PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Je jedním z autorů českého nápadu, který chválí po celém tenisovém světě. Jiří Fencl není pouze koučem Lucie Hradecké a páru H+H, ale také programátorem aplikace Resultina, jež shromažďuje každodenně stovky výsledků ze všech koutů planety od mládežnických kategorií po profíky. Nadšenec do statistik a muž, jenž tráví drtivou část roku po turnajích, nabízí svůj pohled i na to, jak by udělal tenisový cirkus lepším.
Dominic Thiem, rakouská hvězda budoucnosti, měl jasno. Přišel za českým trenérem Jiřím Fenclem a žádal: „Takovou čepici chci!“ „Sorry, ty jsou jen dvě na světě,“ zakroutil hlavou kouč. Modrá kšiltovka s logem aplikace Resultina poutá pozornost, český „hlídací pes“ výsledků má po třech a půl letech na trhu už sto tisíc stažení. „Dějí se úsměvné příhody. V Paříži vedle nás trénovala Gavrilovová (australská tenistka) a říká: Hele to je česká aplikace, že jo? Ta je super. Používají ji snad všichni ze švýcarského svazu. Pro spoustu lidí z tenisu je to užitečná věc,“ vypráví Fencl.
Resultina se snaží pracovat i se statistikami. Jaký máte názor na statistické zázemí tenisu?
„Jsme v pravěku. Když to porovnám s hokejem či basketem, vidím nebetyčný rozdíl. Vždyť v tenise ani nenajdete takovou elementární statistiku, kolik winnerů nebo nevynucených chyb zahrál hráč za sezonu. Ano, tenisové statistiky jsou hodně subjektivní věc a je strašně těžké pokrýt všechny turnaje. I tak si ale myslím, že by se mělo něco dělat.“
WTA nově poskytuje vám trenérům při zápasech tablety s online statistikami, které můžete použít i při koučinku na kurtu. Pomáhají?
„Nikdo je nesleduje, protože na to není čas. Jediné, co z tabletu vidíte, je třeba nízké procento servisu. A to každý trenér pozná sám. U Lucky se o něj po zápase zajímám a do tří procent vždycky předem odhadnu, jak na tom byla. Na grandslamech měří třeba naběhané metry, což je ale supernezajímavá věc. Neviděl jsem zápas, kde by se od sebe soupeři lišili o víc než sto metrů.“
Vše o French Open najdete ZDE »
A jsme u toho: tenisové statistiky se příliš nerozvíjejí také z toho důvodu, že je těžko využijete při přípravě na utkání.
„Souhlasím, tenis je hrozně složitý. Řeknete si třeba: Tak ona kazila bekhend. Ale třeba ho kazí proto, že si ustoupila o půl metru dál za lajnu a soupeřka se jí do bekhendu víc dostala. Na druhou stranu statistiky, které generuje Hawk Eye, jsou pro televizi extrémně zajímavé. Teď jsem viděl Mouratoglua (kouče Sereny Williamsové ) srovnávat na Eurosportu Nadalův nadhoz tady v Paříži loni a letos. A z toho bylo jasně vidět, že Rafa letos servíroval o metr dál od středu, aby víc hrál leváckou zatáčku. To je třeba hrozně zajímavé, hlavně kvůli lidem se má na statistikách dělat.“
O vylepšeních tenisu se poslední dobou hodně diskutuje. Pojďme je probrat. Mají hrát muži grandslamy na dva, nebo tři vítězné sety?
„Jsem jasným zastáncem zápasů na tři vítězné. Ale s tiebreakem v pátém. Kdyby grandslamy chtěli hrát na dva, byli by sami proti sobě, protože jim daleko víc dobrých hráčů prohraje dřív. Na Roland Garros už by letos nebyli Murray , Wawrinka...“
Co no-ad systém, tedy gamy bez shody, i ve dvouhře? Za stavu 40:40 rozhodne další výměna o vítězi hry.
„No-ad do tenisu nepatří, absolutně popírá myšlenku, že musíte být lepší než druhý a dokázat to. Vidím to na deblu, holky celý rok na turnajích hrají no-ad systém, a když přijedeme na grandslam, kde se hraje bez něj, je to takový rozdíl! Nechci, aby to znělo blbě, ale když tady hrajeme první dvě kola, vím, že holky nemůžou prohrát. Kdežto s no-adem nastoupíte, jste nervózní, zahrajete dva tři gamy blbě, soupeřkám tam něco spadne, prohrajete set a už je to totální loterie. No-ad dává daleko větší šanci prolomit servis. Když je shoda, stačí vyhrát jeden míč. Kdybyste se zeptal všech tenistů, tak by vám 90 procent řeklo: Je to nesmysl.“
Zase se ale kumuluje napětí pro diváky.
