PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Na kurtu číslo 7 vyklidila místo v pavouku Roland Garros. Už ve 2. kole, potichu, bez velkého vzdoru proti soupeřce z druhé stovky žebříčku Darje Savilleové (4:6, 2:6). A pak se Petra Kvitová po dlouhých měsících skutečně upřímně rozpovídala, čím prochází. Dobrá zpráva? O konci kariéry zatím nemluví.
Svůj osud jste si v podstatě předpověděla na tiskovce po prvním kole, když jste prohlásila, že letošní sezona je jak přes kopírák - jeden zápas vybojujete a v dalším to je tragédie. Čím to je?
„To kdybych věděla, tak vám to řeknu. Ale to bohužel nevím. Tentokrát naštěstí zdraví vydrželo a bylo to jenom herně. Ona není má oblíbená soupeřka a nikdy asi nebude. Běhá, vrací docela dobře a já se prostě vykazím. Nemám s ní tolik trpělivosti. Ani servis mi s ní nepíše, jak stojí na příjmu hodně vzadu. A taky si myslím, že mi chybí zdravé sebevědomí. Nemám letos nahráno dost zápasů. Trénovat můžu, jak chci, ale zápasy jsou jinačí než body v tréninku.“
Buďme trochu pozitivní. Je lepší vypadnout na kurtu jako letos, než si před druhým kolem vyvrknout kotník v televizním studiu, což se vám stalo loni.
„Nakonec to skončilo úplně stejně. Akorát zítra můžu jít trénovat. Jsem ráda, že aspoň zdraví teď drží. A to nemyslím jen kvůli tenisu, ale i do života normálně. Loni to bylo strašný a myslím, že se právě úplně zvrtlo tady v Paříži tím kotníkem. V prvním kole jsem vybojovala zápas z mečbolu a věřím, že potom bych se trošku i uvolnila, jak to bývá. Ale bohužel si to všechno nesedlo. Po Paříži jsem loni ještě odehrála dobře semifinále v Bad Homburgu, ale pak to bylo velký trápení. A možná to bylo i z toho kotníku.“
Co všechno jste měla za zdravotní problémy?
„Máte čas?“
Samozřejmě.
„Loni v srpnu jsem měla covid. Tím mi zdraví začalo haprovat. Sedlo mi to na plíce a tím, jak mám astma, tak mi spousta výsledků nedopadla dobře. Hrozně jsem se zadýchávala, nic jsem pořádně nemohla udýchat, musela jsem v tréninku dělat delší pauzy a všechno. Čtyři měsíce jsem se z toho dostávala. Což ovlivnilo i přípravu v prosinci, která nebyla nejlepší, ale nějak jsem ty tři týdny zvládla. Jenže na jejím konci mě začalo bolet trošku zápěstí.“
S kterým jste pak laborovala i začátkem této sezony.
„Přesně. Po prvním zápasu v Adelaide (leden) mi zápěstí napuchlo a hrozně začalo bolet. Před Sydney jsem nemohla trénovat. Myslím, že jsem tam otočila první zápas z mečbolu, ale v tom dalším už zase zápěstí bolelo. Asi jsem do něj dostala zánět. V Austrálii to byla hrůza.“
Co bylo pak?
„Nějak jsem se dala do kupy. Petrohrad byl sice hrozný, ale v Dubaji jsem se do toho dostala (porazila Giorgiovou a Sabalenkovou), na Ostapenkovou (pozdější vítězku Dubaje) jsem měla mečbol. A v Dauhá se bohužel ozvalo zápěstí zase. Myslím, že to bylo kvůli balónům. Byly stejně jako v Austrálii hrozně těžké. Moje levačka už toho má hodně za sebou, byla hodněkrát zraněná a operovaná, takže se po tolika letech prostě ozývá. A táhne se to dál. Moc jsem netrénovala, odehrála jsem jeden zápas a udělala si zase něco jiného. Třeba v Charlestonu jsem si natáhla tříslo při jednom skluzu.“
Je vám 32 let, ve výsledkové bídě jste už skoro rok. Máte vůbec motivaci ji ještě zlomit?
„Musím říct, že někdy nacházím motivaci hrozně těžko. Já ji mám, ale když takhle prohraju, je náročné se namotivovat. I když teď bude tráva, takže motivace je jasná. Mnoho úderů, které jsem zahrála, by soupeřka na trávě určitě nedoběhla.“
Jaký máte plán turnajů pro travnatou sezonu?
„Chtěla bych hrát Birmingham, Eastbourne a Wimblas.“
Co by vám na trávě udělalo radost?
„Kdybych měla z tenisu radost. Abych si to užila.“
Rozumíte Naomi Ósakaové, která říká, že bez bodů do žebříčku je pro ni Wimbledon exhibice a neplánuje ho hrát?
„Ne, nerozumím spoustě hráčkám na tour. Nechci se do toho ani vměšovat, protože někdy je to peklo. Hráčka, která je světová jednička a má čtyři grandslamy, řekne tohle. Já jsem úplně jiného názoru. I kdybych Wimbledon dvakrát nevyhrála, je to pořád Wimbledon, nebude to žádná exhibice. Tak holt nebudou body. Pořád je to svatostánek tenisu. To její vyjádření nechápu.“
Vraťme se k vaší motivaci. Co vás dál kromě travnaté části sezony motivuje, abyste pokračovala v kariéře?
„Tenis mě pořád baví, to je nejdůležitější.“
Co vás na něm baví?
„To co vždycky, tenis sám o sobě. Buď si to pokazíte sám, a nebo sám vyhrajete. A taky hledání způsobu, jak přemoci soupeřku, i když mi to nejde. Což je většinou hrozně náročný, protože holky nekazí, běhají. Tenis se, myslím, posouvá jinam. Mladé jsou na trénincích sedm hodin denně, jedou a jedou. Jsou to takové stroje. Mě baví hra samotná.“
Pardon, ale při zápasech tak v poslední době nevypadáte.
„Já už spoustukrát takhle nevypadala, ale uvnitř bojuju. Někdy se snažím uklidnit, někdy zase řvu. To záleží, v jakém jsem zrovna rozpoložení. Ale křičet ´pojď´ teď skoro nemůžu, už čtyři dny mám takovýhle chraplák.“
Jakou roli hraje v téhle situaci váš kouč a partner Jiří Vaněk. Je on tím motorem týmu?
„Jojo. Je to chudák, ale snaží se. I v zápase mě pořád povzbuzuje. Asi je to náročné, když jsem dole, nedaří se a skoro všechno, co zahraju, je špatně. I pro něj musí být těžké jenom se na to takhle koukat. Určitě je tím, kdo mě pořád tlačí a snaží se mě namotivovat. Vymýšlí i tréninky, aby mě bavily.“
Být na vás tvrdý ale pro něj musí být těžké, když jste partneři.
„Myslím, že to pro něj není úplně jednoduchá úloha. Ale to je spíš otázka na něj. Fakt se snaží, i když je těžké pro mě po těch letech něco pořád v tréninku vymýšlet. Forhend kros, bekhend kros, co už… Toho už jsem se nahrála. Takže se spíš snažím hrát body. Teď jsme byli i v Bratislavě za Ivanem (Trebatickým, kondičním trenérem), aby byla změna. Dělali jsme přípravu i směrem k trávě. Tak doufám, že se to aspoň na ní ukáže.“
Témata:
Roland Garros, sport, tenis, Petra Kvitová, Austrálie, sportovní soutěž, French Open, Paříž, trénink, Sport na Heureka.cz
