Písek si spojíte s krásnou pláží a dovolenou někde u moře. Jsou však také „šílenci“, kteří běhají a závodí uprostřed pouště. Extrémní překážkoví běžci. V Abu Dhabí se konalo mistrovství světa ve Spartan Race. Česká OCR reprezentace tam měla také své zástupce. „Teplo mám rád, ale písek byl největší překážkou. Hodně těžké podmínky. Celé jsme si to však maximálně užili,“ líčí po návratu ze Spojených arabských emirátů Richard Hynek, šampion z řecké Sparty před dvěma lety.
Prošli si další zkouškou odolnosti a zjistili, kam až je vytrénované tělo pustí. Elitní atleti, kteří se věnují extrémním překážkovým závodům (OCR), se sjeli na MS ve Spartan Race do Abu Dhabí. Podmínky? Čekalo je velké teplo a hlavně nevyzpytatelný písek v poušti, uprostřed které byly postaveny překážky. A trať dlouhá 22 kilometrů, tzv. Beast.
„Všichni bojovali s teplem. Já tedy ne, mě byla spíš zima, jsem milovník tepla, pro mě to byla spíš výhoda,“ vypráví Richard Hynek, už ostřílený Spartan. „Ale jinak tam byly náročné podmínky, hodně lidí podcenilo písek, že se jim dostával do bot, nedokončili proto závod. Měli celé prsty i paty od krve,“ popisuje úskalí závodu v poušti.
„Kdo podcenil tohle, tak prostě nedokončil. Bydlel s námi třeba jeden belgický kamarád. Když mi potom ukazoval nohy, říkal jsem si , že se na ně nemůže snad ani postavit. A taky byl závod delší o 45 minut než normálně, což je další rozhodující faktor, že lidem docházely na konci síly,“ vrací se Hynek. On sám si také prošel trápením.
„Udělal jsem i hodně amatérských chyb, třeba jsem se před závodem špatně nasnídal. Což byl myslím i důvod, že mě to na posledních pěti kilometrech úplně vyplo, nebyl jsem schopen se pořádně rozběhnout, zkrátka mi došel dech… Nebyl jsem běžecky připravený na písek, je to tam o něčem jiném. Nohy se strašně rychle unavují, trápil jsem se od začátku,“ přiznává.
Nakonec urval 25. místo. Stejně jako všichni ostatní musel na trati zdolat i jednu opravdu vysokou písečnou dunu, fakt obrovskou. Vyběhnout. Tedy spíš vylézt. Na fotkách až brala dech. V reálu? Muselo to být peklo. „Tam se šlo plazit jen po čtyřech. A ještě to probíhalo tak, že uděláte tři kroky nahoru a jeden zpátky. Takovým stylem se jde nahoru,“ usmívá se Hynek.
„Byla tam ještě jedna podobná duna, o něco menší, ale prudší. Museli jsme použít lana, abychom se vůbec nějak vyšplhali nahoru. A ta vypínala nejvíc lidí. Já byl jeden z nich, bylo to tak pět kiláků před cílem,“ popisuje. „Běh v písku? Nesedělo mi to, neběželo se mi dobře. Nemohl jsem se dostat do ostřejšího tempa,“ oklepe se možná ještě teď.
Jak by tedy v porovnání co do extrémnosti vyšla poušť? „Jediný extrém, na co jsem nebyl připravený, byl písek. Každé kilo je tam znát, vážíme víc než maratonci. Lehcí borci většinou mají problém. Ale teď měli domácí závodníci výhodu. Ze začátku nám to tam neskutečně nasekali. Někteří sice nedokončili, protože to přepálili. Ale jiní vyskočili v umístění strašně dopředu.“
O triumf ale bojovali protřelí borci. Sešla se velká kvalita. „Z Evropy byla maximální konkurence, chyběl jen jeden Němec. Z okolních zemí dorazili taky všichni. Jen z Ameriky bylo málo lidí. A Kanaďan Ryan Atkins, který závod vyhrál.“ Druhý skončil Rus Sergej Perelygin, třetí Jonathan Albon. „Ten za nimi zaostal o šest minut. První dva museli neskutečně rubat,“ smeká Hynek.
Sportovní nezmar z Moravan u Pardubic a zároveň student univerzity zaměřené na IT už také několik let patří ke světové špičce OCR. Teď však doplatil i na to, že nemohl mít kvůli zranění tak kvalitní a hlavně dlouhou přípravu, kterou závod typu MS ve Spartanu vyžaduje. Poslední rok strávil většinu času na kole, v posilovně či v bazénu. Místo běhání.
