Kadeřábkovi o SMS po zápase, Německu i nejtěžších chvílích: Pavel to chce rodině vrátit

Tereza je naše bývalá spolupracovnice. Už je to dvanáct let, co pro Sport připravovala fotbalové reportáže. Všichni vědí, že je vítězka České Miss 2012, ale zároveň bývalá volejbalistka, která hrála až do juniorského věku. A dnes je maminkou tří dětí.

Pavel patří mezi nejvýraznější osobnosti nejen Sparty, ale celé české ligy. Je mistr republiky a deset let působil v Bundeslize. A má něco, co zní téměř neuvěřitelně: během 465 profesionálních zápasů nikdy nedostal přímou červenou kartu. U obránce vzácnost.

Na kontě má jedinou nepřímou po dvou žlutých. Našli jsme ji v prvním kole Německého poháru proti 1. FC Germania Egestorf/Langreder v srpnu 2016 za stavu 5:0 pro Hoffenheim.

Pavel: „Pamatuju si to. Je to jediná červená, tak si ji vybavím hned. Byl to hloupý, zbytečný, útočný faul ve skluzu, ale nebolelo to ani mě, ani tým. Vzhledem k tomu, že jsme drtivě vedli, tak jsem si vlastně řekl, že aspoň to druhý kolo zůstanu doma s rodinou a odpočinu si.“

Tomek: Terezo, jak je možné, že Pavel nikdy nedostal přímou červenou kartu?
Tereza: „Nevím. Myslím, že hraje podle toho, jak to cítí. Je hodně bojovný, ale nejde přes mrtvoly, takže asi tak.“

Tomek: Takže jako v životě?
Pavel: „Přes mrtvoly?“ (smích)
Tereza: „On má takovou svou pravdu, to tady můžeme říct. I když my všichni kolem víme, že skutečnost je třeba někde jinde, s ním to nic neudělá. Pořád si jde po svém. Takže přes mrtvoly ne, ale někdy je hodně zabejčenej.“

Tomek: Mám pocit, že Pavel je narozený ve znamení býka, ne? Tvrdohlavost k tomu patří.
Tereza: „Ano, sedí to.“

Strachová: Je to vlastnost, která v profesionálním sportu pomáhá? Tvrdohlavost, cílevědomost, stát si za svým?
Pavel: „Určitě. Na tom jsem asi postavil kariéru. Nikdy jsem nebyl extra talentovaný hráč, myslím, že jsem si to opravdu odbojoval a odmakal. Kam jsem se dostal, za to vděčím hlavně tomu, že jsem byl cílevědomej a nikdy nic nevypustil. A asi se to trochu odráží i v běžném životě.“

První sportovní krůčky

Tomek: Zkuste nám říct, jak jste to měli se sportem, když jste byli děti.
Pavel: „U mě to bylo jednoduché. Dědeček hrál dlouhá léta ve Spartě, a i když táta nehrál fotbal na takové úrovni, fotbal jsme měli v rodině. Já začínal až v sedmi letech, na tu dobu to bylo normální, dnes kluci začínají ve čtyřech nebo pěti. Já šel hned do Sparty a vlastně celou kariéru jsem strávil tam.“

Tomek: Dědeček Václav Vrána, jak důležitý to byl faktor? Dvakrát vyhrál ligu, byl známý a slavný hráč Sparty. Byl to nějaký tahák, snaha jít v jeho stopách, nebo hrál jinou roli?
Pavel: „To byste se museli zeptat spíš rodičů. Já to bral tak, že řekli, že půjdu na fotbal, tak jsem šel. Bavilo mě to a vedli mě k tomu. Kopali jsme si v parcích, na hřištích. Ale určitě tam roli hrálo i to, že děda byl fotbalista. A i když jsme bydleli v Nuslích a měli to blíž do Vršovic ke Slavii nebo Bohemce, nešlo nejít do Sparty.“

Tomek: Takže ta cesta byla vydřená, jak jsi říkal, ale zároveň přímočará. Neměl jsi pochybnosti, jestli to bude jiný sport? Věděls, že to bude fotbal?
Pavel: „Věděl. Když se ohlédnu zpátky, jsem strašně vděčný za dětství, které jsem měl. Bylo neskutečné a vděčím za něj rodičům. Tím, že mě dali na fotbal, jsem poznal spoustu kamarádů, které mám dodnes, a to je pro mě asi to nejvíc. Úspěchy jsou super, ale to, že vyrůstáte s partou, se kterou se bavíte dodnes, zažijete spoustu zážitků a procestujete svět, to je to, za co jsem opravdu vděčný. To mi fotbal dal.“

Tomek: A co ty, Terezo?
Tereza: „Já chodila na volejbal a bylo to taky díky rodičům. Jednou nebo dvakrát týdně si chodili zahrát takový vesnický volejbal, a protože neměli hlídání, brali nás s sebou. Od tří, čtyř let jsme tam s nimi chodili, lehli jsme si na žíněnky, spali tam, oni odehráli a šlo se domů. Asi díky tomu se mi to zalíbilo. Když tam otevřeli dětskou skupinku, začala jsem chodit hrát a vydrželo mi to dlouho, asi do osmnácti. Na základní škole jsme s holkama hrály okresní a pak krajský přebor. Říkali, že jsem talentovaná, a zpětně jsem se dozvěděla, že mě holky kvůli tomu nesnášely, protože byly v osmé nebo deváté třídě a chyběla jim hráčka do sestavy. Tak vzaly malou holku ze třetí nebo čtvrté třídy, která byla nadšená a celkem jí to šlo, aby s nimi mohla jezdit na turnaje. Pak ale úplně zanikly dívčí skupiny. Byla to škoda, takže jsem trénovala s klukama. A pak přišla velká náhoda.“

Strachová: Jaká?
Tereza: „Jeli jsme v létě na turnaj smíšených týmů, celkem se mi povedl, a po skončení za mnou přišel jeden pán. Řekl, že je součástí opavského týmu a doporučil by mě trenérovi, abych hrála s nimi. To bylo super. Až později jsem zjistila, že jde o juniorskou extraligu. Pro mě úplný skok někam jinam. Strávila jsem tam rok, bylo to skvělé a myslím, že tréninkově i na soustředěních jsem se jim vyrovnala. Ale v zápasech na mně bylo vidět, že jsem odmala nejela extratřídu. Nebylo to fyzicky, spíš psychicky. Nedokázala jsem pracovat s trémou a nervozitou, hrát s takovými hráčkami a proti nim bylo na mě až moc.“

