Krejčíková slzela: Chci dělat radost jako hokejisté, ale plácám se v tom
PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Hodinu před nedělní půlnocí dorazila před novináře. Zachmuřenou tvář po porážce v prvním kole Roland Garros jí rozjasnila dobrá zvěst – čeští hokejisté před pár minutami zdolali Švýcary a vyhráli mistrovství světa. To Barbora Krejčíková svůj česko-švýcarský souboj nezvládla, s Viktorií Golubicovou padla 6:7 (3), 4:6, na okruhu popáté za sebou. Na vítězství čeká letošní čtvrtfinalistka Australian Open od 8. února, pak se zacyklila ve zdravotních problémech a krizi ne a ne prorazit. Tíží ji to. Když vysvětlovala, čím vším si prošla, rozplakala se.
Sledovala jste tažení hokejistů během MS?
„Všechno, co jsem mohla. A moc jsem fandila, protože některé kluky znám osobně.“
Které?
„Měla jsem možnost setkat se s Radkem Gudasem, což bylo super. A loni i s Lukášem Dostálem, který je taky z Brna. Tomu jsem to hrozně moc přála, byla jsem s ním i v kontaktu. Tak jsem ráda, že jste mi aspoň přinesli takovouhle dobrou zprávu.“
Vaše vystoupení na Roland Garros však radostné nebylo, potřetí za sebou jste tu zkrachovala už v 1. kole. Oba sety proti Golubicové byly podobné – rychle jste prohrávala, vrátila se do nich, ale koncovky nezvládla. Je to důsledek malé zápasové praxe, od února to byl teprve váš pátý duel?
„Byla bych ráda, kdybych už koncovky přetavila na svou stranu, protože ve Stuttgartu, v Madridu, ve Štrasburku i teď tady v koncovkách tím, že mi chybí vítězství, nehraju tak s přehledem, jak bych mohla. A tím, že koncovky neuhraju, tak je získá soupeřka.“
V utkání proti Golubicové jste vyrobila za dva sety astronomických 51 nevynucených chyb. Spěchala jste, nekonstruovala výměny. Připomínalo to spíš betonový tenis. Není i tohle důvod, proč máte od pařížského titulu z roku 2021 na oranžové hlíně bilanci 7:12?
„Nevím... Vím, že loni se mi antuka taky nepovedla, rok předtím jsem ji vůbec nehrála, takže letos jsem se snažila se na ni připravit. Myslím, že přípravu jsme udělali dobrou, ale nemoci mi úplně nepomohly. Vždycky jsem začala trénovat, vypadalo to dobře, říkala jsem si, že teď to prolomím, ale zase mě zdraví zabrzdilo a začínala jsem od nuly. Chybí mi zápasy, je blbé hrát jeden za čtrnáct dní.“
Čím si vysvětlujete, že tělo takhle strádá?
„Myslím, že to jsou dozvuky minulé sezony. Času na regeneraci je strašně málo. Na konci loňské sezony byl blázinec, ty přelety… Myslím, že mě to takto vyřadilo ze hry.“
Vše začalo únorovým zraněním zad. Jak jste k němu přišla?
„Úplně nevím. Hrála jsem Abú Zabí, tam jsem prohrála těžký zápas v koncovkách se Samsonovovou, pak jsme přejeli do Dubaje, cítila jsem se pořád dobře, ale pak se mi to najednou stalo. I magnetická rezonance mi ukázala, že bych měla zastavit, takže jsem zastavila. Ze zad mi bolest přecházela do ruky, šlo to dál. Nechtěla jsem ztratit dlouhou dobu. Ale ztratila.“
Pak jste byla i dvakrát nemocná.
„Začala jsem antibiotiky v Miami až teď po devětatřicítky horečky v Římě. A hned, jak jsem vylezla z postele, tak jsem se snažila trénovat, abych se co nejrychleji dostala zpátky, abych měla co nejvíc možností natrénovat, abych už nějaký zápas vyhrála. Je to složité období.“
Teď už jste fit?
„Cítím se zdravá, doufám, že to tak zůstane a že vydržím zdravá dýl jak tři týdny a že nebudu muset co tři týdny začínat od nuly.“
Sezonu jste přitom rozjela nadějně, na Australian Open jste postoupila do čtvrtfinále.
„O to je to teď těžší, protože vím, že tenis hrát umím. Umím ho hrát na dobré úrovni a je náročné, když takhle prohrávám koncovky a prohrávám s holkami, které jsou na tom stejně, nebo jsou postavením i hůř. Je to složité, ale věřím, že když budu pokračovat, tak se to nějakým zápasem zlomí. Vždycky se to zlomilo, tak věřím, že teď taky. A že jeden zápas pak může sezonu zase otočit. Doufám, že už to bude brzo. Sice teď musím čtrnáct dní čekat, ale doufám, že to bude brzo, už se v tom nechci dál plácat. Chci to přebít a zase otočit na svou stranu a zase vyhrávat a dávat tenisem, který umím, radost dál.“
V tréninku se cítíte dobře?
„Hrála jsem tady v trénincích vyrovnaně se Sabalenkovou, Mertensovou, Vekičovou. Jenže přijde zápas a v koncovce, kdy bych to měla dohrát a doservírovat, udělám některá špatné rozhodnutí, nesejde se to, jak bych potřebovala, a otočí se to.“
Od loňského léta vás trénuje Pavel Motl. Jak snáší tohle období on?
„Myslím, že je to těžký pro nás pro oba. Tyhle porážky, kdy je to o míčku tam či tam, jsou pro nás oba frustrující. Trénujeme, jak jen to jde, vymýšlíme všechno možné, snažíme se mít dobré sparingy. Je to složité, ale Pavel se snaží být hodně pozitivní, stejně jako kondičák Tomáš (Breicetl). Snaží se mi dodávat energii, abych pokračovala dál a abych na trénincích pořád makala a měla víru, že to prolomím, že to není navěky.“
Vaše bývalá deblová parťačka Kateřina Siniaková hraje poslední měsíce velmi solidně pod vedením zkušeného slovenského kouče Petera Hubera. Vy jako grandslamová šampionka máte za trenéra o dva roky mladšího kamaráda, který se řemeslu teprve učí. Někteří tvrdí, že i tohle může být problém?
„A kdo říká, že to pro mě není správný člověk?“
Objevují se takové hlasy.
„Lidi úplně nevědí, co je behind the scenes, co se děje za oponou. Asi rozumím, že když do toho někdo nevidí, tak si říká, že to nemusí být správný člověk.“