„To je něco jiného, ale já jsem stará konzerva. Myslím si, že tenisové počítání vymyslel úchyl a génius v jedné osobě. Dokud neuhrajete jeden míč, tak na těch předtím vůbec nezáleží. A takhle pořád dokola. Geniální koncept.“
Chce to rozmanitější povrchy, ale stejné míče
Zamlouvaly by se vám sety do čtyř gamů?
„Zažil jsem, když ITF kdysi na menších ženských turnajích testovala sety do čtyř gamů a na tři vítězné. Ty zápasy trvaly tři a půl hodiny. Byl to neskutečný tlak na hráčky od začátku. První game si prohrají servis a už je to v pytli. To bylo strašný maso. Zápasy byly delší, než když hrajete na dva vítězné. To by nic neřešilo.“
Co byste tedy v tenise změnil?
„Byl bych pro žebříček dělaný z výsledků za dva roky. Teď je to vážně strašný tlak. Stačí, abyste se na dva měsíce zranili, a máte velké problémy. Myslím, že z bodů za dva roky by byl žebříček spravedlivější.“
Co dál?
„Chtěl bych daleko rozdílnější povrchy. U chlapů všechno tak zpomalili! Když je v zimě halový turnaj s rychlým povrchem, vidím, jak frajeři chodí na síť, a říkám si: To je nádhera. Nadal brečí, že je tenis náročný, jak jsou všichni hrozně vyřízení, a že by se mělo hrát víc na antuce. Říkám si: Když jste si vymohli, že všechny betony jsou jak antuka, hrajete výměny dvacetkrát přes síť, pak se nedivte, že se zhuntujete. Když byl dřív rychlý beton, šel míč čtyřikrát přes síť a bylo hotovo. Buď dal někdo eso, nebo šel na síť. Miluju pouštět si deset, patnáct let staré Wimbledony. To se hrál servis-volej, pořád někdo na síti. Teď mi to přijde úplně úchylný. Podívejte se na mužskou špičku, jak hrají všichni stejně. Kromě Federera , který tomu dodává nějakou eleganci a šmrnc, všichni jen běhají, hitujou. Takový Bautista Agut nezkazí míč a uběhne maraton pod 3 hodiny. Pak je zápas prostě dlouhý.“
O nutnosti rychlejších povrchů už se dost diskutuje. Začne se trend měnit?
„Doufám. Ano, mějme pomalé turnaje. Larry Ellison (majitel turnaje v Indian Wells) u sebe udělal z betonu druhou antuku, protože má rád Djokoviče s Nadalem a chce, aby se mu utkali ve finále. Když je z toho takový šílený šmirgl, tak tam prostě nebudou ve finále Karlovič nebo Isner. Ale povrchy by měly být trochu pestřejší. A ještě bych změnil jednu věc.“
Jakou?
„Přijde mi strašné, jak jsou rozdílné míče. Svým zdravím na to doplácejí hráči. Hlavně kvůli nim bych řekl: Vypišme konkurz na tenisáky a ty musí být pořád stejné. Budeme na ně tisknout Dunlop, Babolat, podle toho, kdo bude dávat turnaji peníze. Ale bude to pořád stejný míč, stejně těžký. Když je mistrovství ve fotbale, hráči měsíc dopředu dostanou nový balon a skuhrají, že jinak létá, musí si na něj zvykat. A my to máme jinak každý týden. Diváci sice takovou změnu možná neocení, ale z hlediska zdraví hráčů a kvality hry bych ji udělal.“
Jak se díváte na myšlenku, že by prasátko při podání bylo bráno jako dobrý servis?
„Konzervativec ve mně by to přežil. A co bych ještě určitě omezil, je ručníkování hráčů. Z toho úplně nemůžu. Řekl bych jim: Tady si ručník polož na židli, a když si pro něj chceš dojít, tak si pro něj dojdi, a ne že za tebou budou pořád lítat sběrači. Když se chceš otírat, klidně, ale běží ti čas. Přeci nejde, aby se šel borec po esu utírat.“
Takže časomíra u kurtu, jež přesně měří čas mezi výměnami a nutí hráče dodržovat limit, by se vám líbila?
„Viděl jsem ji na asijské lize a tam jim to odsýpalo. Jsem pro. Přišlo mi, že časomíra zasahuje i do hlav hráčů, někdo má tendence se tam občas projít, zdržuje. Dvacet vteřin mezi výměnami na grandslamech je třeba docela málo, limit bych trochu zvedl, ale zápasy bych jinak hnal.“
Související články
