SERIÁL SPORTU | Před dvaceti lety myslel jen na basketbal, protože ho hrával, a na úspěch nymburského klubu, který dostal na výsluní. Teď je asi nejvlivnějším mužem celého českého sportu. V původním rozhovoru pro Sport Miroslav Jansta líčí, jak by tento vliv chtěl použít k trvalému zvýšení státních dotací. Současný stav charakterizuje jako totální podfinancování.
Ministr školství Marcel Chládek v minulém týdnu prohlásil, že po splnění určitých podmínek a schválení novely zákona o podpoře sportu požádá o zvýšení dotací na sport o tři miliardy. Jak má vlastně stát financovat sport?
"Mezi profesionály reprezentaci, účast na mistrovství světa, Evropy a olympijských hrách. K tomu vybudovat základní infrastrukturu, kde by se reprezentanti připravovali, a vytvořit podmínky, aby talentovaná špičková mládež mohla výkonnostně růst. A potom se má stát starat o základní pohybovou gramotnost, podporu zdravého životního stylu, od jeslí nahoru. Stimulovat spolufinancováním obce, aby udržely a rozvíjely sportovní infrastrukturu. A měl by samozřejmě zajistit dobré trenéry. Bohužel, stát vše nechal především na občanech. Je unikátní, že osmdesát procent financování sportu táhnou rodiny, jen dvacet procent stát a veřejné rozpočty. Což na západ od nás tak není a v Německu je to skoro půl na půl. Nás, kteří jsme udávali ve sportování lidí tón, předběhli Poláci, Maďaři. To je ostudné."
Jaké jsou dopady toho, že to u nás nefunguje?
"Základna se zužuje. Já se hlásím k sokolství, které je jedním ze základních pilířů našeho státu. Sport s kulturou a úloha sokolů v první světové válce, podíl na vzniku legií, na domácím i zahraničním odboji, kolektivní duch a vlastenectví. Nejvíc je to vidět na kolektivních sportech, jsou úplně mimo. Přitom byly základem československého sportu a nedosáhnou výsledku kvůli základně, která chybí. Jsem hlavně majitel klubu a vidím, že financování je rok od roku horší. Taháme všechno ze soukromých peněz. Na mládež se dostává téměř o padesát procent míň než před dvaceti pěti lety. V okolních státech se investují stovky milionů eur, u nás ani miliony. Hospodaření českého sportu vypadá podle toho, jaký je zrovna ministr, systémově ke zlepšení nedošlo. Nyní máme štěstí, že máme nejen ministra školství, ale i sportu. Sport přináší 52 až 54 miliard do státních a veřejných rozpočtů. Stát dostává 37 miliard a dává tři miliardy. Obce dávají dvanáct a dostávají šest miliard. A tam se má odehrávat základní sportovní činnost, tam mají růst talenty, tam má růst pohybová gramotnost, která mizí? Tam, v základních článcích, je podfinancování totální."
Jste předseda České unie sportu. Máte šanci to ovlivnit?
"Za poslední tři roky se zlepšilo financování svazů. S Ivem Kaderkou (šéf tenisového svazu) jsme k tomu udělali rozhodující kroky v roce 2011, aby sport měl na reprezentaci a na výchovu talentované mládeže. Ale základ, ten se nezlepšil. Sport v devadesátých letech zákonem dostal zanedbaný majetek skoro za 62 miliard, dalších 42 miliard činí majetek členů sdružených v ČUS. Ten majetek potřebuje nějakou údržbu. A tu údržbu těžko můžete dělat, když nemáte ani na elektřinu. Takže se majetek vybydluje, neinvestuje se do něj. Padesát procent majetku je starší padesáti let, dalších 43 procent je starší pětadvaceti let, což je tristní. Potřebujete moderní šatny, hygienu, to tam není. Tělocvik a sport živoří, dostali jsme se na absolutní chvost Evropy. To není jen chybou představitelů českého sportu. Sport není postaven jako jeden z nejdůležitějších faktorů zdravé společnosti."
Takže vidíte problém v politické reprezentaci?
