Už přes šest let žije v malém pekle. Miroslav Jansta jako soukromá osoba i jako předseda České unie sportu už dvakrát odešel od soudu v tzv. kauze sportovních dotací jako nevinný. Případ, v němž se už naopak dokázal skandální šlendrián na tehdejším ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, nicméně ještě stále nekončí. „Pomohlo mi, že z těch, kdo mě znají, se nikdo neotočil zády. Trápilo mě však to, jak se kauza dotkla mé rodiny,“ říká.
Tenkrát mu do kanceláře přišli policisté, následoval dlouhý výslech. A od té doby je Miroslav Jansta uprostřed proudu sledované kauzy. Spadl do ní z pozice jednoho z nejvlivnějších mužů českého sportu s bohatými kontakty mezi vrcholnými politiky a pověstí šikovného šíbra.
Před víc než desetiletím resuscitoval tehdejší ČSTV, který se potácel ve smrtelné křeči po pádu Sazky, a sportovnímu prostředí zachránil pro budoucnost důležité majetky. Mohl být i to důvod, proč se šest let brání u soudu? „Nechci spekulovat, ale naštval jsem tím hodně lidí,“ naznačuje.
V rozhovoru se zastavuje i u jmen jako Kateřina Valachová, Miroslav Pelta či Jiří Kejval, a mluví i o dlouhodobě laxním postoji státu ke sportu.
Případ sice stále není definitivně u konce, ale ulevilo se vám poté, co vás soud i napodruhé osvobodil od všech obvinění?
„Jako právník a advokát, který sice nedělal trestní právo, jsem věřil, že se podaří náš postup obhájit. Protože soudit člověka za upozornění, že někdo dostává dotace na něco, co neexistuje, například na neexistující členy, to přece nedává logiku. Upozornil jsem na to a pak volal po tom, aby vše kolem rozdělování dotací proběhlo férově. A za to mám být odsouzený a dostat pět let, jako bych někoho zavraždil?“
Přesto to pro vás musela být nepříjemná doba…
„Kdyby mi bylo čtyřicet, tak by mi to zničilo práci, kariéru, všechno… Mě to ale naštěstí chytlo v době, kdy jsem kvůli zdraví stejně chtěl své aktivity utlumovat. Ale dokud to nebude pravomocné, k případu se nechci do hloubky vyjadřovat. Nicméně jsem přesvědčený o své nevině a naopak jsem přesvědčený o vině jiných. Často platí, že zloděj křičí: Chyťte zloděje. Přesně to se tam podle mě odehrává.“
Jste si jistý, že už pro vás případ dobře dopadne?
„Nejsem si jistý. Všichni přece znají sochu Spravedlnosti. V ruce drží váhy, ale přes oči má pásku. (směje se) Moje právní přesvědčení mě v tom nicméně drží, ovšem jistý si nemůžu být nikdy. Protože spravedlnost a celý právní systém je složitá věc.“
Jak proces za těch šest let od obvinění ovlivnil či změnil váš život?
„Pomohlo mi to, že všichni, kdo mě znají, klienti a tak, nikdo neodešel, nikdo se neotočil zády. I ve sportu, kde jsem chtěl položit obě svoje funkce předsedy ČUS i basketbalové federace, jsem byl až dojatý, jak se za mě všichni postavili. Omezilo mě to nicméně v další expanzi v podnikání. Ale víte, co bylo vůbec nejnepříjemnější?“
Povídejte…
„Že se to obvinění dotklo mojí rodiny. Došlo i k pomluvám mé manželky a k verbálním útokům na mé nejmladší dítě, které kvůli tomu ve škole zažilo šikanu. Děti k sobě umějí být zlé. Něco slyší doma, což jim vlastně ani nemůžete vyčítat, a už to jede. Ale mrzí mě to, to jsem nesl opravdu špatně. A pak samozřejmě také bezostyšné lhaní některých lidí. Já si naopak v ničem vymýšlet nemusel. I za těmi odposlechy si stojím. Státnímu zástupci Trčkovi ostatně už i soudkyně řekla, že si je vykládá po svém, že si není schopen dát do souvislostí, co se tam vlastně dělo.“
Co říkáte na to, že státní zástupce Ondřej Trčka navzdory výpovědím svědků nezměnil ani na druhý pokus pohled na vaši účast v kauze?