Strachová: Když Pavel říkal, co mu sport, i ten vrcholový, přinesl, tak co dal tobě?
Tereza: „Bylo to něco, co mě bavilo a v tu chvíli naplňovalo. Ale musím říct, že pro mě tehdy sport nebyl tak důležitý jako dnes. Dělala jsem spoustu dalších věcí. Zpívala jsem, tancovala, začal mě zajímat modeling, do toho jsem maturovala, měla jsem toho strašně moc. A nemyslím si, že to bylo dobře. Sport šel jako první stranou. Když se na to podívám zpětně, sport je pro mě dnes mnohem důležitější, než byl tehdy.“

Kadeřábková: Táta chtěl profesionální volejbalistku

Strachová: A jakou roli v tom hráli rodiče? Radili ti, jak si srovnat priority? Jestli sport, nebo zpěv?
Tereza: „Hráli velkou roli, ale myslím, že jsem se nakonec rozhodla sama. Táta strašně chtěl, aby ze mě byla profesionální sportovkyně. Dodnes si pamatuju náš rozhovor, kdy mě vezl na trénink a říkal mi, ať vydržím, že kariéra je krátká a dostanou se tam jen ti, kteří opravdu makají. A já z toho byla nešťastná, protože všichni ostatní chodili ven, i ti starší v patnácti, šestnácti, a já pořád jen pendlovala. Byla jsem na gymplu, z něj jsem dojížděla čtyřicet, padesát minut na volejbal, pak zpátky. Další den škola a pak zase zpívání, kam jsem jezdila třicet, čtyřicet minut. Pořád dokola. Nebyla jsem v tom šťastná. Takže vím, že si to táta moc přál, ale bohužel jsem mu to nesplnila.“

Tomek: Bylo těžké mu říct, že už to necítíš?
Tereza: „Myslím, že se toho sešlo víc v momentě, kdy jsem to ukončila. Čekala mě maturita a dělala jsem spoustu dalších věcí. V tu chvíli to těžké bylo, ale pak jsem si to v sobě vykoupila tím, že jsem si říkala, že musím rodičům dokázat, že něco zvládnu. A myslím, že po získání titulu Miss jsem měla ten pocit, že se mi něco povedlo.“

Tomek: Musím se zeptat na jednu věc. Znáte seriál Okresní přebor? Je tam díl, kde dcera Luňáka, kterého ztělesnil Ondřej Vetchý, hraje fotbal, a ona mu oznámí, že končí. On je naštvaný, ale vzápětí si dcera najde přítele fotbalistu.
Pavel: „Vápeníka alias Rosického.“

Tomek: A tatínek je šťastný, protože má doma Vápeníka.
Tereza: „Stejný.“

Tomek: Ano?
Tereza: „Úplně stejný. Táta hrál volejbal, ale je odjakživa sparťan. Asi tomu na začátku nemohl uvěřit.“

Tomek: Tatínek byl i fotbalový rozhodčí.
Tereza: „A pořád píská.“
Pavel: „Blázen.“

Kadeřábkova nejtěžší chvíle kariéry

Tomek: Pavle, tvoje kariéra vypadá ideálně, ale byla někdy chvíle, kdy to pro tebe bylo těžké, kdy ses bál, jestli z tebe profesionální hráč bude, nebo nebude?
Pavel: „Byla. Když mi bylo osmnáct, devatenáct, byli jsme ve starším dorostu a trenér Chovanec si tehdy vyhlédl tři hráče. Já mezi nimi nebyl. Bylo to pro mě strašné zklamání, dva dny jsem doma brečel, že se do áčka nedostanu. Na druhou stranu to byla obrovská motivace. Makal jsem ještě víc. To byl moment, kdy jsem si říkal, jestli na profesionální fotbal vůbec mám. O půl roku později si mě nakonec vytáhli taky, ale ten náraz s realitou byl tvrdý. V dorostu jsme měli ročník 92 strašně silný, válcovali jsme všechny. Dodnes máme rekord bodový i gólový. A pak člověk přijde do áčka a zjistí, že na to vlastně nemá a že je to strašně těžké.“

Tomek: Trápil ses?
Pavel: „První dva, tři roky bych neřekl, že jsem se trápil, ale bylo pro mě hrozně těžké dostat se do sestavy. A nevím, kdyby nepřišel trenér Lavička a nedal mě na pravého obránce, jestli bych u profesionálního fotbalu vydržel. Asi jo, protože i na záložníkovi jsem nakoukl do ligy, ale neudělal bych takovou kariéru. Takže tam byly dva momenty, kdy se to lámalo. Přechod z dorostu do áčka a pak štěstí, že přišel trenér Lavička, změnil mi pozici a tím mě nakopl.“

Tomek: Koho tehdy vybrali, ty tři z dorostu?
Pavel: „Vím, že to byl Láďa Krejčí. Strašně jsem mu to přál, ale tím, že jsme byli nejlepší kamarádi, to bylo těžké, zároveň jsem mu strašně záviděl. Pak to byl Roman Polom, který už ukončil kariéru, a Milan Jurdík, ale ten moc do ligy nenakoukl. Nejtěžší to bylo s Láďou, protože jsme spolu jezdili do školy, seděli v lavici, pak na trénink a na hřišti zase u sebe. Byli jsme pořád spolu, a najednou nás rozdělili.“

Tomek: A co říkal on, že tam najednou nemá kámoše?
Pavel: „On byl spokojený, protože byl v áčku. (smích) Ale pořád mi říkal, ať nezoufám, že za půl roku půjdou nahoru další. Naštěstí se to tak stalo.“

Strachová: Co tě v takových chvílích drželo, abys neztratil motivaci a víru, že se tam dostaneš? Byli to přátelé nebo rodiče?
Pavel: „V první řadě rodiče. Viděli mě doma brečet, že jsem nebyl posunutý, viděli, jak jsem z toho špatný. Ti mě drželi nejvíc. A pak i prostředí ve fotbale. To vás samo donutí začít makat ještě víc. Kluci jsou vaši konkurenti, nutí vás být lepší v tréninku. Takže rodiče a spoluhráči.“