"Kdyby nebyly desetitisíce dobrovolníků, kteří drží český sport, tak se to rozpadne. Tyrš v roce 1873 v publikaci Základové tělocviku říká: ´Tělocvik vždy došel k rozšíření největšího tam, kde byli osvícení mocnáři. Při všeobecné ochablosti politické živoří též tělocvik.´ Největší polistopadové změny ve prospěch sportu se uskutečnily za Zemana a dalších sociálnědemokratických premiérů. Byl přijat zákon o podpoře sportu, změna se dotkla loterií - během osmi let vyrostlo financování ze strany státu ze tří na sedm miliard. Teď jsme zpátky na třech miliardách, kultura má téměř dvanáct. Všude ve vyspělých zemích jdou kultura se sportem ruku v ruce. Ano, je to přístupem politiků. Vždycky je důležitý premiér, ministr financí, ministr školství, mládeže a tělovýchovy. A pak je to samozřejmě absolutní neexistence pozitivního lobbismu za sport jako takový, tam je chyba ne sportu, ale konkrétních funkcionářů."
| Seriál rozhovorů deníku Sport - MOCNÍ českého sportu |
| PONDĚLÍ: Miroslav Pelta, předseda FAČR - VÍCE ZDE>>> |
| ÚTERÝ: Jiří Kejval, předseda Českého olympijského výboru - VÍCE ZDE>>> |
| STŘEDA: Miroslav Jansta, předseda České unie sportu |
| ČTVRTEK: Marcel Chládek, ministr školství mládeže a tělovýchovy |
| PÁTEK: Andrej Babiš, ministr financí |
| SOBOTA: Miroslav Černošek, majitel agentury Česká sportovní |
Co přesně dopustili?
„Přišli o Sazku, zlaté vejce, které neuměli spravovat. Aleš Hušák (dlouholetý šéf Sazky) měl při stejném obratu o 800 milionů vyšší náklady, než jaké mají noví soukromí vlastníci. Takže už za něj mohly být mnohem větší výnosy. Vznikla nejdražší sportovní hala na světě, která není dostavěná, ta taky mohla být splacená. A v Sazce seděli konkrétní funkcionáři konkrétních svazů, ČSTV, Českého olympijského výboru, Sokola a dalších organizací. Ti za to nesou konkrétní zodpovědnost. Nesou zodpovědnost i za hospodaření s majetkem na Strahově. Mohli jsme mít pozemky a další nemovitosti, které jsme teď museli vykupovat, získali jsme je až unikátní transakcí mezi hlavním městem Prahou, ČUS a FAČR. Tady musím ocenit, že všichni z politické reprezentace se k tomu postavili pozitivně.“
Má smysl ty funkcionáře hnát k odpovědnosti?
„Hušák byl strašně silný, protože jeho politika cukru a biče, tedy buď koupit, nebo zastrašit, na ty lidi fungovala. Většinou se nechali všichni koupit. Já jsem sehnal stovky dokumentů, předal jsem je orgánům v trestním řízení. Jsem advokát a právník a stejně jako řada mých kolegů tam vidím jednoznačný postup v rozporu se zákonem. Tyhle procesy jsou dlouhé. Nechci shazovat úroveň lidí, co to řešili a řeší, ale je jasné, jak to skončí. Je to specifická věc, je to problém, který je třeba nastudovat. Zatím se to bohužel odkládá. Hušákův lobbismus zřejmě ještě nějakým způsobem funguje, je tam strach, nebo spíš nezájem. Ale obchodní žaloba dál běží, uvidíme.“
Je sport teď už jednotný? Hovoří se o otevřených sporech až hádkách mezi vámi a předsedou olympijského výboru Jiřím Kejvalem.
„My se vůbec nehádáme. My řešíme, co se léta neřešilo, hledáme vhodnou strukturu sportovních spolků a jak to mezi nimi bude fungovat. V tom máme různé pohledy a hledáme shodu. Po pádu Sazky a ztrátě majetku přišla část nových lidí do vedení svazů. Střešní organizace, ČOV a ČUS, nejsou rozhodující. Pro mě jsou rozhodující svazy. Dole jsou rozhodující kluby a jednoty, bez nich by svazy nikdy nefungovaly.“
Proč pak ministr Marcel Chládek upozorňuje na spory mezi vámi?