„Jeho nezajímá policejní posudek o neexistujících pravidlech na ministerstvu, jeho nezajímá, že je to špatně spočítané. Jeho nezajímá usnesení vrchního soudu, který už v roce 2018 rozhodl, že mi nesmí blokovat majetek, protože jsem klasicky lobboval za ČUS, což je mojí předsednickou povinností. A že jsem při tom nepoužíval nepovolené prostředky. Nevydíral jsem, neuplácel jsem, nelhal jsem, nefabuloval jsem. Nedělal jsem nic, abych něco nějakým negativním způsobem ovlivnil. Státní zástupce si přesto vytváří konstrukce, které se ale postupně ukazují, že patří na někoho jiného.“
Dovedete si takové jednání vysvětlit?
„Myslím si, že je buď mimo životní realitu, nebo tomu nerozumí, anebo nevím - zadání?“
Nemůže to být touha ulovit velké zvíře, jako jste vy?
„Jestli to berete podle váhy, tak to sedí… (směje se) Naštěstí nejsem známý jako fenomén Pelta. V roce 2014, když jsme si dělali průzkum známosti představitelů sportu, vyšlo z něho, že osmdesát procent dotázaných ví, kdo to je Pelta. Druhý byl Tomáš Král, ten měl asi padesát procent, třetí Ivo Kaderka s asi pětatřiceti procenty. Čtvrtý jsem byl já, nějakých dvacet čtyři procent, a pátý Kejval. Ten měl jedenáct, dvanáct procent.“
Mluvil jste v souvislosti s vaším obviněním o možném zadání. Kdo a proč by za takovou věcí měl stát?
„Nechci spekulovat, ale naštval jsem hodně lidí. A čím? Že jsme tu chcíplotinu, mršinu, která se nazývala ČSTV, vzkřísili a nenechali ji rozkrást. Zastavili jsme přípravy na další rozkrádání majetku, který patří sportovcům. Protože to před tím probíhalo dlouhodobě. Vrchol byla Sazka, to byly miliardy, které se daly lusknutím prstu zachránit. Ne třeba ve stoprocentním vlastnictví, ale se strategickým partnerem a managementem. Jenže vedení ČSTV, olympijského výboru a Sokola, neudělalo nic. A pak se schovali a zalezli. To jsou ti viníci. Užívají si teď svých desítek milionů, které dostali za to, že nechali majetek rozkrást. Jen tam seděli a nic nedělali. Český sport je kvůli nim mnohem chudší. Udělali jsme si posudek, že kdybychom Sazku v lednu 2011 nabídli k prodeji, mohli jsme dostat minimálně tři a půl miliardy. Jenže tehdy to Kořan (tehdejší předseda ČSTV), Ječmínek (tehdejší šéf Autoklubu), Jirásek (tehdejší šéf ČOV) a předseda Sokola drželi a nebyli schopni s ničím přijít.“
Takže kolem sportu byli při vašem nástupu do čela ČUS lidé, kteří čekali, až si sportovní majetek dál rozeberou?
„No jasně, všechno už na to bylo připravené. A lidé v čele sportovních institucí s tím počítali. Když jsem nastoupil do funkce, potkal jsem se například s tehdejším majitelem PPF Petrem Kellnerem, který byl hlavní zájemce o sportoviště a pozemky ve Špindlu, a řekl jsem mu: ´Petře, nezlobte se, ale my nakonec nic prodávat nebudeme.´ A tak to také dopadlo, byť to nebylo jednoduché. Museli jsme do sportovišť investovat a neměli na to peníze. Takže jsme vymysleli pronájem podniku, což se nám osvědčilo. Nicméně zcela bez přehánění - kdybych tehdy neměl na své straně Mirka Peltu, nejspíš bychom to nevyřešili. Mocenská a ekonomická pozice fotbalu nám pomohla ten majetek zachránit. Čeští sportovci by měli vědět, že právě fotbal zachránil ČUS miliardy.“
Pojďme zpátky k soudní kauze. Ptali jsme se vás, jak poznamenala vaší osobu. Ale jak ovlivnila ČUS?
„Nakonec i pozitivně. Protože ČUS se semknula a byla ještě pracovitější. Ještě předtím se na nás vrhly kontroly NKÚ, finančáku, hygieny, pracáku… Během roku se na nás všichni vystřídali, ale nemohli nic najít. Já byl obviněn až tři nebo čtyři měsíce po zadržení. Asi pořád přemýšleli, jak ČUS zdiskreditovat. Já si byl jistý, že máme vše v pořádku. A mně osobně pomohla dobrá pověst ve sportu a to, že v něm dělám všechno zadarmo. Sport je koníček, který mám rád, pomohl mi ke zdraví a sociálním kontaktům, za starého režimu se díky němu mohlo cestovat. Jsem mu vděčný. A mrzí mě, že ho náš stát v posledních dekádách odložil na druhou kolej.“
O tom nakonec svědčila i situace na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, kterou odhalilo soudní jednání. Co vám na tom stavu vadilo nejvíc?