Tomek: Pamatuju si, že jsem se o tobě jednou bavil s panem Hřebíkem a on říkal, že máš specifický druh pohybu, jiný běh, dlouhé kroky. A tehdy ti prý ukazoval Dirka Kuyta, nizozemského záložníka z Liverpoolu, který měl podobný styl. Pomohlo ti to vidět, že se s tím svým stylem můžeš prosadit?
Pavel: „Určitě. Na ten rozhovor s trenérem Hřebíkem si pamatuju a pomohl mi. Občas mi ten můj dlouhý krok předhazovali, ne styl fotbalu, ale právě ten běh. Netrápilo mě to, ale někdy to bylo téma. Byl tam i kondiční kouč, který se mě to snažil odnaučit, ale je to strašně složité. Když je člověk mladší, asi to jde, ale mně už bylo osmnáct, devatenáct. Změnit styl běhu nebylo jednoduché. Pár týdnů jsme na tom pracovali, ale zjistili jsme, že to nejde. Naštěstí i s tímhle během to dopadlo dobře.“

Německo? Úplně jiný svět

Strachová: Dá se říct, jaký byl největší rozdíl, když jsi začal hrát v Německu? V tom fotbalovém prostředí, co tě nejvíc překvapilo?
Pavel: „Obrovský rozdíl. Je to deset let zpátky, když jsem tam přestupoval ze Sparty, ale sportovně to byl úplně jiný svět. Během zápasu i tréninku máte na všechno mnohem méně času. Tlak je velký, protože je to velká liga. Stadiony, kultura kolem fotbalu, to je v Německu neskutečné. Všude vyprodáno, atmosféra neuvěřitelná. Jsou to dva světy, které se tehdy nedaly srovnat. Myslím ale, že česká liga za poslední roky hodně povyrostla, sportovně i marketingově. Posunulo se to a dělá se to v Česku líp.“

Strachová: Ale tehdy před deseti lety to byl velký rozdíl.
Pavel: „Nesmírný. A začátek mě trefil naplno. Nová země, nový jazyk, půl roku předtím jsem se ho učil, ale bylo mi to k ničemu. Mluvit s hráči je něco úplně jiného než mluvit s paní učitelkou u stolu. A hlavně se nám první rok vůbec nedařilo sportovně, což mi nepomohlo. Když přijdete do klubu, kterému se daří, tak trošku naskočíte a vezete se. Já naskočil do opačné situace. Pamatuju si, že po půl roce tam byl reprezentační sraz a já se sešel se sportovním ředitelem Sparty Kubou Otavou a říkal mu, že bych se chtěl vrátit. Nakonec jsme si řekli, že ještě zkusíme další půlrok. A tam se to otočilo. Je to na delší povídání, ale přišel nový trenér, mladý Julian Nagelsmann, který pak šel do Lipska, do Bayernu a dnes vede německý nároďák, přestože mu je pořád jen osmatřicet. A všechno se tam začalo obracet správným směrem.“

Tomek: Terezo, jak jsi to prožívala ty? To období? To rozhodování?
Tereza: „Když se na to dívám zpětně, říkám si, že to muselo být hodně těžké rozhodování, ale v tu chvíli mi to tak nepřišlo. Hodně tam hrála roli zamilovanost, nevnímala jsem to dramaticky. Mám ale jeden zážitek, když jste mluvili o těch rozdílech. Pamatuju si, jak jsme se byli podívat na první přípravný zápas. Hoffenheim hrál proti soupeři ze čtvrté ligy. Přijeli jsme do té vesnice, Pavel hrál dvacet minut a byl úplně hotový. Úplně. Viděla jsem ho a říkala si, že přece nemůže hrát Bundesligu, že to nezvládne. Po dvaceti minutách byl mokrý, nemohl chodit, bylo to hrozné.“
Pavel: „To bylo i tím, že jsem byl strašně přemotivovaný. Běhal jsem zbytečně tam, kde jsem nemusel. Taky si ten zápas pamatuju.“
Tereza: „A my si říkali, že to asi nepůjde.“ (smích)
Pavel: „K otázce. Pro ni to bylo strašně těžké rozhodnutí jít se mnou, protože tady měla rozjetou kariéru. Ať už modeling, nebo hlavně moderování a reportáže. Bylo těžké to všechno nechat a nevědět, na jak dlouho. Jestli na rok, na půl roku, nebo nakonec na deset let, jak to dopadlo. A chválil jsem ji za to už dřív a udělám to znovu. Za těch deset let mi ani jednou neřekla, že by se chtěla vrátit, nebo něco podobného. Celou dobu mě podporovala, stála při mně a byla tam se mnou. Vím o spoustě kluků, kteří byli venku sami. I když pak měli děti, manželka se s nimi vrátila domů a nechala hráče samotného. A to dělá obrovský rozdíl po sportovní stránce, protože psychika hraje velkou roli. Když nejste v pohodě doma, je to špatně. Mně se to nikdy nestalo a jsem jí za to vděčný.“
Tereza: „To je hezký. Já bych to jen trochu doplnila. Když jsme se rozhodovali, jestli půjdeme, pro mě to bylo možná jednodušší i tím, že tam byly jasně dané čtyři roky. Počítala jsem s tím, že za čtyři roky jdeme zpátky. A zadruhé mi tehdy manžel řekl, samozřejmě nevím, jestli by to tak bylo, ale řekl mi, že pokud s ním nepůjdu, tak tu nabídku odmítne. Mně ale přišlo, že jeho kariéra je mnohem víc nastartovaná a že by to byl krok zpátky, kdyby zůstal.“

Tomek: Takže jsi nakonec neměla tak velké dilema?
Tereza: „V tu chvíli jsem to tak nevnímala. Ale když se na to dívám zpětně, tak si říkám, ty jo, to jsem byla hodně odvážná.“

Všechny děti vyšly na reprezentační pauzu

Strachová: Vám se za těch deset let tam narodily tři děti. Když jste odcházeli, tohle jste asi nečekali. Řešili jste, jestli se mají narodit v Německu, nebo v Česku?
Tereza: „Určitě ano. A všechny se nakonec narodily v Česku.“
Pavel: „Vyšlo to na reprezentační pauzu. Všechny tři.“

Tomek: To jste dobře naplánovali.
Tereza: „Všechny kontroly jsem měla v Německu, ale byli jsme domluveni, že ty čtyři týdny před termínem už budeme v Česku a rodit budeme v Praze.“
Pavel: „A vždycky to vyšlo tak, že jsme přijeli na repre a hned začal porod.“

Tomek: Já jen chci říct, protože jsem Terezu zažil, když ještě byla u nás ve Sportu. To jste spolu byli rok, dva, možná úplný začátek. A já to tu všem říkám, to byl nejhezčí pár v českém sportu. A já věděl, že to dobře dopadne, protože jste byli tak krásně sladěný pár. Občas jsem mluvil s Terezou, když dělala reportáže, pak s Pavlem, a bylo vidět, že je to oboustranné. Kdybych si měl na nějaký vztah vsadit, že vyjde, tak na vás.

