Horolezec Marek Holeček před čtvrt rokem přímo ve stěně Gašerbrumu I viděl, jak se jeho parťák Zdeněk Hrubý řítí do kilometrové propasti. Po tragické události sám bojoval o život, a když se vzpamatoval, neměl do další expedice moc chuti. Nakonec se ale na Silvestra vydá směr Antarktida, kde chce spolu s Vladislavem Noskem a Vladislavem Joštem slézt 2105 metrů vysokou horu Mount Foster na ostrově Smith na Jižních Shetlandách.
Tenhle projekt společně vymysleli a dokončí ho aspoň jeden z nich. Pod heslem „Never stop exploring“ Marek Holeček se Zdeňkem Hrubým na jaře vylezli severozápadní pilíř 7243 metrů vysoké hory Talung ve východním Nepálu. V létě skončila druhá část jejich mise na Gašerbrumu I tragicky. Holeček ale po jistém váhání poslední třetinu jejich plánu v Antarktidě dokončí.
Jak se zpětně díváte na Hrubého nehodu na Gašerbrumu I?
„Byla to chyba, která se může násobit se souhrou náhod. Většinou se nám to stává a přece žijeme. U Zdeňka to bylo osudný… Znamenalo to jeho smrtelný pád z tisíce metrů do údolí. Přemýšlím, že se tam budu vracet v roce 2014. Zdeněk bohužel bude držet palce nahoře nad námi od Svatého Petra. Díra, která po něm zbyla, je znatelná a v podstatě nenahraditelná. Bohužel, tak to je, škoda, že takový člověk odešel.“
Dá se popsat vztah dvou horolezců, kteří spolu prožívají takové extrémní situace?
„Se Zdeňkem jsem měl ve vysokých horách krásný vztah. Probudíte se ve stanu, ležíte tam s chlapem, ženská sto kilometrů žádná. Musíte se i lidsky přiblížit, musíte ho milovat. Víte, že vás čeká dalších čtrnáct dní v mrazu s nejasným výsledkem. Říkal jsem mu: Co ty tady ve svém věku děláš? Je to zábava, životní náplň…“
Jak reálné je, že se příští rok na místo nehody opravdu vrátíte?
„Má to návaznosti na nejbližší expedici. Když vám třeba namrznou prsty, bývá půlroční rekonvalescence. Já si nechci zkrátit prsty. Pokud bych se dožil krásných padesáti osmi let, co měl Zdena, mám ještě fůru času. Obrázky z expedic mi ho pořád připomínají. Snad to někdy přebolí.“
Jak jste po takové děsivé události soustředil myšlenky na další expedici v Antarktidě?
„Že bych se po události na Gašerbrumu chtěl v první chvíli hrnout na Antarktidu… Chutě jsem musel spíš hledat. A jak člověk hledá chutě, není to dobré. Člověk musí být namotivovaný, nesmí o tom přemýšlet, nesmí tam být pochybnost. Z toho rozjetého vlaku se tak špatně vystupuje. Kdyby to člověk neměl v hlavě vyrovnané, že tam chce a těší se, tak to v nějaké podobě vyhřezne. Jožka Rakoncaj říkal, že vysokohorské lezení v takovém mrazu je pro naprosté masochistické kretény. Asi má pravdu, na vršku není vlastně vidět nic. Ale jsou z toho tak krásné zážitky. Když se vrátíte do života mezi pozemšlapky, dá vám to určitý pohled na svět.“
Jak dlouho vám trvalo v sobě pochybnosti zlomit?
„Já jsem byl přesvědčený, že tam nepojedu, naprosto skálopevně přesvědčený. Vyrovnání se smrtí nastalo v momentě, kdy jsem po docela divokém boji slezl dolů na ledovec. Tam došel psychický kolaps. Člověk se zhroutí, heká, nabírá vzduch do plic. Ale život se přihlásí o díl. K vyrovnání došlo docela rychle. Říkal jsem si: Kašlu na to, na lezení se vyprdnu. Užiju si třeba zkrze skály. Zlom nastal, když jsem se sešel s klukama z expedice.“
Co se přihodilo?
„Měl jsem připravený: Hele kluci, já na to… Teď jsem viděl ty tváře, s kterými jsem tu pětiletou anabázi připravoval. Oni říkali: Vůbec to neříkej! Přátelství, které navážete v horách, je velice silná vazba. Já jsem si říkal, že by byla obrovská škoda s nimi nejet. Asi bych to už nikdy nedal dohromady. Zvlášť s těmi, které mám velice rád. Se Zdenálem jsme měli symbiózu. Řekl jsem si jasně: Mastíme dál, svět se točí.“
Co vás tedy čeká v Antarktidě, kde zakončíte trojdílný projekt, v kterém je vašim cílem pokoušet se o prvovýstupy alpským stylem?
„Letíme do Argentiny a pak vyrazíme malou plachetnicí z Ohňové země přes Drakeovu úžinu. Říkají, že je to je nejdramatičtější moře na světě, co se týče povětrnostních podmínek a velikostí vln. Bude z toho velká sranda. Loď máme pronajmutou na jeden měsíc, stojí to téměř 80 000 euro. Jedeme na Jižní Shetlandy k Smith Islandu, kde budeme čtrnáct dní lézt.“
Proč jedete lodí?
„Původcem té myšlenky je slavný námořník Ruda Krautschneider. Říkal mi: Umíš plavat? Umím, plaval jsem závodně. On na to: O čtyři minuty se budeš topit dýl… Když vypadnete z lodi, moc šancí nemáte.“
Máte představu, co vás na místě čeká?
„Nemusíme dělat velkou aklimatizaci, nejsme vysoko, záleží na počastí. Jak najdeme kotviště, jak se dostaneme na ostrov Smith, což je nudle třicet kilometrů na délku, na šířku ani ne pět kilometrů. Lidi mají pocit, že tam velké kopce nerostou, ale tenhle má přes dva kilometry. Další náš plán je přejít třicetikilometrový hřeben. A čtrnáct dní se pojedeme podívat kolem fjordů, kde jsou nádherné, naprosto nedotčené kopce. Užijeme si víc otazníků než odpovědí. To je z mého pohledu ta pravá zábava. Je to v duchu Amundsena a Shackletona, člověk si to může prožít v jednadvacátém století na novo. Ale dofám, že tam nezůstaneme dva roky…“
Bude tam velká zima?
„Antarktida je lednička naší zeměkoule. Předpokládám, že okolo hladiny se bude teplota pohybovat na hranici mrazu, ve vyšší výšce to bude jiné. Nebude to jako na antarktické pevnině. Nicméně teplo tam nebude, spíš leze čekat veliký chlív… I díky otáčení země je tam velké proudění zvuku, řvoucí šedesátky, vichry, které se sráží nad pevninou.“
Na kolik vás výprava přijde?
„Loď, letecká přeprava, kargo, materiál, oblečení… Těžko to vysolím z hlavy. Taky co vypijeme a steaky, co sníme. Nehledě na to, že by člověk měl započíst i přípravu. Honza Železný taky neodjede na atletický mítink jen si to testnout. Příprava je náročná a stojí čas i peníze. Dělám to jako balík. Letošní rok končí kolem milionu.“