Bylo to, jako když mi do kolene vrážíte nůž
„Zranil jsem se na konci září, měl jsem problémy s kolenem. Běhat jsem nemohl, v koleni mi píchalo, při každém došlápnutí to bylo, jako když mi tam vrazíte nůž,“ přirovnává své potíže. Musel kvůli tomu na poslední chvíli odvolat i závod na Dolní Moravě. Běhat začal zase až během španělské série na Kanárských ostrovech.
„Ve finále jsem tam skončil čtvrtý. Umístění bylo super, ale pocity byly hrozné, měl jsem za dva měsíce naběháno tak osm kilometrů, takže jsem se pěkně potrápil a vůbec mi to nešlo. Bylo poznat, že těžká příprava na kole a v posilovně se vyplatila, ale běh se dá natrénovat jen běháním,“ vysvětluje. Logicky tak nemohl být ve formě, v jaké by chtěl.
„Dá se udržet určitou dobu, když je pauza měsíc, dva. Ale vzhledem k tomu, že jsem z toho vypadl už v květnu, kdy jsem měl zlomeninu nártu, a musel jsem čtyři měsíce jezdit jen na kole, tak jsem tuhle sezonu byl víc cyklista než běžec. A do MS po Kanárech zbývalo už jen 14 dní, tam už to bylo jen takové ladění a spíš, abych si s kolenem neublížil.“
Do Abu Dhabí dorazil s tím, že tentokrát to na nejlepší stačit nebude. „Vzhledem k aktuálnímu stavu nakonec 25. místo beru všema deseti a jsem spokojený, ale taky vím, že to není můj běžný výsledek. Momentálně ale na víc nebylo, na MS musíte trénovat celý rok a být maximálně připravený. A to jsem věděl od začátku, že nejsem. Navíc nesmíte chybovat.“
Ví, že ke sportu patří úspěchy i období, kdy se tolik nedaří. Což vás může posílit. „Je to pro mě velká motivace,“ zdůrazňuje. Spartan má během sezony tři vrcholy, tři MS – Beast (cca 22 km), což je případ Abu Dhabí, pak závod 24 hodin, a zřejmě nejtěžší, tzv. trifekta víkend v řecké Spartě (tři závody ve dvou dnech, celkem asi 55 km). Hynek je jejím posledním šampionem z prosince 2019.
Loni a letos se ve Spartě nezávodilo kvůli pandemii, což je další věc, která OCR zasáhla. „V příštím roce chci obhájit titul mistra světa v trifekta víkendu. Zaměřím na to tréninky a udělám pro to všechno. Mám neskutečnou motivaci ukázat, že jsem se neztratil a zase se vrátím. Dva roky byly špatné, potýkal jsem se pořád se zraněními, začínalo jsem znova. Bylo to nekonečné,“ rekapituluje.
V Emirátech si částečně spravil chuť alespoň při týmové štafetě, do které nastoupil s Petrem Dorňákem a Adélou Voráčkovou. „Skončili jsme čtvrtí, 15 vteřin za třetí Kanadou. Je to brambora, což vždy zamrzí. Navíc si Kanaďané zřejmě omylem zkrátili trat, ušetřili tím asi minutu. Jinak bychom byli na bedně. Nedá se nic dělat, podali jsme protest, nikoho z organizátorů to však nezajímalo. To nás zklamalo, ale tak to někdy je,“ krčí rameny.
„Dali jsme tam maximum, každý odvedl výbornou práci. Věděli jsme, že na to máme. Užili jsme si celý pobyt maximálně,“ dodává jedním dechem. Zapsali si společně také jedno vítězství. „Zahráli jsme si plážový fotbal, česko-slovenský výběr porazil Emiráty. Všichni jsme se vrátili do mladých let, když jsme hrávali fotbal,“ směje se. Už se ale také těšil domů.
„Teplo je super, ale písek teď fakt moc nemusím. Když se bude jen ležet a odpočívat, to si klidně dovolenou s písečnou pláží vyberu. Ale pokud by to měla být tréninková dovolená, tak asi ne… Teď si dám pauzu, regeneraci, ať můžu závodit příští sezonu. Aby to bylo super a hlavně drželo zdraví,“ zaklepe to na dřevo.