Nemusí to skončit vrcholově, důležité jsou návyky

Strachová: Jak velkou roli hraje ve vašem životě sport? Myslím ten zdravý pohyb, ne vrcholový sport. Oba ho evidentně milujete. Vedete k pohybu i děti? Ne proto, aby z nich byli vrcholoví sportovci, ale protože je pro vás sport důležitou součástí života?
Tereza: „Podle mě je hodně důležitý. Ale když jsi zmínila děti, mám pocit, že to jde přirozeně ruku v ruce. My nejsme nastavení tak, že bychom jim říkali, že za každou cenu musí dělat fotbal jen proto, že tatínek je profesionální fotbalista. Budeme strašně rádi, když budou sportovat a bude je to bavit. A kdyby se z nich někdo stal profesionální sportovec, super. Ale nejsme nastavení tak, že by tomu musely věnovat sto procent svého času. Hlavní je, aby je to bavilo a byly spokojené.“
Pavel: „Mně se na sportu u dětí líbí to, co jsem už zmiňoval. Vím, co tomu dítěti dá. Samozřejmě mu to i spoustu vezme. Bavili jsme se o tom s klukama v autobuse. Od pěti let až do mých třiatřiceti mi to vzalo všechny víkendy. Když skončil školní rok a byly prázdniny, ostatní děti jely kamkoli na dovolenou. To jsem já musel oželet. To je ta stránka, která vám to vezme. Na druhou stranu vám to dá zážitky, které jsou nezapomenutelné. A to bych chtěl, aby jednou měly i naše děti. Aby měly zážitky ze sportovního prostředí. Je mi jedno, jestli budou profesionální sportovci, nebo ne. Myslím si, že sport jako takový jim dá kamarády do života a opravdové přátele. To je pro mě nejdůležitější. Proto chci, aby se sportu věnovaly. Nemusí to být na profesionální úrovni. Vůbec nemám ambice, aby syn byl profesionální fotbalista nebo aby holky, které v Německu začaly s házenou, byly profesionální házenkářky. Vůbec. Chci jen, aby sport dělaly, třeba i okrajově. Vím, že jim to dá dobrou školu do života a spoustu zážitků.“

Strachová: Různé hodnoty a vlastnosti, které si tam můžou vytrénovat a které se pak hodí pro život.
Pavel: „Přesně tak. Já bych svoje dětství za nic nevyměnil. Nevyměnil bych jedinou minutu. Jsem nostalgik, to vám manželka potvrdí. Měl jsem úžasné dětství a vůbec mi nechybělo, že jsem v sobotu nebyl s klukama nebo holkama někde na nějaké párty. Nechybělo mi, že jsem musel oželet nějakou dovolenou. Vynahradily mi to zážitky, které jsem zažil s klukama na fotbale.“
Tereza: „Když jedeme autem, manžel je strašně pyšný a vždycky ukazuje dětem: tady jsem chodil do školy a tady na fotbal. Já to slyším už posté, ale on to pokaždé potřebuje ukázat.“
Pavel: „Protože já jsem zažil základní školu, střední školu a… A to není jen o sportu. Je to i o škole. Já jsem se tam těšil, těšil jsem se na kamarády. A to je přesně to, co vám dá kolektiv.“

Strachová: Jak to mají dcery, protože už jsou o něco větší, devět a pět let. Vnímají tatínka jako slavného fotbalistu?
Tereza: „Myslím, že teď už ano. Ta starší určitě, ta mladší asi ještě úplně ne. Ale obě jsou velké fanynky, hlavně ta starší. Myslím, že se jí fotbal i líbí, je docela šikovná, co se týče kopání, neztratila by se. Nemá ambice, ale je vidět, že to vnímají. I třeba když se někdo přijde vyfotit s manželem.“

Tomek: Takže chodí na zápasy?
Pavel: „Chodí. Teď je to složitější, protože v Německu se hrálo v 15:30 a Sparta většinou hraje večer, což je pro děti škoda. Jít v osm na zápas a druhý den do školy, to pak přijdou v jedenáct večer, ráno vstávají v šest a je to znát. Já obecně nejsem fanoušek večerních zápasů. Vždycky mi vyhovoval čas 15:30.“

Tomek: Často jsme tu mluvili o tom, jestli je pro děti dobrá raná specializace, nebo jim naopak ukázat co nejvíc sportů a nechat je, aby si časem vybraly, co je pro ně nejlepší. Jak to vidíte vy?

Strachová: Já to mám z vlastní zkušenosti, protože máme podobně staré dcery, mojí je sedm. Volila jsem pestrost. Aby si mohla vyzkoušet, co ji baví, na co má talent. Ať už sport, nebo třeba malování, hudební nástroj. Aby si opravdu mohla osahat různé věci a rodiče viděli, co ji přirozeně táhne. Teď je ve druhé třídě, a aby každý den nezkoušela něco jiného, snažím se ji nasměrovat, aby si vybrala dvě, tři aktivity, které ji víc chytí. Takže nejsem zastáncem rané specializace. Ty jsi říkal, že jsi začínal s fotbalem v sedmi, a teď už skoro říkají, že začít ve čtyřech je na poslední chvíli.
Pavel: „Je to tak.“