„Pro mě byl šok ta provázanost s olympijským výborem. Přitom to, že je nyní Jiří Kejval předsedou ČOV, rozhodl hlavně tehdejší náměstek MŠMT Jan Kocourek. On mě přesvědčil, že to má být Jiří Kejval, jehož jsem tehdy neznal. Ale Jirka je charismatický, působil na mě dobře a hodně to chtěl. Tak jo, v pořádku, řekl jsem si. Jenže pak jsem šel na debatu do televize a všichni se na mě vrhli, jak se s takovým člověkem můžu někde ukazovat. To mě zarazilo. Ale dal jsem slovo, tak jsem za Kejvalem stál. Tehdy jsem chtěl také transformovat český sport ve smyslu, že jeho hlavní hybnou silou budou svazy. Na podzim 2011 však přišel Jiří Kejval s italským modelem postaveným na dominanci olympijského výboru. Na pomoc si navíc vzal mediální agenturu Jiřího Bise, velmi silného hráče. A začali tlačit na převod majetku na olympijský výbor, což jsem naštěstí neudělal. Výsledek jejich hospodaření je nejlépe vidět na skokanských můstcích v Harrachově. Vzali si je, že je zachrání. A teď se tam jeďte podívat…“
Vraťme se ale k soudu. Jak to s ním souvisí?
„Tam se všechno ukázalo v plné nahotě. Bylo všeobecně známo, že ČOV byl v dotacích protežován. Všemi proto zatřáslo, když se po propuknutí té vykonstruované kauzy Jiří Kejval za olympijský výbor přihlásil o údajně námi způsobenou škodu. To znamená, že on a olympijský výbor tím v podstatě řekli, že já a generální sekretář ČUS Honza Boháč jsme kriminálníci. A že ČUS je pro ně kriminální organizace.“
Jiří Kejval se nicméně už v minulosti opakovaně vyjadřoval v tom smyslu, že tento krok udělal jen a pouze na doporučení právníků…
„Právníci spolupracující s ČOV se od toho naopak distancovali. Ať tedy jasně řekne, kdo mu to konkrétně doporučil. Na to bych byl velmi zvědavý…“
To nyní nezjistíme. Nás nicméně zajímá, jak hodnotíte poměry na ministerstvu školství tak, jak je během opakovaného procesu odhalil soud?
„Ukázalo se jednoznačné selhání ministryně Valachové. Ta se sice až do léta 2016 opravdu snažila dát sportu nějakou náplň a pravidla. Pak se však stal jistý zlom, nejspíš na sport přestala mít čas. A na ministerstvo dosadila svou absolutně blízkou kamarádku a spolupracovnici Simonu Kratochvílovou jako náměstkyni. Ta byla velmi pracovitá, nicméně se to všechno učila. A navíc se ukázalo, že žádná pevná pravidla na ministerstvu nastavená nebyla. Kdejaký politik si prosazoval, co chtěl. Během toho soudu se právě toto jednoznačně prokázalo. Ale nejen to.“
KAUZA SPORTOVNÍCH DOTACÍ |
| Policie prověřovala přidělování dotací do fotbalu už od roku 2015. Tehdejšímu šéfovi FAČR Miroslavu Peltovi, náměstkyni ministryně školství Simoně Kratochvílové, bývalému šéfu odboru sportu na MŠMT Zdeňku Břízovi a předsedovi ČUS Miroslavu Janstovi napíchla telefony. V květnu 2017 provedla policie razii na FAČR i ČUS. Janstovi státní zástupce Ondřej Trčka vyčítá, že ovlivňoval dotační řízení tím, že se ohradil proti rozdělení peněz v programu III pro střešní organizace. Jansta se hájí tím, že měl právo být informován a řízení ovlivňovat jako člen Národní rady pro sport. Během soudu vyšla najevo nekompetence úředníků MŠMT. Jaroslava Krumphanzlová přiznala, že návrh metodiky jen „nastřelila“. Obviněni byli nakonec Pelta, Kratochvílová, Bříza, Jansta a sekretář ČUS Jan Boháč a taky ČUS a FAČR. Pelta byl už dvakrát nepravomocně odsouzen k šesti letům nepodmíněně a pětimilionové pokutě. Kratochvílová byla dvakrát nepravomocně odsouzena na 6,5 roku se zákazem činnosti na 6 let a dvoumilionovou pokutou. Případ teď jde k vrchnímu soudu, verdikt by měl přijít na podzim. |
Co máte na mysli?
