Před premiérovou účastní v Taxis Gladiator Race si jezdkyni Veroniku Olehlovou, kapitánku jednoho z týmů Dostihového spolku, její táta dobíral. „Víš, že podstupuješ dobrovolnou sebevraždu?“ glosoval renomovaný trenér Čestmír Olehla nápad své dcery zúčastnit se extrémního překážkového závodu na trati Velké pardubické. Skeptický byl i ve chvíli, kdy mu telefonovala výsledek. „Voláš ze záhrobí?“ ptal se. Nic takového. Oba týmy Dostihového spolku v neděli v Pardubicích zazářily. Tým kapitána Jana Kratochvíla skončil třetí a parta Veroniky Olehlové pátá.
„Přežila jsem a bylo to super!“ popisovala Veronika Olehlová. „Příští rok jdeme zase!“ S Bárou Švrlanskou, Tomášem Rozsypalem a Janem Šťastným skončili v týmovém závodě ORIGINAL na 6900 metrů dlouhé trati s 31 překážkami pátí. Na vítěze ztráceli osmnáct minut. „Boží závod, holky byly úplně super,“ chválil kolegyně Tomáš Rozsypal.
Ještě lépe si vedl tým žokejů kapitána Jana Kratochvíla, vítěze Velké pardubické z roku 2017. S Janem Odložilem, Jakubem Spáčilem a Danielem Vyhnálkem brali bronz, od prvního místa je dělily jen tři minuty. „Bylo to moc fajn,“ shodli se jezdci, kteří se na poslední překážce ukázali i jako fair-play hráči. Pomáhali soupeřům a sami tím nějaký čas ztratili.
„Kluci z nás byli chvilku nervózní,“ líčila s úsměvem Veronika Olehlová. „Startovali jsme s nimi v první skupině, dlouho jsme byli v závěsu a kolikrát jsme je slyšeli, že přece nemůžou zpomalit, když jsme pořád těsně za nimi. Vůbec jsem nevěřila, že můžeme být tak vysoko, paráda!“
Skeptický byl i její táta Čestmír Olehla, který jako trenér šestkrát slavil vítězství ve Velké pardubické. Čtyřikrát s Železníkem, dvakrát s Registanou. Velký taxis, byť tedy po svých, zvládla i dcera Veronika. „Hlavně si sežeň pořádné fanoušky, aby tě byli schopní v půlce závodu odnést,“ nabádal ji v žertu. Nebylo potřeba. I když některé překážky daly závodníkům zabrat.
„Nejtěžší byly překážky na ruce. Zavěsit se, houpat se a ručkovat. Myslela jsem, že s rukama nebude problém, ale bylo to fakt těžké, to říkali i kluci,“ líčí Olehlová. „Třeba brodění Vodního příkopu bylo v pohodě. Voda sice byla studená, ale po pěti metrech už to neřešíte. Adrenalin zimu a chlad úplně ignoroval.“
Tým kapitánky Olehlové nakonec zvládl celou trať za hodinu, 20 minut a 26 vteřin. „Nejvíc mě bolí ruce,“ říká jezdkyně. „Hned po závodě to dobrý, říkala jsem si, fajn, nic nebolí. V pondělí v práci to byla taky pohoda, ale jak jsem večer lehla, tělo začalo tuhnout. Kruci, až taková pohoda to není! Ale dobrý, myslela jsem, že to bude horší. Skvělá akce.“