V Německu klidně pět sportů najednou

Strachová: A zajímá mě i přístup v Německu. Jestli se liší sportovní výchova dětí oproti Česku.
Pavel: „V Německu má každá vesnice svůj oddíl. A ten má pod sebou různá odvětví, fotbal, házenou, volejbal, gymnastiku. Přijde mi, že každé dítě v tom městě je v nějakém oddílu. Nevím, jak to teď funguje v Česku, byli jsme pryč dlouho, ale tam se mi to líbilo. Děti, které bydlely v tom městečku, měly přednost, všechno bylo plné a na všechno se čekalo. Rodiče to hodně využívali. Líbil se mi ten systém oddílů, nevím, k čemu bych to tady přirovnal, možná k Sokolu. Ale fungovalo to skvěle. Naše nejstarší tam chodila do lehké atletiky, gymnastiky, fotbalu, házené a ještě něčeho. Zaplatili jsme jednu částku a mohli ji dát na všech pět. Nemuseli jsme platit každou aktivitu zvlášť. To se mi líbilo, protože sport je někdy finančně náročný. Kdo chtěl, aby si dítě vyzkoušelo víc věcí, nemusel platit pět různých plateb. Prostě se zaplatila jedna částka, dva, tři roky si to zkusila a pak se to postupně zužovalo.“

Tomek: Opravdu si mohla během té doby zkoušet všechno?
Pavel: „Přesně tak. Postupně šel pryč fotbal, pak gymnastika a zůstala u házené a atletiky. A teď jsme se vrátili do Česka a je to pro nás problém.“

Strachová: Na to se chci zeptat. Jak si tady zvykáte? Emča chodila v Německu do školy, takže pro ni to musela být velká změna.
Tereza: „Toho jsme se hodně báli. Ale musím říct, že škola dopadla dobře. Našla si kamarádky a je spokojená.“
Pavel: „Myslím, že jsme se báli víc my než ona. Občas mají rodiče větší strach než samotné děti, víc to řeší. Manželka možná ne tolik, ale já to řešil hodně. Bál jsem se, jak se bude cítit, jestli si najde kamarády. Ale děti jsou houby, všechno nasají a je to v pořádku.“
Tereza: „Já se nebála, protože Emča je zlatá a milá, věděla jsem, že si kamarádky najde. Ale problém máme s kroužky. Chtěli jsme, aby pokračovala v házené, ale v okolí, kde bydlíme, jsme nic nenašli. Uvidíme příští rok. Teď jsme ji přihlásili na všeobecný sport, kde by si měla vyzkoušet další sporty, třeba basketbal nebo florbal. Zatím tam ale hrají spíš hry, rybičky a podobně. Zatím moc spokojená není. Říkali jsme, že se případně poohlédneme po něčem jiném. K tomu má výtvarku, je hrozně šikovná a kreativní, z ničeho vytvoří krásné věci. A ještě má muzikálové herectví. Já si osobně myslím, že je spíš umělecký typ, ale určitě je dobré, aby měla i sport, pohyb.“

Tomek: Ještě k té rané specializaci. Často nám z rozhovorů vychází, že hodně záleží na ambici rodiče. Když rodič opravdu chce, aby se dítě stalo profesionálním sportovcem, tak je raná specializace často nutná. Bavili jsme se o tom s Marianem Jelínkem. Říkal, že třeba v tenise nebo hokeji je to nezbytné. A myslím, že nám řekl, že v NHL není hráč, který by nezačal hrát v pěti letech a dřív. A často z toho plyne jedno. Když už se jde cestou rané specializace, je důležité nechat dítěti pestrost v jiném pohybu. Kompenzovat to dalším sportem, aby to nebyla sázka jen na jednu kartu.
Pavel: „Je to těžké, když se někdo přihlásí na hokej a pak zjistí, že to nejde. A je to o ambici rodiče. Jsou rodiče, kteří chtějí mít za každou cenu profesionálního hráče. Já osobně to tak nemám.“

Strachová: Tam jsou i témata kolem samotné specializace. Ti, kteří ji podporují, říkají, že dítě má dělat jeden sport, třeba jen hokej nebo jen tenis, ale k tomu má mít všestranný trénink. A pak je tam ta filozofická otázka, kterou tu často řešíme. Do jaké míry má rodič právo dítěti vybrat jednu životní cestu. Když vsadí všechno na jednu kartu v pěti letech, dítě nic jiného nepozná. Dost dlouho bude říkat, že to chce dělat, že ho to baví, ale jestli je to pravda, se ukáže až po letech. To je hluboké téma, na které dnes není tolik prostoru.

Manžel je hodně na hraní

Tomek: Kdo z vás je přísnější?
Tereza: „Myslím, že manžel je hodně na hraní.“ (smích)
Pavel: „Jo.“
Tereza: „Určitě. Ale je to dané i tím, že byl často pryč. Teď už míň, ale když ještě jezdil na repre, byl třeba deset dní mimo domov. A je jasné, že když se vrátil, tak nebude děti hned peskovat nebo jim říkat, ať si jdou uklidit. Přivezl jim dáreček, že, Pavle? Takže přísnější jsem já.“

Tomek: Říkám si, že je důležité najít hranici. Nenutit je do něčeho, ale zároveň je nenechat ode všeho odejít při prvním nezdaru.
Tereza: „Hranice se snažíme nastavovat. Pokud narážíš třeba na sport nebo kroužek, aby po první hodině neřekli, že je to nebaví, a my je hned neodhlásili. Můj názor je, že je fajn, aby si různé věci vyzkoušeli a viděli, co je baví, a podle toho je pak můžeme směrovat. Řešili jsme to u muzikálového herectví. Emička strašně toužila po divadle, ale nenašli jsme čistě divadelní kroužek. Našli jsme muzikálové herectví, kde je i tanec a zpěv. Zpívá hezky, ale zpívat nechce. Řekla jsem jí, že divadlo jsme nenašli, ale že může zkusit tohle a uvidí, jestli ji to chytne. Dopředu jsem jí řekla, že když jí to nebude bavit po první nebo druhé hodině, tak tam nemusí chodit. Nechtěla jsem ji nutit, protože to nebylo stoprocentně to, co chtěla. Nakonec ji to začalo bavit, takže díkybohu. Ale obecně si myslím, že je důležité, aby děti něco dělaly, aby po škole nebyly jen doma, aby měly nějaký zájem. Ale zbytečně tlačit by nebylo dobře. I když si myslím, že v určitém období to děti možná potřebují. Období vzdoru nebo puberty, kdy se jim nechce, a pak hodně záleží na rodičích.“
Pavel: „Uvidíme, jak se zachováme.“

Tomek: Já musím říct, že jsem měl zlaté děti. Puberta probíhala, ale ne divoce. U dcery jsem cítil velkou cílevědomost. Začala dělat basketbal. Syn chtěl vyzkoušet víc věcí. A všechno, co zkusil, mu docela rychle šlo. Byl rozkročený mezi sportem, hudbou i studiem. A nakonec to všechno dopadlo dobře.