„OSN teď podpořila autonomii sportu. Jak se dohodneme na fungování sportovních spolků mezi sebou, tím by se politika neměla vzrušovat. Pana ministra zajímá, jak jako spolky plníme funkci, kterou od nás stát potřebuje. Pan ministr udělal pro sport hodně. Je nastaveno pět programů financování sportu, mění se jejich obsah, my na tom spolupracujeme. Pan ministr zprůhlednil financování, zavedl kontrolu a vyhodnocení, vytvořil Národní radu pro sport, to je unikátní, všechno se učíme za pochodu.“
Co už se vám podařilo, co můžete ministrovi a dalším politikům předvést, aby slyšeli na vaše žádosti?
„Začali jsme řádně hospodařit. Na ČUS nic neproděláváme, všechen majetek je spravován řádně. Zachránili jsme zimní střediska Špindl, Harrachov a Pec, která byla připravena k prodeji téměř za pár milionů. Pronajali jsme je, nájemci se zavázali investovat několik stovek milionů korun, ve Špindlu téměř miliardu. My to jenom kontrolujeme. Dřív chtěli předsedové svazů zasedat v orgánech, brát permanentky, mít výhody místo toho, aby spravovali majetek. Co zůstalo po minulém režimu, oni projedli a bezmyšlenkovitě rozfrcali. Teď ten majetek chceme udržet. Bez dotací jsme schopní se uživit, ale ne do něj investovat. Podfi nancování Nymburku (všesportovní centrum), Podolí (plavecký areál) a dalších zařízení je hrozné. Taky potřebujeme pustit financování víc dolů, do základních článků sportu. Proto jsem přivítal vystoupení pana ministra Babiše, když řekl, že je připraven dát další tři miliardy do sportu. Říkal především do sportu základního. Z osmdesáti procent jsem s tím souhlasil.“
O tři víc, to je ještě daleko ke dvanácti, co má kultura.
„Aby se český sport odrazil ode dna, další tři miliardy jsou minimum. My skutečně potřebujeme dosáhnout v řádu let na dvanáct, třináct, čtrnáct miliard. Je to i vizitka státu, my sportovci s tím nic neuděláme. Můžeme apelovat, musíme o tom mluvit. Lobbovat musí první i poslední funkcionář, tak jako je silná kulturní lobby. Co naši bývalí olympionici, co kdy prolobbovali? Tady se řeší populisticky jejich renta, která se mohla dávno vyřešit prostřednictvím nadace. Sport trpí na funkcionáře, kteří tam zůstali po listopadu, byli zvyklí na pasivní způsob jednání, nebyli zvyklí jednat. Musí dojít k postupné výměně funkcionářů, kteří na to nebudou stačit.“
Jakým způsobem je možné je vyměnit, kdy by k tomu mělo dojít a kde brát ty nové?
„Za rok máme volby ČUS a já budu chtít, aby členové výkonných výborů a komisí předložili, jak pracovali. To je jediná kontrola, jakou můžeme udělat. Jenže tam jste rád, že se o to vůbec někdo stará. Jsou to všechno nadšenci, kteří to drží. Kdyby byli placení, mohou se měnit. Český sport je unikátní v tom, že je postaven na dobrovolnících, to mají snad Švédové a Norové. Jinak máme suverénně nejvyšší počet dobrovolníků. Na jednu stranu je úžasné, že máme občanskou společnost, ale je tu ta podfi nancovanost, nemáme kvalifi kované lidi.“
To vypadá jako začarovaný kruh. Opravdu by pomohlo dostat těch dvanáct miliard nebo víc, aby se všechno hlo?
„Myslím si, že sport by měl mít svoji kapitolu v rozpočtu, v blízké době minimálně s deseti miliardami. Miliardu pro svazy, dvě na udržení reprezentace. Pak jasně rozdělovat podle výsledků práce, mít k tomu čtyři, pět ukazatelů. Teď se mluví o tom, jak se nespravedlivě rozdělují peníze. Čím jich je míň, tím je to nespravedlivější, každý má pocit křivdy. Přitom žadatelů o peníze je čím dál tím víc. Hádají se o ohlodanou kost. To je to nejhorší. Sport je vlastně tlačený do hádání, čím je míň peněz. To je to, co říkal Tyrš.“
Politici argumentují, že sport neumí hospodařit. Je tady latentní korupce ve fotbale. Když něco zafinancuje stát, dopadne to jako s lyžařským mistrovstvím světa v Liberci, po kterém zůstal ohromný dluh. Jak s nimi komunikovat?
