Mě nerozbrečíte. Pála se loučil a vzpomínal: Štěstí ke mně bylo hodně přívětivé
PŘÍMO Z VARAŽDÍNU | Nejúspěšnější kapitán dějin BJK Cupu se loučil tak, jak bylo pro jeho zlatou českou éru typické – triumfem v rozhodující čtyřhře. České tenistky udržely příslušnost ke Světové skupině díky úspěšné baráži ve Varaždínu, v níž zdolaly Kolumbijky 3:0 a domácí Chorvatky 2:1. A padesátiletého šéfa Petra Pálu vyslaly do výslužby s dobrým pocitem.
S novináři se v sobotu rozloučil pozváním na jedno pivo, s hráčkami v neděli juchal po vítězné baráži. Ač si některé kolem něj poplakaly, sám Petr Pála odcházel bez sentimentu a víc než o emocích se chtěl bavit, jak jinak, o tenise.
Den před začátkem baráže vám tým připravil překvapení – videovzkazy od většiny hráček, jež vám za 18 let kapitánování prošly pod rukama. Jak se vše seběhlo?
„Vůbec mě nenapadlo, že se něco chystá. Bára (Strýcová) si mě vzala stranou, že se mnou chce něco probrat. Šli jsme kolem hotelového baru, cestou jsem si objednal pivo a Bára mě nasměrovala do místnosti, kde už čekal celý tým.“
Linda Nosková přiznala, že u vzkazů od Petry Kvitové, Lucie Šafářové a spol. slzela. Vás ale nerozbrečely!
„Držel jsem se! Ale bylo to moc hezký. Vážně jsem nebyl vůbec nostalgický, přišlo mi to tady jako každý jiný zápas. I když jsem si v šatně všimnul, že mi udělali nástěnku z fotek napříč všemi těmi lety. Obrázky do šatny jsme ale dělali vždycky, byl to i můj nápad. Dělali jsme koláže z filmů jako Kill Bill, Indiana Jones. Aby byla sranda.“
I v Chorvatsku jste působil plný nadšení do práce. Proč tedy končíte? Je to tlak ze shora, vaše rozhodnutí?
„V týmu jsem od roku 2008, celý realizační tým se obměňuje. Dřív jsem víc hrál s holkami při trénincích, byli jsme k sobě věkově blíž. Teď už jsou o hodně mladší. Nevím, kdy má nastat konec, ale člověk to nějak cítí… Na příští rok jsem domluvený s Bárou (nastupující kapitánkou Strýcovou), že jí pomůžu jako poradce. Sama to chtěla, odpovědnost za nominaci a nasazování do zápasů bude už ale na ní. Já se jí pokusím pomoc s dalšími věcmi okolo. A třeba poradit, jak jsem to dělal já.“
Jaká bude její největší výhoda coby kapitánky oproti vám?
„Věřím, že se dokáže dobře vcítit do holek, když jdou na zápas. Nebo když jim naopak bude muset oznámit, že hrát nebudou. Pro ni vždycky Fed Cup hodně znamenal, což bude znát. Dobře se zná s holkami, které jsou výš na žebříčku a teď s námi nějaký čas nebyly. Proti mnohým sama hrála.“
Sama přiznávala, že jste spolu vedli v minulosti pár vypjatých rozhovorů, když jste ji v nominaci opomenul. Jak na ně vzpomínáte?
„Nevím, co znamená u Báry vypjatých. (smích) Když jsem ji nenominoval, byla naštvaná. Odpovídal jsem jí, že oprávněně. Ale já si to tak rozhodl, protože jsem to tak cítil a měl povinnost sestavit nejsilnější tým proti soupeřkám, které proti nám nastoupí. Samozřejmě to bylo někdy vůči hráčkám nefér, jelikož třeba pomohly vyhrát semifinále, ale od té doby uběhly tři grandslamy a situace se změnila. Mě i tyhle naštvané reakce ale svým způsobem těšily, protože jsem z nich viděl, jak moc chtějí holky hrát. Získávaly si tím u mě respekt.“
Jako kapitán nemůžete mít velké ego
Kapitánem jste byl 18 let, a když člověk viděl video, jak vám hráčky upřímně děkují a gratulují k odvedené práci, nebylo cítit, že by k vám jediná chovala zášť. To je v ženském tenise unikátní.
„Musím to zaklepat! To není jen mnou, ale i přístupem holek. Dokázaly má rozhodnutí skousnout a nezanevřely na tým. I když třeba chvíli neměly výsledky, vrátily se do týmu a něco s ním dokázaly.“
Tým jste přebral jako kapitán na začátku roku 2008. Co jste se za těch osmnáct let naučil?