Strachová: Naše dcera často nechce na trénink. A je těžké poznat, jestli ji to nebaví, protože má problém, nebo se jí jen nechce. O to víc je důležité, aby byl rodič naladěný na svoje dítě, aby dobře vnímal jeho reakce. Kdy podat pomocnou ruku, kdy jemně popostrčit, a kdy naopak cítit, že je tam nějaký skutečný problém.
Pavel: „Souhlasím. Není to sranda, ta výchova.“

Vlastnosti profesionálního sportovce

Tomek: Terezo, ty žiješ s úspěšným profesionálním sportovcem. Co bys řekla, že jsou ty nejdůležitější vlastnosti pro člověka, aby to zvládl a dostal se tak daleko? Máš příklad přímo vedle sebe.
Tereza: „U Pavla je to jednoznačně píle. On opravdu dře a maká. Není to jen fráze. Já si nemyslím, že by nebyl talent, určitý talent do vínku dostal, ale obrovsky to stojí na práci. Na tom, že se na to nevykašle. Je konstantní. Neřekne si: bolí mě noha, vynechám trénink. On si to neulehčuje, spíš naopak, což si myslím, že někdy ani není dobře. Kolikrát je nachlazený, kolikrát by podle mě trénovat neměl, protože na něj něco leze, ale stejně jde. Ta tvrdá práce je podle mě zásadní.“

Tomek: Takže hlavně houževnatost a vytrvalost.
Tereza: „Jednoznačně.“

Strachová: A dá se to naučit, nebo se s tím člověk musí narodit?
Pavel: „Asi se s tím musí narodit. Myslím, že je to hodně vrozené. Češi mají tuhle vlastnost docela silnou. I když nám zase chybí jiné. Když vidím spoluhráče z Jižní Ameriky, ti tohle často nemají, ale mají zase vlastnosti, které bych někdy chtěl já. Takové to, že to mají úplně na párku. Jsou nad věcí, v pohodě. A to je někdy super vlastnost. Že vám je vlastně jedno, když něco pokazíte. My si všechno hrozně bereme, to je česká povaha. Někdy je to dobře, někdy špatně. Oni jsou nad tím. Je to dané geny i výchovou odmalička.“

Tomek: Umíš se na něco vykašlat? Nechat to být? Já jsem až nedávno při rozhovoru s jednou koučkou pochopil, že to je vůbec možnost. Že člověk může prostě říct: Kašlu na to. Umíš to?
Pavel: „Těžko. Moc těžko. Nemám rád odcházet od nedokončené práce. A to nejen ve sportu. Když máme doma nějakou rozepři, chci to dořešit, vyřešit tak, aby to dávalo smysl. I když by někdy nebylo špatné to nechat být, protože se občas názory stejně nesejdou a ta věc se nevyřeší. Ale nejsem fanoušek vykašlat se na to. Práce se má dodělat tak, jak je zadaná. Tak jsem byl vychovaný. Myslím, že právě to mě dostalo tam, kde jsem. Že jsem nikdy nic nevypustil.“

Tomek: A to bych řekl, Šárko, že nám tady z těch dílů podcastu leze pořád dokola, že píle nakonec vždycky porazí talent, pokud se talent nerozvíjí.

Strachová: Extrémně pracovitý a cílevědomý člověk může předběhnout toho, kdo sice má talent, ale chybí mu píle. Ty výjimečné sportovní osobnosti mají obojí, talent i pracovitost, ale talent sám o sobě určitě není všechno. A kdo na něj spoléhá, ten se většinou spálí.
Pavel: „Narazí. Souhlasím, absolutně.“

Tomek: Jeden z vás už to nakousl. Jak důležité je zázemí pro profesionálního sportovce? Jak jste prožívali krize, které přijdou, třeba zranění? Hráč je z toho samozřejmě hotový, frustrovaný.
Tereza: „Já jsem se vždycky nějak přizpůsobila situaci. Když byl zraněný, doma jsme se podle toho chovali. Pavel je navíc takový, že si o věcech můžeme povykládat, fotbal řešíme dost. Takže když byl zraněný, nastavili jsme si nějaký režim a byli jsme víc doma. Paradoxně to ale bylo horší v tom, že byl zraněný, ale zároveň se vracel nejpozději, protože na trénincích absolvoval různé rehabilitace. To bylo asi nejtěžší období. Ale celkově jsem se vždycky přizpůsobila tomu, co zrovna bylo, a žili jsme podle toho. Přišlo mi to normální, nic na sílu.“

Strachová: Z toho vyplývá velká přizpůsobivost a flexibilita. To každý nemá, takové ty neustálé se měnící situace.
Tereza: „Je to hodně dané tím, že jsme byli v zahraničí. Kdybychom byli v Česku a já měla svou práci, bylo by to jiné. Tím, že jsme byli venku a já tam práci neměla, bylo přirozené, že jsem všechno přizpůsobovala manželovu rozvrhu. Profesionální sport to vyžaduje. Nemyslím, že by nešla skloubit i moje práce s jeho kariérou, ale v zahraničí to tak prostě nešlo. Takže jsem balancovala mezi životem profesionálního sportovce a naším rodinným životem.“

Kadeřábek: Těším se, až to rodině vrátím

Strachová: A teď, když jste se vrátili do Čech, otevírají se pro tebe možnosti nějaké vlastní pracovní příležitosti, nebo je na to ještě brzy?
Tereza: „Řekla jsem si, že po návratu chci nejdřív aklimatizovat rodinu. Ať se manžel zabydlí v nové, vlastně staronové práci, ať najdeme dobrou školu pro holky, školku, všechno to základní. A až si to sedne, začnu řešit sebe. Už to nějak řeším, ale nechci na to tlačit. Jen člověk občas sám na sebe naloží zbytečně moc. Takže ano, přemýšlím o tom, ale měla bych si uvědomit, že jsme teprve přijeli, a nemít přehnaná očekávání.“
Pavel: „Já se zas těším na dobu, kdy se to nebude točit jen kolem mě. Vím, že je to teď ta oběť, že je všechno podle mého programu. Těším se na čas, kdy jí to budu moct vrátit a budeme se řídit i jejím programem.“