„Ano, máme tady dva pomníky. Sazku, v Liberci zůstaly dluhy 300 milionů. Politici mají právo říct:,To bylo skandální, kdo za to může?’ Ale není to argument, aby nepodpořili sport. Měli jsme na ČUS i na svazu basketbalu hloubkovou kontrolu NKÚ. Bez sebemenších závad, naopak jsme byli chváleni. Snažíme se věci dávat do souladu se zákony. Páni politici, už se tím nezaštiťujte a tyhle argumenty nepoužívejte. Politici spojení se Sazkou a s funkcionáři z Liberce udělali největší skandál. Ale neudělal to sport, ten za to nemůže. Má samozřejmě excesy, měl je řešit a neřešil.“
Zdá se, že bude trvat, než se to změní. Odevšad je slyšet, že sport je žumpa, kde peníze zmizí bez efektu.
"Můj hlavní sen hrát s Nymže burkem Euroligu se asi nesplní, protože tady není ani firemní financování. V devadesátých letech státní podporu doplňovaly firmy se státní účastí. To zmizelo. Společenská odpovědnost firem působících na území České republiky je minimální. Největší měl ČEZ, polostátní firma. A nebylo to ani jedno procento. Zahraniční firmy, banky dávají promile. To by si ve svých zemích nemohly dovolit. Připravuje se novela zákona o podpoře sportu a jsem rád, že pan poslanec Holeček, který je výrazným představitelem podvýboru pro sport, s námi komunikuje a postupně vnímá naše argumenty. Vláda má dobré programové prohlášení, ale musí být podloženo ekonomikou. Pokud nebude, tak já jako předseda ČUS, jestli ještě budu, vystoupím, a řeknu:,Pánové, nesplnili jste.’ Když jsem se stal předsedou ČUS, sociální demokrati měli v programu miliardu, a když tomu v Senátu mohli pomoct, tak tu miliardu nepřidali. Dnes si vláda v programovém prohlášení klade pro sport vysoké cíle. Bez finančních prostředků je ale nesplní.“
Dá se za tohoto stavu budovat nějaká vize? Co v ní může být?
„Přijali jsme ji jako ČUS na jaře 2012, je jednoduchá. Bereme za základ, za pilíře sportu, svazy, zodpovědné za své odvětví, organizující činnost odvětví, pracující s talenty, zajišťující reprezentaci. Základnou je pak činnost a podpora klubů a jednot, kde se lidi učí pohybové gramotnosti, zdravému životnímu stylu, kde je organizován sportovní život v regionech, městech a obcích. Tam společně s obcemi pečují o sportovní infrastrukturu, bez níž by sport neexistoval. Tam se má formovat i soutěživost a další celospolečensky pozitivní návyky. Člověk, který může sportujícím něco přikázat, je trenér. Musí mít znalosti, železnou ruku a naučit systému. Třetí pilíř je údržba a péče o majetek, který jsme zachránili.“
Což je právě starost ČUS. Nepřehazujete tuto péči žádostí o vyšší dotace na stát?
„Po státu chceme, aby se stal zodpovědným, vytvořil nebo pomohl udržet základní infrastrukturu, sportovní národní centra. V těchto představách jsme jednotní. Když nám stát nepomůže, bude sport jen naše soukromá zábava, ale nebude moct plnit funkci, kterou stát od sportu očekává. Právě pro tuto vizi jsem rád, že jsme neutekli od vytunelovaného ČSTV s poničenou pověstí pod honosné olympijské kruhy. Útěk by nám stejně nikdo nevěřil a byli bychom ještě více nevěrohodní. Je dobré, že se nám podařilo nejen zachránit zbylé majetky, ale pomoci českému sportu zachovat si jeho podstatu, na níž odedávna stojí, jeho široký základ ve spolkové činnosti, z níž vyrůstají talenty a státní reprezentace. Zachování této sportovní struktury je možná důležitější než samotná záchrana majetku.“