„Třeba tu šokující věc, že člověk, který měl metodiku rozdělování dotací vypracovat, byl v době, kdy se o rozdělení dotací jednalo, hostem ČOV na sportovních hrách v Turecku. Chápete to? Úřednice, která se nestyděla u soudu říct, že rozdělení dotací neuměla spočítat, tak to nějak nastřelila, byla na ministerstvu milenkou vedoucího odboru sportu a pravidelně spolu jezdili jako hosté ČOV na olympiády za peníze určené sportovcům.“
Mluvíte o paní Krumphanzlové?
„Nechci nikoho jmenovat. S ČOV jezdilo daleko více úředníků z MŠMT. Ale pokud se mě ptáte, co mi soud ukázal o fungování ministerstva, tak tohle mě šokovalo. To jsou přece nenormální věci. Bavil jsem se o tom například s Němci, kteří kroutili hlavou, co se u nás děje. Tam když státní úředník, který rozděluje peníze, chce někam na pozvání jet, musí to hlásit ministrovi. Tady jeli na olympiádu a další olympijské akce s výbavou ještě v době rozdělování peněz jednotlivým sportovním organizacím včetně ČOV. Brali to jako normu a byli výboru vděční, přesypávali mu. Chápete to celé? Stát a jeho ministerstvo nestanovilo férové podmínky pro rozdělení peněz. A ten samý stát pak sankcionuje a chce potrestat představitele sportu za to, že na chyby upozornili a snažili se tomu dát pravidla. To je unikátní věc. Naštěstí tu v rámci státu existuje i nezávislá justice. Ale jinak tento případ bude mít dalekosáhlejší dopad než jenom na sport. Stanovuje totiž precedens pro hranice lobbingu. Co je možné, a co už není.“
Říkal jste, že soudní proces ukázal, že obviněný by měl být někdo jiný. Kdo?
„Ministerstvo, jeho úředníci. A ministryně? Valachová u soudu jednoznačně lhala. A například bývalý premiér Nečas je nyní právě za lhaní v jiném procesu souzen…“
Zatímco Miroslav Pelta a Simona Kratochvílová už dvakrát odešli od soudu s rozsudkem vinni, naopak vy, sekretář ČUS Jan Boháč, ředitel dotačního oboru MŠMT Zdeněk Bříza, ČUS i FAČR jste byli dvakrát označeni za nevinné…
„Miroslava Pelty je mi upřímně líto, protože vím, jaký je to sportovní srdcař. Simona Kratochvílová je zase obětí své bývalé kamarádky.“
Pelta nicméně opakovaně dostal trest na šest let nepodmíněně.
„Musím respektovat názor soudu, ale v rámci dokazování vyplynulo, že se neobohatil, nikoho nekorumpoval, nic neukradl.“
A dovedete si vysvětlit, proč vy jste byli osvobozeni a u Pelty zůstal tak vysoký trest?
„To zdůvodňovala soudkyně, to já nemůžu dělat. U nás, myslím mě a Honzu Boháče, je nicméně jasné, že jsme těžko mohli porušit nějaká pravidla, když i úřednice u soudu přiznala, že výši dotací nastřelila a v podstatě úkolu, který dostala, nerozuměla. Tam žádná pravidla prostě nebyla.“
Ze šlendriánu na ministerstvu pořád prosvítá téma, jak se stát staral o sport…
„No absolutně! V plné nahotě se ukázalo, že na něj prostě kašlal. Oddělení pro sport bylo zapadlé někde v koutě, sedělo tam dvanáct, patnáct úředníků. Teď se konečně trochu formuje státní správa v oblasti sportu, myslím Národní sportovní agenturu. Ale trvalo to třicet let.“
Jak nyní vidíte roli NSA?