Strachová: Budeš doma s dětmi.
Pavel: „Jo, přesně. Mně to vůbec nevadí. Na tuhle část života se těším. Teď to samozřejmě ještě není aktuální, pořád jsem aktivní fotbalista.“
Tereza: „Ale jak to říká, zní to, jako bych od rána do večera jen posluhovala a všechno jelo podle něj. To ne. Když přijde z tréninku domů, normálně se stará o děti a já mám prostor na malou seberealizaci už teď. Takže už se to možná trochu otáčí.“

Strachová: Na druhou stranu vrcholový sport vyžaduje, aby byl sportovec odpočinutý, vyspaný, zregenerovaný. Když má před zápasem, asi nemůže vstávat v noci k dětem, když se budí.
Pavel: „To jo, to je pravda.“

Tomek: Terezo, už poznáš po konci zápasu, jaké to doma bude? Jestli přijde Pavel spokojenej, nebo nespokojenej?
Tereza: „Poznám. My si po zápase vždycky napíšeme, takže už mám zhruba dvě věty zpětné vazby a tuším, jestli to bude dobré, nebo špatné. Ale i když je to špatné ve smyslu, že se třeba prohraje, Pavel není typ, který by se úplně uzavřel do sebe a nemluvil. Spíš to jen nechce řešit.“
Pavel: „Snažím se to nenosit domů.“
Tereza: „Ale o rodinných věcech se bavit může.“
Pavel: „Dřív jsem si to domů nosil hodně. Pak přišly děti a člověk si uvědomí, co je opravdu důležité. Nenávidím prohrávat, fakt to nesnáším, i na tréninku, ale prohry ke sportu patří. Dokážu se s tím vyrovnat snáz než dřív. Snažím se tu prohru nechat na hřišti. Sleduju to i u spoluhráčů, kteří zatím nemají děti. Neuvědomují si priority a jsou schopní být naštvaní od neděle do další soboty. Já se snažím být od dalšího dne pozitivní, protože tu porážku už nezměním.“

Tomek: A pomohlo ti to právě po narození dětí, že už to v sobě nedržíš tak dlouho?
Pavel: „Jo. Pomohlo mi to uvědomění, že fotbal není všechno. Předtím jsem to věděl taky, ale až s dětmi to člověku opravdu dojde. Když prohrajete nebo třeba hrajete špatně, přijdete domů a děti se na vás smějí, to je nádhera. Nevidí vás jako někoho, kdo udělal chybu, ale jako svého tátu. Těší se na vás. A to je potřeba si uvědomit. Pro mě je nejdůležitější rodina. Když přijdu domů, snažím se to všechno zahodit. Někdy to jde rychle, někdy pomaleji, ale snažím se co nejrychleji.“

Typická zpráva po zápase

Tomek: A jak vypadá typická rychlá esemeska z kabiny po zápase?
Pavel: „Já kouknu na telefon, zkontroluju děti, jestli spí, nebo zlobí.“
Tereza: „A napíše dvě, tři věty: dneska to bylo strašný, viděla jsi tohle nebo tamto. V podstatě krátké shrnutí, jestli se to povedlo, nebo nepovedlo.“

Tomek: Rozumí Tereza fotbalu?
Pavel: „Jo, vždycky rozuměla. Má přece tátu rozhodčího.“
Tereza: „Ale z takového ženského pohledu. Jsou věci, na které se Pavla ptám pořád.“
Pavel: „Jasně, každý má na něco jiný názor, takže se občas neshodneme.“
Tereza: „Často se neshodneme.“ (smích)
Pavel: „To je normální, myslím.“

Strachová: Ještě když se vrátím k dětem. Jak jsi zmiňoval, že tě vidí jako tátu a neřeší porážky ani vítězství. Vnímáš u nich i to úžasné, jak žijí přítomným okamžikem? Menší děti vůbec neřeší, co bylo dopoledne, natož včera. Když jsem někomu vysvětlovala stav flow, říkala jsem: Podívejte se na malé děti, ty v něm jsou pořád. Jsou naprosto ponořené do toho, co právě dělají. Pro mě byla dcera skvělým učitelem v tomhle směru. Myslím, že nás to taky učí, že co bylo, bylo, teď je důležité teď, případně zítřek.
Pavel: „To je strašně důležité - a pro mě hrozně těžké žít přítomností. Myslím, že pro každého člověka je těžké si uvědomit, že žijeme tady a teď. Já jsem ten typ, co pořád něco plánuje. Něco se stane, něco řešíte, a už přemýšlíte, co bude zítra. Člověk si pak vůbec neužije tu přítomnost, jak jsi řekla. Manželka to chápe už hodně, já jsem na té cestě, ale není to jednoduché. Uvědomit si, že přítomnost je teď a tady, a ten okamžik se už nevrátí. Dneska při tréninku jsem si to třeba uvědomil. Dělali jsme rozcvičku a Tomáše Malého, kondičního trenéra, jsme se zeptali, co je dneska nového? A on řekl, nové je jen datum, dneska je 3. listopadu 2025 a ten den už nikdy nebude, tak si ho užijte. Smáli jsme se, ale měl pravdu. Ten den už nikdy nebude. Tak si ho pojďme užít. Uvědomit si to a pak to opravdu žít, to je obtížné.“

Tomek: Když jsme u toho, během zápasu jsi schopný, když se to nevyvíjí dobře, nějak se restartovat? Neříct si: Dneska to bude celé špatné? Jak to vlastně funguje?
Pavel: „Tohle umí ti Jihoameričani, jak jsem říkal. Mně to moc nejde. Je to složité, když se zápas nevyvíjí dobře a mně se nedaří. Je strašně těžké se do něj znovu dostat. Občas se stane, že zničehonic dáš gól a všechno se otočí, ale v hlavě si říct: kašli na tu chybu před pěti minutami, to už je jedno, pojď dál – to je těžké. A každý sportovec vám potvrdí, že hlava je strašně důležitá. Je to klišé, ale bez toho správného nastavení se sport dělat nedá.“

