul neortodoxním stylem letu s lyžemi za ušima.
„Já se fakt bojím výšek,“ potvrzuje Janda. „Já vylezu na žebřík a bojím se. Když už vylezu na něco pevného, třeba na střechu, tak mi to nevadí. Ale když stojím na žebříku, tak mám docela velký problém.“
V Garmisch-Partenkirchenu ční věž nového Olympijského můstku ve výšce šedesáti metrů nad volným prostorem a je dominantním zjevem celého údolí. Zatímco starý můstek postavený pro olympijské hry 1936 si vysloužil přezdívku „stará koza“ kvůli tomu, že skokany vystřeloval z hrany prudce do výšky, novinka vypadá z dálky spíš jako zářivý dámský střevíček.
Hezký design ale Jandovu fobii nevyléčí. Nepříjemné pocity na něj ale útočí jenom ve výtahu. Na věži s lyžemi už je zase odvážným orlem.
„Když stojím na věži s lyžemi, tak se výšky nebojím, protože mám záchranu v lyžích,“ vysvětluje Janda. „Na odrazové hraně se sice odrážím do prostoru, ale tam člověk zase tak vysoko není, tak pět, šest metrů. Když se ale někde postavím bez lyží, nedělá mi to dobře. Teď jsem doma sundával antény, a když jsem tam visel na sloupu, chytal jsem závratě.“
Hororovým zážitkem bývají pro Jandu závody ve finském Kuopiu. A to i přes to, že na zdejším můstku hned třikrát skončil do nejlepší desítky a jednou se dostal i na stupně vítězů.
„Tam když vyjedete výtahem nahoru, pod nohama máte jenom rošty a pod rošty vidíte sedmdesát metrů dolů,“ líčí Janda. „Takže tam je to pro mě hodně nepříjemný. Když jsem byl na tom můstku poprvé, stál jsem v rohu a čekal jsem, až na mě přijde řada.“