„Doufám, že z agentury bude co nejdřív ministerstvo. Není jiná šance, než aby měl sport svého ministra, zastoupení ve vládě, aby veřejnost viděla, kdo řídí státní správu v oblasti sportu. Nemusí to být žádná rozbujelá instituce. Už před mnoha roky jsem mluvil o tom, aby se český sport významněji vrátil do škol. Tam se mají budovat sportoviště, to mají obce tlačit. A obce se mají stát vlastníky a správci těchto sportovních nemovitostí. Protože pak se lidi, kteří o sport pečují, nebudou muset starat o to, kde seženou peníze, ale budou se zabývat kvalitou sportování.“
Jde podle vás tímto směrem současná vláda? Jak hodnotíte její zájem o sport?
„Zatím toho v této oblasti moc nepředvedla. Doufám, že se to ještě změní. Vezměte si, že tady je závazek, který udělala česká vláda už v roce 2016, že český stát bude postupně zvyšovat peníze do sportu až na jedno procento státního rozpočtu. Ale on je nezvyšuje, jen už od roku 2016 škrtá. Nemáme ani třetinu slíbeného, na rozdíl třeba od kultury. Je tu závazek daný vládou, která zavázala stát. A je jedno, kdo vládne. Teď se má všem ministerstvům škrtnout, jenže sportu se nepřidává to slíbené a naopak se pravidelně nejvíce škrtá.“
Znamená to, že politici stále nechápou důležitost sportu pro společnost?
„Jsou schopni to uznat, ale nemají politickou odvahu v tom něco udělat. Vezměte si, že podle koaliční dohody vznikla tři nová ministerstva. Ale ministerstvo, které se průřezově týká zdraví, zdravého životního stylu, způsobu chování, jednání a reprezentace státu, tu stále není.“
Ovlivnil neochotu politiků více sportu pomáhat právě šest let táhnoucí se soudní proces, jehož jste byl součástí?
„U politiků, kteří problém neznají a nerozumí sportu, to byla voda na mlýn. Řekli si, proč pro sport něco dělat, když tam probíhá soud a nic mi to směrem k voličům nepřinese? Těm, kteří sportu rozumí, to ale bylo líto.“
Očekáváte tedy od současné politické reprezentace změnu v přístupu ke sportu?
„Vzhledem k tomu, že jsem od této vlády několikrát slyšel, že potřebují zlepšit nábory vojáků a potřebují ty, kteří jsou schopní splnit fyzické testy, měli by mít odvahu říct: Potřebujeme, aby se začalo víc sportovat, už jenom kvůli kondici a zdraví lidí. A pomůžeme tomu. My potřebujeme zdatné policisty, zdatnou armádu, která zajistí bezpečnost lidí v tomto státě. Nepotřebujeme rozměklé kluky, kteří jsou na tom s fyzickou zdatností jako holky před třiceti lety, což ukázal nedávný průzkum České školní inspekce.“
Může být pro diskuzi s politiky argumentem i snaha o prodlužování věku odchodu do důchodu, o dožívání ve vyšším věku ve zdraví?
„Může. Vždyť lidi nejsou už často schopní ani sportovat, ani vykonávat fyzické práce nebo se přesouvat pěšky. Vezměte si, jak narůstá potřeba psychiatrů, psychologů. Protože lidi nemají pohybovou zátěž, nemají výdej energie, hromadí se v nich adrenalin. Všechno se dohání prášky, psychology, psychiatry a fyzioterapeuty. To jsou nejžádanější profese. Kdybychom tu ale měli díky sportu fyzicky zdatnější populaci, ubudou náklady na zdravotnictví. Snad si to státní autority konečně naplno uvědomí.“
Tyhle apely směrem k politikům ale slyšíme už řadu let a podle nás se nic zásadně nemění. Máte pořád víru, že se to obrátí?
„Premiéři Sobotka i Babiš měli sport rozhodně rádi a podporovali ho. Premiéra Fialu jsem zažil jako ministra školství, kdy také sport podporoval. Ale teď řeší důsledky války na Ukrajině, válčí s inflací a se schodkem rozpočtu, sport je na druhé koleji. Teď jsem ale měl možnost s ním mluvit. Rozhodně o sportu mluvil dobře. Sport ale není téma jen pro koalici, to by měl být zájem všech politických stran napříč. A jelikož na ministerstvu školství sport vybouchnul, jediná cesta je zřídit malé, efektivní ministerstvo, které bude mít oddělení na rozdělování dotací a druhé oddělení pro metodiku, mezinárodní činnost a podporu svazů. To nemusí být žádný moloch, může být do stovky lidí, kteří budou slušně zaplacení, budou k tomu mít vztah a budou to dělat s radostí. Může to být opravdu radost, ale musí se konečně najít politická odvaha takový krok udělat.“