Strachová: Já jsem dělala jen individuální sporty. Jak v takových chvílích pomůže tým? Vnímá, že je někdo chvilku mentálně dole, a je tam prostor ho podpořit?
Pavel: „Ten rozdíl mezi týmovým a individuálním sportem má pro i proti na obou stranách. V tom týmovém, když uděláš chybu, potopíš všechny, všech jedenáct lidí. Když jsi ty udělala chybu, potopila jsi sebe. Na druhou stranu já už kolikrát hrál špatně, ale svezl jsem se s týmem, vyhráli jsme a na můj výkon se úplně zapomnělo, protože ostatní hráli dobře. Když uděláš chybu ty, nikdo to za tebe nevezme. Každé má svoje.“

Strachová: Je to i o povaze. Někdo si nedokáže představit, že by byl týmový hráč, jiným zase chybí tým a nechtějí dělat individuální sport.
Pavel: „Já vlastně ani nevím, jak to v lyžování přesně fungovalo u tebe. Mě vždycky nejvíc bavila ta soustředění, ten kolektiv. Ale předpokládám, že ani ty jsi úplně netrénovala sama. Že když jsi jela na soustředění, tak tam byl nějaký kolektiv.“

Strachová: Já trénovala většinou sama, protože u nás ty týmy dřív nebyly, nebyla to skupina deseti závodnic jako dnes. Ale velké země jako Rakousko, Švédsko nebo Německo týmy měly vždy. I když jsou ty holky na startu samy za sebe, celý zbytek času je to vlastně tým. Hodně záleží na tom, jak tam plyne energie, jak se dokážou podpořit při přípravě. Na startu je každá sama a jedou proti sobě, ale třeba u Italek nebo Švédek ta vzájemná podpora fungovala skvěle. Dokázaly si přát, pogratulovat si.

Když vám nadává desetiletý kluk

Tomek: Jaké jsou pro vás důležité hodnoty? Říkali jsme, že výchova není jednoduchá, je to velká životní výzva. Co byste chtěli dětem předat a jakou volíte taktiku?
Tereza: „Těžká otázka. Dneska existuje spousta výchovných směrů a každý se řídí něčím jiným. Ať si každý zvolí, co mu vyhovuje, ale my nemáme jeden konkrétní směr. Snažíme se děti vychovat tak nejlíp, jak umíme. Naše výchova je založená hlavně na lásce. Máme je strašně rádi a chceme pro ně to nejlepší. Zároveň na ně umíme i zvýšit hlas, abychom si tady nemalovali všechno růžově. Ale milujeme je nade vše a chceme, aby z nich vyrostli dobří a slušní lidé, za které se nebudeme muset stydět.“
Pavel: „Mám čerstvou vzpomínku ze zápasu. Rozcvičovali jsme se u lajny a najednou slyším, jak na nás někdo řve pražský… Otočím se a vidím kluka, tak sedm až deset let. Řval on. Vedle něj tatínek. Podívali jsme se s klukama na sebe a začali s nimi mluvit. Říkáme tomu klukovi: vždyť ti je tak deset, jak můžeš křičet něco takového, vůbec to nedává smysl. A tatínek jen odpověděl: vždyť je na fotbale, může. A tohle bych nikdy nechtěl, aby moje děti dělaly.“

Strachová: Zazněla tu spousta rad, ale kdybyste to měli shrnout do jednoho poselství, do toho nejdůležitějšího. Co byste poradili rodičům ve výchově dětí nebo při vedení dětí ke sportu? Vy máte zkušeností víc než dost.
Pavel: „Shrnout to do pár vět je těžké, ale asi bych chtěl apelovat na rodiče, aby se trochu podívali, jak to bylo dřív. Mobily, počítače, to všechno není to, co by děti mělo naplňovat. V životě je spousta krásných věcí a hraní na telefonech nebo trávení času po obchodních centrech jim nedá to, co sport nebo i škola. Ty zážitky, přátelství, pocit z něčeho, co si člověk odpracuje. Takže spíš bych chtěl rodičům připomenout, že sport, škola a kamarádi jsou pro děti lepší než den strávený v obchodním centru nebo s telefonem v ruce.“
Tereza: „Já bych je možná chtěla povzbudit. Moje maminka mi vždycky říkala, hlavně když byly děti malé, že je to jen období a každé období jednou skončí. Takže když má dítě zrovna nějakou těžší fázi, věřte, že to přejde. A ještě bych dodala, že sport je důležitý nejen pro děti, ale i pro dospělé.“

PAVEL KADEŘÁBEK

• fotbalista
• Věk: 33 (*25. dubna 1992 v Praze)
• Pozice: wingbek
• Kariéra - mládež: Sparta (1999-2010). Dospělí: Sparta B (2010-11), Viktoria Žižkov (2011), Sparta (2012-15), Hoffenheim (2015-25), Sparta (2025-?)
• Bilance v české lize: 96 zápasů/11 gólů/19 asistencí
• Bilance v bundeslize: 256/14/31
• Bilance v reprezentaci

- U16: 14/1.
- U17: 15/0.
- U18: 5/1.
- U19: 19/1.
- U21: 7/1.
- A-tým: 48/3

• Úspěchy: mistr ligy (2014), vítěz poháru (2014), čtvrtfinalista EURO (2021), nejlepší hráč ligy (2015)

TEREZA KADEŘÁBKOVÁ

• modelka
• Věk: 34 (*10. prosince 1990 v Krnově)
• Aktivity: bývalá reportérka iSport TV a Prima Cool
• Stav: vdaná, 3 děti: Ema (9 let), Elva (5) a Jáchym (2)
• Vzdělání: gymnázium, studovala na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity
• Největší úspěchy: vítězka České miss 2012, vítězka Miss Praha Open 2011
• Zajímavost: v roce 2012 si zahrála v komedii Martin a Venuše

Kadeřábkovi - příběh skoro jako z Okresního přeboru. Ale díky čemu je tak úspěšný?

FotbalTV iSport19. listopadu 202512:30

Psycholog o dětské duši: Nejhorší je říct – Jestli máš maminku rád(a), budeš se líp učit

OstatníZdeněk Janda22. října 202512:00