Speciál s dětmi: jak vypadá trenér Superman, o zbytečných radách i prohrách, co posílí
Jak vypadá ideální trenér? Které rady koučů jsou naopak zbytečné? Proč je někdy porážka lepší než vítězství a trénink oblíbenější než samotný zápas? Ve vánočním speciálu podcastu Branky, děti, rodiče tentokrát udělali moderátoři Šárka Strachová a Lukáš Tomek krok stranou. Žádní rodiče, žádní trenéři, žádní odborníci. Jen děti. Sportující kluci a holky, kteří každý den řeší přesně to, o čem se často mluví. Ale málokdy o tom vyprávějí ony samy. Teď dostaly slovo.
Bylo jich dvanáct. Byly skvělé. A přijely ze Základní školy v Zelenči u Prahy. Chodí na druhý stupeň v rozmezí páté až deváté třídy a spojuje je jedna věc – mají rády sport a samy ho aktivně provozují.
Inline bruslařka Kristýna, florbalisté Albert, Bára a Lucka, tenista Oliver, sportovní tanečnice Tereza, badmintonista Tobiáš, fotbaloví „apoštolové“ Lukáš, Marek a Šimon, fotbalová brankářka Aneta a veslařka Amálie.
Odpovídali upřímně, přímočaře a každý sám za sebe. V jejich výpovědích mohou najít inspiraci jak trenéři, tak škola nebo rodiče.
„Sport je pro mě tvrdá práce a makání na sobě,“ začal tenista Oliver povídání o tom, co pro něj sportování vůbec znamená. „Pro mě je to hlavně radost z pohybu,“ přidává Bára. „A mně se zase vybaví kamarádi,“ doplňuje Šimon.
Tři odpovědi, tři vždy trochu jiné světy. A dohromady silná pravda, že sport není jen o konečném výsledku, ale i o vztazích a vlastním dobrém pocitu.
Když nejdeš na trénink, je to pak ještě horší
Jedna z nejsilnějších částí podcastu přichází ve chvíli, kdy se děti baví o tom, jak těžké je někdy na trénink vůbec vyrazit. Když bolí tělo. Když bolí hlava. Když je toho ve škole moc. Když máš strach.
„Nakonec si ale vzpomenu na kamarády, kteří chtějí, abych tam přišel,“ říká upřímně Albert a Amálka ten tichý vnitřní boj s vlastní vůlí, který někdy prožívá každé sportující dítě, pojmenuje ještě přesněji: „Když na trénink nepůjdeš, nebudeš lepší. A tím pádem se ti tam příště nebude chtít ještě víc. To je pak začarovaný kruh.“
Děti se nebály mluvit ani o frustraci. O zápasech, které „už byly v kapse“. O chvílích, kdy do hry zasáhne rozhodčí a zůstane pocit nespravedlnosti. O porážkách, které bolí klidně i několik dní...
„Mně když se něco nepovede, jsem ten typ člověka, který nad tím hodně přemýšlí. Ležím pak večer v posteli a říkám si, co jsem mohla udělat líp,“ přiznává Aneta, fotbalová brankářka Sparty.
„Prohra je ale někdy dobrá věc,“ doplní ji Šimon a florbalistka Lucka přiznává, že někdy přijdou na řadu i slzy. „Podle mě - jestli někdo při sportu nikdy nebrečel, není to ten úplně správný atlet,“ říká s tím, že emoce, velké úsilí a touha logicky občas slzy spustí.
Ideální trenér? Přísný, ale s humorem
A jak má podle dětí vypadat ideální trenérský Superman? Neměl by si protiřečit, křičet beze smyslu a také dávat rady, které ale vůbec nic neřeší.
„Když dvakrát za sebou v zápase trefím síťku a on mi začne říkat: Dej to přes síť, je to přesně ta rada, co mi v ničem nepomůže. Já vím, že to mám dát přes síť. To je můj cíl, abych vyhrál,“ popisuje bezelstně badmintonista Tobiáš.
A i ostatní děti se shodují, že od trenéra nečekají radu ve smyslu, že něco nemají dělat, ale návod, jak přesně to v té chvíli udělat lépe.
„Trenér by podle mě měl být také přísný. Potřebuji to k tomu, abych se pro zápas nabudil,“ překvapí svým postřehem fotbalista Lukáš. Marek souhlasí a doplňuje ho: „Přísný, ale měl by mít i humor. Umět situaci odlehčit.“
A o čem tihle teenageři sní a kdo je jejich vzorem? Tenista Oliver mluví o španělském šampionovi Carlosi Alcarazovi. „Chtěl bych se ho zeptat, jak je schopný zvládat ty klíčové momenty. Být na chvilku v jeho hlavě,“ zasní se.
Padají i jména jako Cristiano Ronaldo, Lamine Yamal nebo sportovní tanečnice Julia Predko. „Ráda bych se jí zeptala, jak může tak náročné sestavy fyzicky zvládnout,“ říká Tereza.
Jedna z nejhezčích vět pak zazní na závěr od florbalisty Alberta, když mluví o tom, že bez pohybu si svůj život neumí představit: „Prostě jde o to neležet jen doma na gauči…“
Vyprávění teenagerů ze Zelenče mělo svou sílu právě v tom, že bylo autentické. Tak hezké Vánoce a všem hodně splněných (nejen) sportovních snů v dalším roce.
