Příště chci jet naostro!
Zběsilá jízda. Smršť v ledovém korytě. Ztřeštěnost. Bláznivost… I takové příměry jsem v minulých dnech používal, když jsem psal o Red Bull Crashed Ice. Včera jsem měl možnost si svá slova potvrdit. Obout brusle a vyrazit dolů z Vyšehradské skály.
Nejel jsem celou trať, jen spodní polovinu. Nikdo se se mnou nepřetlačoval. Ale stejně vám řeknu, je to fakt síla…
Odmalička hraju hokej. Jezdím na snowboardu. Zvládl jsem i lyže. Prý ideální kombinace pro ledový sjezd, říkali všichni. Takže nějaký strach? Na rovinu, neměl jsem ho. Opravdu ne. Jen respekt. To když jsem dorazil k samotné dráze a nade mnou se do třímetrové výšky tyčil třicetistupňový sráz od startu.
Tam nás ale stejně nepustí. Bohužel.
Sešlo se nás šestnáct novinářů. Hlavně z Česka, ale i ze Slovenska a jeden Fin. Nasoukali jsme se do hokejové výstroje. Pak nás pořadatelé nahnali do stanu, kde jsme absolvovali brífink. Jako před vojenskou misí. Co máme dělat, co nemáme, co znamená jaký praporek od rozhodčích… Stejně jsem instruktory moc neposlouchal. Koukal jsem ven na lesknoucí se dráhu. Už jsem se nemohl dočkat!
Leoš Mareš závod vzdal Speciálního novinářského závodu Red Bull Crashed Ice se měl původně zúčastnit i moderátor Leoš Mareš (32). Stejně jako dalších šestnáct novinářů oblékl výstroj a šel trénovat. Když ale vlezl na led, dostal strach. „Já se narodil s bruslemi na nohou,“ vtipkoval Mareš. Později ale strach přiznal. „Na rovné ploše by to ještě šlo, ale když je to nakloněné,“ povídal a za chvíli ledové korytu opustil. Ve výsledkové listině se vedle jeho jména objevilo DNF (nedokončil). |
No a šlo se na věc…
Zhruba v půlce koryta, na rovince plné skokánků, přelézám mantinel. Hned zkouším pár otoček. Zabrzdit si. Popojet. Trochu proto, abych zjistil, co si na nezvyklém ledě můžu dovolit, trochu abych zapůsobil na okolo stojící slečny.
Led je úplně jiný, než na jaký jsem zvyklý ze zimních stadionů. I jiný než na rybníce. Zvláštně tvrdý, špatně se do něj zařezává brusle. Ale za pár minut se člověk přizpůsobí.
A co třeba zkusit tohle… Rozjíždím se na jeden ze skokánků. Hop! A už ležím na břiše. Ve vzduchu jsem zapomněl, že nemám lyže. Moc jsem se předklonil a při dopadu nebyla po ruce ani žádná hokejka, o níž by se dalo opřít. Napodruhé už mi to vychází.
Dostali jsme dovoleno jet až do cíle… Hrnu se dopředu. Těším se, až to pořádně rozfofruju. Zatáčka doprava a hurá strmě dolů do tmy zděného oblouku hradeb. Úúú, ona ta fyzika funguje. Nabraná rychlost mě vynáší do kopce. Trochu zavrávorám. A šup do cílové rovinky. Velkému skokánku se vyhýbám. Radši. Ale tady je ledový schod! Není kam uhnout. Je třeba skočit. Letím… A dopadám na nohy.
Hned je tu druhý. Plachtím vzduchem skrz cílový oblouk… Prásk! Jsem zase na zemi.
Rychle vstávám a v plné rychlosti sebou třísknu o polstrovanou zábranu. Příjemný pocit, to se musí nechat. Finální část, bodyček žíněnce, si pak při každé jízdě užívám jak malé dítě…
„Pokrč nohy. Jakmile se narovnáš, spadneš,“ radil mi před startem Lukáš Fiala, nejlepší český rider. Myslím na něj v každém okamžiku. Říkám si, že můj vytříbený styl musí někdo ocenit. „Jedeš jak připodesranej,“ zpraží mě ale náš fotograf, když k němu dorazím. Hmmm. Tak nic…
Rychle nahoru. Docela solidní trénink na fyzičku, to se musí nechat. Do kopců je třeba si hrábnout. Slabší povahy po třetím, čtvrtém výstupu k našemu startovnímu bodu melou nohama. Nebudu machrovat, i já jsem se pak už docela zadýchal. Ale nadšení mě hnalo dál.
Na finálovém skokánku předvádím pár monstr skoků. Kvůli fotkám. Dávám si záležet. Taky si při tom párkrát natluču. A slyším od přihlížejících, že jsem blázen. Nedivím se jim…
Nakonec se závodilo. Po jednom dvě jízdy. Volím taktiku. První sjezd na jistotu. Druhý pak risknu. A vyplatilo se. Svou poslední jízdu jsem napálil, co to šlo. Výsledek? Třetí místo. První skončil Fin. Na něm bylo vidět, že se narodil s bruslemi na nohou. Dal mě o vteřinu. Druhý byl člověk, co si občas chodí zahrát druhou ligu v hokeji. Měl čas 13 vteřin a 32 setin. Mě setin napočítali 34...
Moje ješitné já je spokojené. Nepropadl jsem. Zůstávám ale realistou. Jeli jsme jen kraťoučkou část. V porovnání s „profíky“ šnečí rychlostí. Chybělo to nejlepší, strmá startovní rampa. A hlavně, soupeři.
I tak mě Crashed Ice nadchnul. Až uslyším o kvalifikacích pro nějaký další závod v Praze, beru výstroj a jdu se přihlásit. Tohle si chci ještě zkusit. Naplno!
