„I na vozíku se dá prožít plnohodnotný život, každý si jen musí najít něco, co ho baví,“ říká Jan Pelikán

Před 18 lety se vám přihodil úraz a ochrnul jste. Co se tehdy stalo?

Skočil do bazénu a bohužel se to trochu zvrtlo. Poranil jsem si pátý a šestý krční obratel, a tím došlo k přerušení míchy. Od prsou dolů jsem ochrnutý a na rukou mi dodnes nefungují tricepsy, ani svaly na předloktí. Taky nemůžu hýbat prsty na rukou. Měl jsem ale štěstí, že jsem ten skok vůbec přežil.

Co pro vás bylo po úrazu nejtěžší?

Hned po úrazu jsem si myslel, že mi skončil svět. Ze všeho nejhorší však pro mě bylo si zvyknout na to, že se nebudu moci věnovat ani svým oblíbeným aktivitám, ani práci. Musel jsem se smířit se svým stavem a úplně přestavět žebříček životních hodnot. Další překážkou byl propad příjmů. Nemohl jsem pokračovat ve svém zaměstnání a bylo potřeba řešit moji finanční situaci. Jednoduché to rozhodně nebylo, ale naštěstí jsem měl skvělou rodinu, která mě podržela a podporu svých přátel. Štěstí v neštěstí bylo také to, že jsem měl životní pojištění. Člověk si myslí, že ho nevyužije, ale bez něj bych na tom byl mnohem hůř. Dodnes jsem za to NN vděčný.

Jak se vám v tehdejší době podařilo adaptovat se na nové podmínky? Dá se taková životní situace zvládnout i bez finanční pomoci ostatních?

Tehdy byl třeba velký problém sehnat kvalitní invalidní vozík nebo obstarat kompenzační pomůcky, které ve svém stavu nutně potřebuji k běžnému životu. K dispozici ani nebylo moc informací o tom, jak se s novou situací vyrovnat a co dělat. Také jsem narazil na to, že ochrnutí je s nadsázkou dost drahá záležitost a nemít dobré pojištění, tak jsem si spoustu věcí nemohl dovolit a nemohl bych žít normální život. Nemohl bych si dovolit bezbariérovou úpravu rodinného domku, který jsem si před úrazem postavil, ani speciální zvedák do auta nebo náhradní invalidní vozík. Nemohl bych žít plnohodnotný život, s invalidním důchodem bych živořil.

I přes svůj handicap jste velmi aktivní člověk. Pomohl vám sport vyrovnat se s úrazem?

Jednoznačně. Před úrazem jsem žil aktivně. Jezdil jsem na lyžích, na kole a organizoval různé turistické výlety. Návrat ke sportu pro mě znamenal návrat do života. Seberealizaci jsem našel ve sportu boccia, který je podobný petangu, ale pro vozíčkáře. Dotáhl jsem to dokonce až do české reprezentace a s týmem jsem se zúčastnil i mistrovství Evropy.

Jak jste se poté dostal k tomu, že založíte občanské sdružení a budete se věnovat organizaci sportovních aktivit pro ostatní?

Přišlo to tak nějak spontánně. Uvědomil jsem si, že je spousta lidí v podobné situaci jako já. Navíc jsem vždycky rád něco udělal pro druhé. Sdružení Sportem proti bariérám nejprve fungovalo pro výměnu informací. Scházeli jsme se s dalšími lidmi s poškozením páteře a vyměňovali si zkušenosti a rady. Postupně jsme svoje aktivity rozšiřovali.  

Co všechno dnes vaše nezisková organizace pro handicapované dělá?

Kromě organizace sportovních aktivit a různých turnajů vedeme tři chráněné dílny, kde vyrábíme pomůcky pro handicapované, ale i keramiku, pleteme věci z pedigu nebo vyrábíme loutky.  Díky tomu můžeme zaměstnat 32 zdravotně postižených osob. Poskytujeme také sociální služby. Zaměstnáváme 7 asistentek, které pomáhají 55 klientům v regionu Nové Paky.

Máte další vizi, kam byste chtěl aktivity sdružení dále směřovat?

V současné době věnuji hodně energie projektu „Domeček plný koleček“. Zakoupili jsme budovu bývalé tiskárny ve Staré Pace a přebudováváme ji na víceúčelové centrum pro handicapované. Naší představou je, že by zde měla vzniknout komunita handicapovaných lidí, kde budou bydlet, pracovat a navzájem si pomáhat. Zároveň budou mít možnost sportovat a užívat si kulturního a společenského života. Komunita bude otevřená veřejnosti. Chceme přispět k tomu, aby se na vozíčkáře nekoukalo skrz prsty, ale aby byli vnímáni jako normální součást společnosti.

Jak takový přístup překonáváte vy, osobně?

O handicapu se bavím s lidmi otevřeně, zvykl jsem si hovořit o úrazech a jejich následcích díky besedám ve školách. Na nich se snažíme varovat děti před nebezpečnými činnostmi. Mnoho z nich nikoho s těžkým postižením ještě nevidělo a setkání s invalidy je pro ně něco nového. Chceme, aby si děti uvědomily, že stačí chvilka nepozornosti a život se jim může převrátit vzhůru nohama.

Co byste vzkázal ostatním, kterým se stal podobný úraz s trvalými následky?

Každý má jinou situaci, já jsem měl štěstí, že jsem měl a mám úžasnou rodinu a hlavně ženu, bez které by to všechno bylo těžší. Obecně si myslím, že i na vozíku se dá prožít plnohodnotný život, každý si jen musí najít něco, co ho baví a na co má síly.

Řídíte se nějakým životním mottem?    

Moje zkušenost mi pomohla pochopit pravdivost jednoho úsloví, které se stalo mým oblíbeným. „Život není o tom, kolikrát padneš na hubu, ale o tom, kolikrát se dokážeš zvednout a jít dál."

Rada odborníka:

V NN Životní pojišťovně se často setkáváme s tím, že lidé zapomínají na připojištění pro případ invalidity ke svému životnímu pojištění. Navíc mají tendenci se pojišťovat na nedostatečnou částku, v průměru na 400 000 korun. To je opravdu málo, vezmete-li v úvahu například nutné úpravy bydlení v případě snížené pohyblivosti nebo náklady na speciální pomůcky. Pan Pelikán byl jedním z našich klientů, který riziko spojené s invaliditou nepodcenil.

V případě přiznání invalidního důchodu si lidé musí vystačit s průměrným invalidním důchodem ve výši 7 511 Kč. Tato částka ale nepokryje ani průměrné měsíční výdaje domácnosti, které podle statistik činí 11 263 Kč. Aby si tak lidé v případě nešťastné nehody udrželi životní standard, doporučujeme, aby si měsíčně platili minimálně 560 Kč, optimálně pak 910 Kč při průměrné hrubé mzdě. Samozřejmě čím vyšší má člověk příjem, tím je potřeba počítat s vyšší částkou na pokrytí výpadku příjmů. Na podzim jsme připravili časově omezenou zvýhodněnou nabídku při sjednání připojištění pro případ invalidity, abychom upozornili veřejnost na důležitost krytí závažných rizik. 

Kateřina Štěrbová, členka představenstva NN