„Hlavně jsem po celou dobu zjišťoval, že se pořád musím učit. Vždycky přišly situace, které nečekáte. Pořád jsem byl otevřený, naslouchal lidem z realizačního týmu jako David Kotyza, postupně jsem holky poznával. Hledali jsme vzájemný respekt, aby i ony věřily tomu, co jim řeknu. Nejsem autoritativní osobnost, která by jako kapitán chtěla postavit všechny do latě. Sázím spíš na komunikaci.“
Rozmýšlel jste se hodně, když jste tehdy ve dvaatřiceti dostal nabídku?
„Ani ne. Jako malý jsem chtěl vyhrát Wimbledon a reprezentovat v Davis Cupu. Takže když nabídka přišla, měl jsem rychle jasno. Navíc jsem už u týmu působil jako manažer, s bývalými kapitány Alešem Kodatem nebo Tomášem Peterou jsme se hodně bavili. To mi do začátku dost pomohlo. Proto tady teď budu pro Báru. Jako kapitán nemůžete mít velké ego, jako tým musíte držet pospolu. Je jedno, kdo vymyslí dobrý nápad, důležité je, aby padnul na úrodnou půdu. Vždycky jsem si nechal poradit, aby hráčka hrála co nejlíp.“
Se šesti tituly jste nejúspěšnější kapitán v historii Billie Jean King Cupu. Když to slyšíte, dělá to s vámi něco?
„Vždyť mě znáte, nebudu se tím chlubit. Ale těší mě to. Je hezký, že jsme tolikrát vyhráli. A hrozně bych si přál, abych třeba jen z tribuny viděl, ať už to budou holky nebo kluci, ještě nějaké další finále.“
Když mluvíte o finále, vy jste neprohrál ani jedno ze šesti.
„Proto ty tituly pak tak naskáčou. (smích) Štěstí ke mně bylo hodně přívětivé, teď bych si moc přál, aby se to povedlo holkám, které ještě titul nemají. Třeba v Glasgow nebo v Seville jsme byli hodně blízko.“
Klid a komunikace. A taky mám prostě rád tenis
Od sezony 2019, co se změnil formát soutěže a finále se hraje na skupiny či stylem play off, se ale na titul nedosáhlo. Navíc se hraje často v zahraničí bez atmosféry a hráčky si nevytvoří k soutěži tak silný vztah. Vnímáte to?
„Když poslouchám současné holky, jak si pamatují zápasy z O2 areny, kam chodily jako děti, mají to v tomhle těžší. Chtělo by to víc zápasů doma nebo venku v dobré atmosféře. Teď ještě bude dva roky finálová skupina v Číně, ale třeba to někdy zase vrátí do Evropy. Musíme se s tím poprat. Jakmile bychom se zase jednou prokousali do finále, celý tým by to nakoplo.“
Zkuste vybrat tři highlighty vaši kapitánské kariéry.
„Hodně velké to bylo při prvním titulu v Moskvě, když Péťa (Kvitová) otočila zápas s Kuzněcovovou a holky (Květa Peschkeová s Lucií Hradeckou) pak Rusky brutálně semlely v deblu. Jak Péťa brečela na lavičce, tak to byl jeden z nejsilnějších momentů. Měl jsem taky na krajíčku. Rusky jsme pak porazily i doma v O2 areně, Kája (Plíšková) vyhrála singl a šla hrát s Bárou (Strýcovou) rozhodujícího debla. S Německem vyhrála Petra obrovský zápas s Kerberovou. Lucka (Šafářová) zase ve finále se Srbkami smázla Ivanovičovou i Jankovičovou.“
Kdy vám bylo naopak nejhůř?
„Dostali jsme bůra v Římě od Italek, to byla slušná rukavice. A v semifinále v Brně prohrály Květa (Peschkeová) s Ivetou (Benešovou) rozhodující čtyřhru z mečbolu proti Američankám.“
Zlatá éra stála na Petře Kvitové, taktéž šestinásobné vítězce soutěže, jež v září ukončila definitivně kariéru. Co pro tým znamenala?
„Petra byla obrovský dar pro kapitána. Když ostatní holky vidí jedničku, co pro ni tahle soutěž znamená a jak se na ni připravuje, tak nedělají primadony. I její chování vůči ostatním bylo velmi dobré. Ne jak u jiných týmů, kde se jednička třeba chová, jak kdyby ji ostatní měli nosit na ramenou.“
Jaké vlastnosti podle vás vděčíte, že odcházíte jako nejúspěšnější kapitán v historii?
„Klidu a komunikaci. A taky tomu, že mám prostě rád tenis.“
PETR PÁLA
- věk: 50 let (2. 10. 1975 v Praze)
- výška: 193 cm
- nejvýš na žebříčku singl/debl: 286./10.
- deblové tituly z ATP: 7
- další deblové úspěchy: finalista Roland Garros a Turnaje mistrů (obojí 2001)
- prize money: 1,1 mil. USD
- kapitánem BJK Cupu: od roku 2008, bilance zápasů 35 vítězství!!! a 10 porážek
- šampionem BJK Cupu: 2011, 2012, 2014, 2015, 2016, 2018
